Jak jsem se stal záchranářem

23. června 2009 v 22:59 | RUDA |  Co sa stalo nové!?

...aneb závěrečná cesta k titulu :)

Opět to na těchto stránkách na chvilku tak trochu utichlo, ale důvod byl jediný - přípravy na závěrečné dotažení tříletého studia na naší vyšší odborné škole, tedy na velkou zkoušku zvanou absolutorium. Jeho průběh se vám zde tedy nyní pokusím nějakým způsobem vylíčit. Je to zároveň další důležitý mezník v mém životě, tudíž si místo v tomto mém zápisníčku určitě zaslouží :)

Datum mé zkoušky vyšlo přesně na den mých narozenin, což bylo trošku divný, ale nijak extra mě to dopředu naštěstí nerozhodilo. Byla to na jednu stranu i taková pojistka, že kdyby to náhodou nevyšlo, tak bude stejně i tak co slavit :)
Týden před absolutoriem byl docela hektickej. Jenom přečíst všechnu tu haldu otázek byl docela nadlidskej úkol a zabralo mi to skoro 5 dní. Chtěl jsem to všechno stihnout do pátku, bo to jsem měl v plánu odjet s bráchou jih Moravy na Pálavu na rally. To se nakonec podařilo a tak jsem dva dny strávil mezi vinicema v tomhle krásným kraji, kam vždycky rád jezdím a v době těchhle stresů to bylo docela příjemný odreagování. Ovšem i docela náročný. V sobotu večer se vracím s lehkým úžehem od slunka a z plánovanýho posledního učení tak rázem sejde. V neděli projíždím seznam otázek a zjišťuju, kolik věcí ještě neumím, takže v rychlosti za ten den prolítávám celou řadu témat, abych měl alespoň nějaký přehled. Večer mám stejnak pocit, že toho ještě kotel neumím, ale už na to tak nějak kašlu. Lehká nervozita už nastupuje, ale zaháním ji tím, že vymýšlím kraviny a do toho mi zní tóny písničky: "Touha je zázrak kámo, zázrak... " :) Vím, že už stejně nic neadělám a tak to beru tak, jak to je.
V pondělí ráno se probouzím docela časně a všechny moje vnitřní orgány už jsou docela v provozu :) Nažhavený na boj! Jdu až ve druhé, odpolední skupině a tak mám docela dost času, abych si všechno nachystal. To je zvládnutý raz dva a najednou se čas vleče neskutečně pomalu. Chodím po baráku od ničeho k ničemu a tlačím hodiny dopředu. Prostě už chci být tam, už si chci vylosovat tu otázku a pak už konečně budu vědět, jestli jsem v prdeli anebo to nějak dám. Ještě zjišťuju, že jsem si vůbec nepřečetl resumé k mé absolventské práci v angličtině, což je taky docela důležitá součást zkoušky a tak to v rychlosti projíždím, abych alespoň věděl, jak se řekne název té práce anglicky :) Zbytek ponechávám improvizaci.
Probíhá opětovná kontrola, co všechno ještě nemám. A nastává průser. Nemůžu najít peněženku, kde mám doklady a všechno možný. Bez toho nemůžu do Zlína autem odjet. Prohledávám všechno možný, ale kešeňa nikde. Napadá mě poslední možnost, že jsem ji nechal u bráchy v autě z víkendu. Jenže bratr je v práci, navíc jezdí dálkově po republice, takže jestli bude někde v prdeli, tak je to... přesně tam! :) No co, tak bych prostě musel riskovat a jet bez papírů, bo nedostavit se tam kvuli takové prkotině by asi byla sebevražda. Voláme bráchovi, ten je naštěstí na firmě, peněženku nachází a vzápětí přiváží domů, takže je to v suchu.
Z rána už mi začínají chodit blahopřejné SMSky k narozkám, kde nechybí ani slova podpory před zkouškou, ovšem tohle je trošku svazující. Každej teď od tebe něco očekává, tak si přece nemůžeš udělat ostudu. Zároveň mě to ale i motivuje. Pouštím si ještě dosti nahlas nějakou muziku, která mě jakž takž hází do klidu a pomalu se začínám připravovat.
11.hodin - velitelský čas, sedám do auta a jedu to teda zkusit :) Ve škole už pomalu dokončuje první ranní skupina a tak zjišťuju, jaký to bylo a co asi tak zhruba můžu od komise očekávat. Názory smíšené. Zvláštní ovšem je, že při vstupu do školy už ze mě opadává nervozita a jsem docela v klidu. Už jsem prostě tady a za chvilku to příjde. Teď už vím, že stejně nic nenadělám, takže to nechávám osudu a snažím se to všechno brát s humorem, což pomáhá. Ještě mám něco přes hodinu do nástupu, ale to už se dá přežít. Se spolužákama už to utíká tak nějak rychlejc.
Po obědě už to začíná, naše čtveřice jde na plac. Zprvu se představujeme komisi a pak už po jednom nastupujeme k první zkoušce z odborných předmětů. Z té mám strach nejvíc, ale je dobrý, že je hned první, bo pak už aspoň člověk ví, na čem asi tak je. Jdu jako třetí. Ještě si pročítám poslední podpůrnou SMS, která mě docela nakopává, konečně na mě přichází řada a já jdu vstříc své otázce. První, která mi padne do oka beru, nerozmýšlím. Joj, otázka č.1 - jaké hezké číslo. Dopředu jsem čísla otázek vůbec nestudoval, bo jsem nechtěl vědět, která je která, ovšem jedničku si zapamatuje snadno určitě každej. Vím jen, že jedna z těch čtyř podotázek je šok a šokový stavy - tudíž celkem základ, na kterým se dá ovšem i dobře vyhořet. Začínám se smát a lomit rukama a místopředsedkyně si myslí, že mám z toho losu radost. No jenže je to právě naopak. Dosedám na potítko a opět se potvrzuje výstižný název tohoto místa. Polívá mě totiž horko, ale pak zjiśťuju, že ty otázky nejsou vůbec tak hrozný a že ke každé z nich mám co říct. Nejvíc se u přípravy věnuju právě tomu šoku, kde si to snažím vypsat opravdu podrobně, abych alespoň na tomhle něco vydělal. Na zbytek už prostě nezbývá čas, těch 20 minut tady utíká jak voda. Stručně napíšu ještě něco k ischemické chorobě srdeční a něco k otázce z chirdy a pak už musím jít před komisi.
Začínám samozřejmě tím šokem. První moji větu vůbec nikdo asi neposlouchá, až teprve předsedkyně komisi okřikne, tak začnou dávat pozor :) Mám pocit, že k šoku toho říkám celkem dost a nikdo mi nijak neodporuje, takže je to asi v pořádku. Snažím se okecat co můžu. Zatím v klidu, ovšem nastávají dotazy od doktorky. Jakž takž reaguju, někdy mě k tomu musí trošičku pomoct, ale nakonec vždycky odpovím. Občas se zeptá i na věci, o kterých jsem už před chvílí mluvil, tak nevím, jestli mě neposlouchala, nebo jen šetříme čas. Dostáváme se k anafylaktickýmu šoku a ke způsobu jeho zaléčení. Všechno říkám jakž takž správně, ale paní doktorce tam jedna věc chybí. Prý základní lék. "Všechno co jsi řekl, je dobře, ale ještě ten základní lék, který dáš jako první". Kurňa, zatmění, co to může být? Všechno to projíždíme znova... a zase nic :) Jsem v koncíh, prostě si nemůžu zaboha vzpomenout. Koukám na chirurga, který se opravdu snaží mi tajně napovídat, ale tohle slovíčko z jeho úst prostě neodezřu ani kdybych se po....! Adrenalin má prostě moc slabik, takže tohle neklapne :) Až potom přichází spása z úst paní doktorky, která mě nahodí začátečním písmenkem A. "No joo, adrenalin", vykřiknu a vzápětí valím oči v sloup a v duchu si říkám, jakej jsem vůl, že si na tak jednoduchou věc nemůžu vzpomenout. No ale dobrý, uhráli jsme to :)
V chirurgické otázce mě doktor nijak nedrtí, ptá se na základní věci a i když občas plancu máčku, abych ušetřil čas a co nejvíc toho okecal, tak mi to promíjí. Tenhle byl v komisi za hodnýho. To se ovšem nedalo říct o internistovi, kterej tam byl za bubáka. I takový tam ovšem musí prostě být, aby nám to neprocházelo moc lehce. Ptá se ze všech nejvíc a otázky nejsou zrovna příjemný. Ze začátku mu vzdoruju, ale pak mě dostává do úzkých a já se v tom vyloženě koupu. To samý jak u adrenalinu. Totální zatmění, horko, šum v uších, sevřený hrdlo a kdyby se mě v tu chvíli zeptal jak se jmenuju, tak si ani na to nevzpomenu! Drtí mě docela dlouho a já si přeju, ať už to skončí. Nakonec mě k té odpovědi ale nějak dotlačil, ale v ten moment mám pocit, že je to všechno ztracený. Situaci se snaží ještě spasit děvčata ze záchranky, které se mě ptají na otázky z jejich předmětu. Téměř s každou otázkou se mi od nich ale dostává i odpovědi, což je docela srandovní, ale nikdo nás skoro nesleduje, takže tím krátíme poslední minuty do konce. Tyhle byly perfektní a fakt jim musím za skvělej přístup poděkovat ;)
Jdu ven s blbým pocitem, že to v té interní otázce nebylo moc dobrý a očekávám, že by mě kvůli tomu mohl i vyhodit. Nevim ani proč, prostě můj divnej pocit. Když to bude aspoň za tři, bude to super. Na následující angličtinu nemám ani pomyšlení. Tohle kolečko končí. Jen tak se zeptáme vycházejícho doktora, jestli jsme prošli všichni a ten kyne že ano. Když se ujistím, že i já a navíc s naznačovanou dvoječkou, tak jsem hodně překvapenej, ale zároveň to ze mě všechno rázem padá a do dalších kol už jdu s klidem. Asi to fakt nebylo tak hrozný a když to vemu pozpátku, tak mě ke všem těm odpovědím nakonec nějak dotlačili, takže to zas takový fiasko nebylo. UF!
OK, jdu na angličtinu. Losuju docela dobrý téma a tady už to probíhá v klidu. Profesoři jsou těžce v pohodě. Vtipkujou anglicky mezi sebou, já jim překvapivě rozumím a občas se snažím nějaký ten vtípek přihodit. Fakt pohoda. U žádné zkoušky jsem se takhle dobře nezasmál a připadalo mi, jako bysme se bavili anglicky někde v hospodě. Prostě uvolněný a bez stresu. I když občas vybliju nějakou kravinu, o které sám vím, že je gramaticky uplně špatně, pan profesor souhlasně kývá, jakože ví o čem mluvím. Tímhle mě zároveň drží a ujišťuje mě, že topit dneska nikoho nehodlá. Ke konci už se ale docela potím, bo to přece jen trvá moc dlouho a tak už nervózně kontroluju minutovou ručičku na jeho hodinkách. Fajn, tohle se povedlo. Začínám mít rád zkoušky z angličtiny. Už i maturita z AJ byla perfektně uvolněná, ale tahle ji svoji docela legrační atmosférou trumfla :)
Obhajoba absolventské práce už byla v pohodě. To co jsem do ní vložil, se snad líbilo a tak nikdo s ní neměl výraznější problém. Podle posudku oponentky jsem čekal rozhodně větší mlatu, ale ta byla překvapivě velice hodná a i když jsme v závěru narazili na menší nedorozumění, tak to vzala s humorem a bylo to v klídku. Tou dobou už se pondělek chýlil k podvečeru a nyní tedy nastal čas vyhlášení našich výsledků. Všichni doufáme, že jsme to dali, což se nám vzápětí potvrzuje. Při čtení známek ovšem zůstávám na předsedkyni překvapivě hledět vykulenej jak puk, bo mi zrovna oznamuje, že jsem prospěl s vyznamenáním, což jsem teda absolutně nečekal. "Tak to je mazec", říkám si. Gratulace od komise a šlus! No fajn, výsledky dopadly nad očekávání dobře, takže teď už jen slavit.
...no a vidím, že už jsem nějak dlouhej a začíná z toho článku být Román pro ženy, takže ho radši rozdělím na dvě části :)

Oslavy

...ale to už jen tak ve stručnosti ;o) Tákže - první kolo se konalo ještě týž den u nás doma, i když návrat domů nebyl zrovna ideální. Vracím se domů právě ve chvíli, kdy se mamka dozvídá, že nám umřela sousedka, takže žádného extra radostného přijetí se mi nedostalo a tak nálada není zrovna nejlepší. Fajn, stejně jsem z toho všeho už hodně unavenej, takže plánuju, že půjdu brzo spát. Skoro hodinu ještě odepisuju na všechny ty hezký SMSky, kterých se mi dostalo a vyřizjuju telefonáty, pak teda na chvilku zapínám ICQ a tam se na mě během minuty všichni spolužáci, kteří to mají ještě v následujících dnech před sebou, sesypou jako vosy na bonbon. "Jaký to bylo? Dali to všeci? Co ten a ten - drtí?" a spousta podobných otázek :) No přátelé, tolik okýnek jsem tam otevřených ještě snad neměl :) Ale snažím se všem odpovídat a hlavně je uklidnit a radši jim ani neříkám, jakou krušnou chvilku jsem si před komisí prožil. Vzápětí to doma začalo jaksi ožívat a nakonec jsem se přece jen dočkal docela povedené rodinné oslavy.
K narozeninám jsem dostal opravdu úžasnej dort, kterej mamka pojala originálně i ve stylu oslav mé dnešní oficiální přeměny v záchranáře a tak si s tím vším dala skutečně záležet do posledního detailu. Musím říct, že mi s tím opravdu vyrazila dech v tu chvíli ;) Nakonec ho byla i škoda rozkrájet... ale byl dobrej :) Tak jsem si udělali takovou malou večerní balkonovou party no a já byl spokojenej!
V úterý odpoledne razím ještě zpátky do Zlína povyřizovat všechny blbosti abych mohl školu s klidem opustit a taky s nadějí, že to s dnešní skupinou půjdem nějak řádně oslavit. Všichni už tam jsou v pohodě, bo ty nejhorší předměty už mají za sebou a čeká je jenom obhajoba absolventky a tak už řešíme, kam že se půjde pařit. Nakonec padla volba na Kroměříž, bo nás kroměřížáků tam byla jaksi převaha, přidaly se k nám ještě holky Lucka se Sidny a nakonec to byl moc fajn večer. Start a večeře na Melouně, kde se k nám přidal i bývalej spolužák Honza, kterej nás obdaroval stylově flašou šampáňa no a pak se putovalo směrem na Ponorku, kde jsme si zahráli parádně bowling a trošku to tam rozjeli, bo jsme měli hospodu skoro sami pro sebe. Po půlnoci se putovalo na třetí závěrečnou štaci, kde se končilo nějak... řekněme o půl řetí (?) a zpáteční cesta městem ke Zbyňkovi domů byla taky velice zajímavá... ale o tom se radši nezmiňovat ;o) Usínali jsme hluboce po čtvrté ranní už se svítáním, ale díky fajnovým roletám Zbyňova bytu nastala v našem pokojíčku tzv. "polární tma" takže se spalo úchvatně. Ráno ovšem někteří lidi začali brzo vstávat o domáhat se po mě slíbeného výstupu na zámeckou věž. Že já vůl jsem se o tom večer zmiňoval :o) Když ovšem vysvětluju, že někdo z nás přece musí být rozumnej a řidič nemože byt ožralé a nevyspané, tak se mi dostává asi ještě hodinka klidu :)
Venku je ale krásně, u nás převládá pohoda a tak čas na malej výlet je prostě teď ideální. Jdem na věž! Ta spousta schodů nám dává docela zabrat a některým se nahoře dělá z toho neustálýho točení a zadýchání po dlouhé noci docela šoufl, ale nakonec převládá super pocit z toho nádhernýho výhledu, kterýho se nám dostává. Stejně jako jsme se vyškrábali na vrchol téhle věže jsme totiž zvládli i ten další pomyslnej vrcholek v našem životě právě završením tohohle studia. Až teprve tady si začínám uvědomovat, že jsme to všechno zvládli a dokázali a při pohledu na ostatní myslím, že jsem tam s tímhle pocitem nebyl sám. Opravdu super pohoda na chvilku se tam zastavit, trošku se zamyslet a zahledět se do toho širokýho okolí z výšky. Ani se nám pak nechtělo dolů. (Pro zájemce jsem nahrál pár fotek ze kroměřížských oslav SEM!!!)
Na závěr minivýletu po Kroměříži ještě holkám ukazujeme Podzámku a pak zase zpátky do Zlína, kde nás večer čeká megaakce na nějaké biofarmě v kopcích nad městem. Noo a tam to bylo taky super. Krajina nádherná, počasí vyšlo, kolem pastviny s ovcama.... no romantika jak cyp. Někteří ještě dodělávali zkoušky pár hodin před akcí a tak jsme se tady scházeli postupně. Prasátko se grilovalo,bečka byla naražená, přišla řada našich profesorů, doktorů a dokonce ani samotný pan ředitel si naši slávu nenechal ujít. Atmosféra už byla hodně uvolněná a tak to tam většina hezky rozjela, ovšem nám co jsme byli pařit den před tím pořád nějak nešlo se opít. Holt bylo dobře natrénováno asi :) Nakonec se nám ovšem podařilo dostat do nějaké té nálady a šlo to i bez chlastu. Nikdo tam nebyl uplně střízlivej, ale taky nikdo uplně našrot. Prostě jsme si hezky užili závěrečnou společnou párty. Vrcholem večera bylo karaoke, u kterýho jsme se postupně prostřídali snad všichni a byla to docela sranda, u které jsme strávili pár hodin až do konce celé akce. Není nad to si společně zabékat.
Hlasivky dostaly sice slušně zabrat, ale to bylo to nejmenší, co mě mohlo štvát :) Nakonec se vše uzavíralo v centru Zlína na třískotéce, kde jsme strávili sotva půl hodiny, koupili si třetinku piva za 45,- Kč a šli opět spat se svítáním a s ubřéskanýma papouškama v okolních álejích :)
Završením toho všeho bylo páteční slavnostní předávání diplomů v naší škole v přítomnosti našich rodinných příslušníků a všelijakých hostů, což bylo taky docela hezký. Nejvíc nás všechny dostali naši dva spolužáci José s Vašíkem, kteří pro tuhle slavnostní chvíli složili povedenou písničku, kterou řadu lidí určitě dojali. Po všech těch ceremoniích přišel snad nejhezčí moment, kdy jsme zůstali v celé aule úplně sami a pánové zahráli tuhle skladbu čistě a jen pro nás. Když jsme se pak u klavíru při jejích tónech semkli všichni kolem ramen jako hokejisti v Naganu, musel mít na krajíčku snad i ten největší tvrďák :) Loučení bývá vždycky smutný a i když ne vždycky byly ty vztahy uprostřed kolektivu růžový, myslím, že jsme byli dobrá parta a těch hezkých chvil, který jsme spolu prožili, je nezpočet. Pro mě byly tři roky mezi těmahle lidma moc fajn a určitě mi budou chybět. Tak snad se zase brzo někde shledáme, i když je jasný, že už asi ne uplně všichni pohromadě.
No jo, něco končí a něco novýho zase začíná. Tak nám přeju, ať se nám v životě daří a doufám, že nezapomenem na to, kde všude máme přátele! ;o)
Závěrem chci ještě jednou poděkovat všem, kteří mi vyjádřili podporu před zkouškama, bo mi to fakt pomáhalo a taky moc děkuji za všechna blahopřání. Jsem rád z každýho, kdo si na mě vzpoměl ;) Největší dík samořejmě patří mým rodičům, kteří mě po celou dobu studia podporovali a to hlavně finančně. Bez nich bych to fakt nedal! Dík patří taky kamarádům za chvíle odreagování, spolužákům za všechny ty fajn chvíle co jsme spolu strávili a taky všem, co nás v té škole něčemu naučili a něco důležitýho nám předali. Doufám, že nebudem dělat ostudu!!! ;o)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bubák Bubák | E-mail | 23. června 2009 v 23:45 | Reagovat

Dis gratulace k dis titulu..dufam že má u tebe panaky..nebo radsi dva at nekulhám...

2 sabča sabča | Web | 24. června 2009 v 14:27 | Reagovat

Gratuluju:o)
Z tebe něco bude ...no ono už ají je:-)Néé fakt ti gratuluju jsi dobrej!

3 Vranys Vranys | 24. června 2009 v 21:39 | Reagovat

Taky se připojuji ke gratulaci ;-) děláš nám radost synu :-P mám u tebe taky panáka :-P:-D.

4 RUDA RUDA | E-mail | Web | 25. června 2009 v 12:42 | Reagovat

No jasně chlapci, v Třinci to hezky oslavíme ;o) Díky moc!

5 martinka martinka | Web | 25. června 2009 v 20:11 | Reagovat

Ahoj gratuluju jako ostatní... Mám prosbičku... je  to traoný dyš těneznám ale mám new blog a nemám tam žádnejkomentář... ehme hm čím to asi bude, tak prosím napíšeš mi tam něco??? prosííím:-)

6 sabča sabča | Web | 29. června 2009 v 17:49 | Reagovat

Čáo Kubo!Já vim že ti s tím už lezu dost na nervy,ale ted' jsem si změnila dessign na blogu!!Moh by ses dojít podívat??Jseš takovej můj,,učitel blogu'' tak proto chcu tvůj názor jako první:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama