Kytára - má dřevěná láska :)

20. prosince 2008 v 15:03 | RUDA |  My friends
Proč tu píšu zrovna o kytaře? Nedávno jsem se totiž nad tím tak trochu zamyslel a zjistil jsem, že je to taková moje "dobrá kamarádka" a hlavně takovej vypouštěcí ventil. Jí se můžu totiž kdykoliv prostřednictvím mýho hraní svěřit se všema svýma aktuálníma náladama a ona to svýma tónama zase vypustí hezky ven. Někdy mi to fakt pomůže a je to prostě fajn odreagování.

Kytarky mám doma dvě. Jednu akustickou, kterou jsem podědil po mamce a naučil se na ni takový ty jednoduchý základy a druhou elektrickou, kterou jsem si koupil letos z kraje roku za těžce vydělaný peníze. Byl to holt takovej můj další sen, kterej jsem si chtěl splnit. Za prvé to má daleko silnější a hlasitější zvuk než španělka, za druhé se tam dají vytvářet různý jiný tóny a zvuky, který prostě na klasické kytaře nezahrajete. No a na tuhle novou kamarádku já hraju moc rád, protože to už je zas fakt o něčem jiným. Leze z toho obrovská energie a obzvlášť když jsem doma sám a je možnost to na aparátu ohulit, tak to je potom paráda, div nepraskají okna v baráku :) Jinak se s tím bohužel musím krotit, bo doma pro hlasitý zvuk někteří bohužel nemají moc pochopení, ale zase když to na mě přijde a potřebuju si zahrát, tak mi tu chvilku tak nějak snad tolerují :)
Jinak se tím hraním člověk opravdu dokáže odreagovat. Je možná asi trochu poznat, když mám třeba blbou náladu a hraju tak trochu nasraně, div se struny neškubou, ale přitom to není nic, co by se nedalo poslouchat (teda aspoň pro mě), dokážu se s ní rozparádit třeba jen tak, když chci vypustit přebytečnou energii, naopak když je klídek, tak si jen tak vybrnkávám. Podle nálady si vezmu do ruky buď klasiku nebo elektriku a věřte, že se pomocí hudebního nástroje dá ztvárnit spousta nálad a pocitů. Smutek, radost, nasranost, pohodička… Ten kdo na něco hraje mi dá určitě za pravdu. Nejsem samozřejmě žádnej profík, bo se všechno učím sám a i když písničky už zahraju relativně v pohodě, tak určitě vím, že nehraju tou správnou technikou. Ale zatím je mi to tak nějak jedno. Samozřejmě se chci dál zdokonalovat a taky že budu, ale zatím mi to co umím na to naše békání u táboráků a na chatách stačí :o) Obzvlášť ta elektrická "přítelkyně" mi jistě ještě dá hodně zabrat. Hraje se na ni totiž docela jinou technikou a člověk kolikrát žasne nad těma profíkama, jak se dokážou ohánět prstama po hmatníku s naprostou lehkostí a sám doma při některých hmatech div nechytám křeč do ruky :D Všechno se dá ale naučit a chce to čas a hlavně pýli.
Nejradši mám stejně jen takový to svoje hraní, kdy si jen tak sednu a hraju si svoje tóny, vymýšlím různý riffy apod. Prostě svoje nápady, do kterých právě převádím momentální náladu anebo si hraju jen tak, pro radost. Někdy ze mě vylezou myslím si docela podařený riffy, kdy se nad tím pozastavím a řeknu si, že to bylo fakt dobrý, ale je asi blbý, že si ty nápady nenahrávám, bo někdy se mi třeba můžou hodit, až se rozhodnu skládat vlastní písničky :) Na druhej den to totiž většinou zapomenu a to je myslím celkem i škoda. Dřív jsem si občas něco nahrál, ale čím víc toho je, tak už se mi ani nechce zasírat si tím místo v počítači.
Každopádně je to docela hezkej koníček a pro mě i fajn zábava. A taky další věc, která mi umožňuje se v něčem zdokonalovat. Cesta k úplné dokonalosti bude sice ještě dlouhá …ale jak zpívá Danek Landů: "Touha je cesta i cíl" :)
Není pak nic lepšího, než si se známýma při kytaře hezky zabékat ;o)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama