Únor 2012

Inekafe - Zlín (10.2.2012)

28. února 2012 v 20:26 | RUDA |  Akcičky

V současné době si asi největšího zájmu publika na česko-slovenské rockové scéně užívá kapela Inekafe. Ta dobře využila svého velkolepého návratu před pár lety a nyní už funguje jako dobře prosperující firma a dokáže z toho maximálně vytěžit. Loni na podzim po dlouhé odmlce vydala i nové studiové CD s názvem "Právo na štastie" a v rámci jeho propagace vyjela z kraje roku 2012 i na velké klubové turné, v jehož rámci zamířila 10. února i do Zlína.

Oproti loňskému roku, kdy bylo tour koncipováno jen do čtyř velkých měst a kapela zde hrála třeba i čtyři dny po sobě, zvolilo Inekafe poněkud příjemnější formát pro fanoušky a rozhodlo se obrazit všechna převážně krajská města obou republik, kde mají stále obrovské množství příznivců. Nutno podotknout, že od svého comebacku v roce 2010 ještě tahle kapela snad neodehrála koncert, který by nebyl vyprodaný. A to je sakra obdivuhodný! Nejinak dopadlo i tohle současné tour, na kterém byla všechna místa už dopředu vyprodaná nebo zbývalo jen minimum lístků. Kapela průběžně zveřejňovala na internetu stav volných míst v jednotlivých městech a v ČR na to byl paradoxně "nejhůř" Zlín, kde zbývalo ještě několik stovek volných lístků. To se ale během pár dní rapidně změnilo a zhruba týden před koncertme už i zlínský klub Masters of Rock Café hlásil: "VYPRODÁNO!" Takže i tady jsme se mohli těšit na pořádnej rachot.
Z pohledu muzikanta je to jistě skvělá věc, když má před sebou sál narvaný k prasknutí, z pohledu fanouška bych ovšem tentokrát byl radši, kdyby vyprodáno nebylo, protože podmínky tu byly opravdu velmi stísněné. V MOR Café jsem vyprodaný stav zažil snad poprvé a bylo to tu skutečně chvilkama až nepříjemné a člověku chyběl životní prostor i při pohybu v předsálí. Už při příchodu se ke klubu táhla opět dlouhatánská fronta ke vstupu, což jsem tady taky ještě nezažil a v těch tuhých mrazech co zrovna panovaly, to čekání taky nebyl žádnej med. Když už se člověk dostal dovnitř, byl rázem velkej problém dát si třeba bundy do šatny anebo zajít si pro pivo, ale nějak jsme si funkce rozdělili a jaksi se to zvládlo. No bylo tu doslova narváno a ani nevím, kolik má tenhle klub kapacitu, ovšem řekl bych že přes tisíc lidí se tu tísnilo.
Ačkoliv měl člověk pocit, že většina lidí je ještě na baru v předsálí, příchod do sálu ho vyvedl z omylu, bo tady už taky nebylo vůbec k hnutí. Předkapelu Cookies jsme slyšeli jen z předsálí, poněvadž v době jejich hraní jsme se snažili procpat bundy k šatnářkám a i tak se mi zdálo, že hráli strašně krátce. Nijak mě to ale nemrzí, bo když jsem pak viděl, že to byli mladí muzikanti s podmalovanýma očima alá Tokio Hotel, tak jsem si udělal obrázek :-) Nevím, co to je teď u těch mladých muzikantů za debilní módu, ale mladé holky na to zřejmě letí :) Na Inekafe jsme se zpoza sálu snažili propasírovat davem trochu blíž, ale povedlo se nám to snad jen do poloviny, bo dál už bylo až moc přehuštěno, ale i tak byl tento posun v tomhle těsným davu úspěch.
Inekafe začalo hrát takřka ihned po našem příchodu a koncert zahájili sérií Veĺkých palic, tedy písněmi s tímto názvem, které na novém albu dostaly už pomyslné čtvrté pokračování a právě to celý koncert otevíralo. Nebudem si nic nalhávat, začátek koncertu se jim tentokrát vůbec nepovedl. Na vině byly Vratkovi oposlechy, které evidentně nefungovaly a podiový zvukař se v tu chvíli staral o úplně jiné věci, než o svůj pult, což frontmana značně naštvalo a šel si to s ním vyřídit. Nicméně problém s odposlechy trval dál a při druhé písni Vratko uprostřed písně úplně přestal zpívat a běžel znovu nasraně za zvukařem na kraj podia. Zbytek kapely musel chca nechca píseň úplně zastavit a kdyby to bylo jako v komiksu tak většině udivených fanoušků by stál v tu chvíli pomyslný otazník nad hlavami! Tohle bylo hodně neprofesionální a i když chápu, že když člověk neslyší co hraje, tak se mu hraje hodně těžko, ale ve chvíli, kdy mám před sebou vyprodaný sál, by se slušelo trochu potlačit afekt a řešit to nějak jinak, eventuelně se pokusit skladbu aspoň dohrát. Možná by to před velkým nástupem vyřešila malá zvuková zkouška provedená samotnými muzikanty a předešlo by se tomu. Publikem tak totiž tímto nepovedeným začátkem zústalo evidentně chvíli trošku "opařeno". Ale stalo se a koncert se po těchhle rozapcích rozběhl dál.
Bohužel se to ale ani pak neobešlo bez průseru. Já jsem se o něm teda dozvěděl až nějak pár dní po koncertu a jeho průběh mi to v tu chvíli nijak nenarušilo, ale když už se to propýrá všude možně, tak se o tom musím taky zmínit. Zkraje koncertu totiž nějaká ožralá fanynka v první řadě neustále sahala frontamnovi Vratkovi na kalhoty a pokoušela se mu je údajně stahovat. Vratko ji několikrát upozorňoval, ať toho nechá, že není v žádném strip klubu, ale na koncertě, což jsem zaregistroval, ale poté se na netu objevilo video, kde jí už dosti nasraný zpěvák uštědřil kopanec a všemožné spekulace, zda to bylo do hlavy či jen do oné ruky šmátralky. Přiznám se, že onoho kopance jsem si vůbec nevšiml, ale evidentně se to stalo a otázka je, zda to vůbec bylo nutné?! Samozřejmě se toho chytla bulvární media na Slovensku, která to řádně rozpytvala a kapele to rozhodně neprospělo. Je jasné, že do svých fanoušků by člověk kopat neměl, ale zase když se tisíc lidí příjde bavit a jeden ožralý to tam narušuje, má si to muzikant nechat líbit? Je jasné, že Vratko byl vytočený ještě z toho maléru z odposlechama a emoce pracovaly a když tu holčinu několikrát napomene a ta přesto stále provokuje, naštvalo by to v té chvíli asi každého. Prostě mu už nejspíš ruply nervy a tak zakročil. Otázkou je, zda to nešlo řešit jinak. Mohla zafungovat podivá ochranka, které stačilo jen ukázat a holku by vyvedla anebo si prostě jen posunout mikrofon o pár centimetrů dozadu, aby na něj fanynka nedosáhla. Bylo ale vidět, že Vraťo toho večera nebyl v pohodě a tak to vyřešil po svým a evidentně trochu nešťastně, za což si určitě už přečetl dost kritiky a poté svého činu i veřejně litoval na netu. U profíků by se to stávat nemělo, ale jsou to taky asi jenom lidi a ti si nemusí nechat všechno líbit. Lidi, co přijdou na koncert provokovat a dělat bordel, tam taky nepatří a v takovém případě by se o takovou černou ovci měli postarat ti praví fanoušci a trochu ji zpacifikovat. Byl jsem svědkem i toho, kdy na koncertu Tří sester hodil ožralej borec Fanánkovi pivo přímo na notebook a ten si to s ním šel taky vyřídit ručně a zbytek už pořešili fanoušci a dali mu co proto (viz. video). V tomhle případě to bylo nešťastné spíš v tom, že to byla holka a tam by se to mělo řešit ze strany gentlemana šetrněji :) Každopádně stalo se a jak říkám, kdybych si toho nevšiml později v mediích, tak bych to ani nezaregistroval, že se tam něco takového stalo.
Bylo ale vidět, že kapele do stoprocentí pohody něco schází a nebylo to tak úplně perfektní, jako na jejich předešlých koncertech, které jsem navštívil. Postupně se ale všichni do té pohody dostávali a zhruba od druhé půlky koncertu už to bylo fajn a lidi se skvěle bavili, i když ve velmi omezeném prostoru a tak se ani pařit moc nedalo. Z nové desky zazněly snad všechny ty "zásadní" hity a zaznělo jich asi 7, což je přesně polovina CD. Z těch "zásadních" mi chyběla snad jen pecka "Končím", jinak jsem byl s výběrem vcelku spokojenej. Starších osvědčených hitů z celé jejich dosavadní kariery taky zaznělo mnoho a celý playlist byl poskladaný docela dobře. Potěšilo mě a zároveň i překvapilo zařazení písničky "Škaredá baba", která se nachází na jejich prvním demu a kterou jsem od nich naživo slyšel snad poprvé a kdoví, jestli ji vůbec někdy před tím hráli. Byla to asi nejsvižnější punkovka toho večera a jsem rád, že se takhle úspěšná kapela nestydí za své začátky a dokáže oprášit i ty nejstarší hity. Málokterá slavnější kapela si na to troufne a za své první alba se i třeba stydí. Tohle ale případ kapely Inekafe určitě není a vždycky nějakou tu pikošku vytáhnou a určitě je to fajn zpestření každého takového turné, než když se hraje furt jen dokolečka to samé, co už lidi notoricky znají. Takže za tohle palec hore!
Koncert tentokrát trval mnohem déle, než ten olomoucký, který jsem navštívil naposledy a lidi byli jistě spokojení a na konci už všichni zpívali hitovky jako "Ráno", "Spomienky na budúcnosť" nebo "Záverečnou" jako jeden muž. I když bylo narváno tak k té dokonalé atmosféře jejich vystoupení mi tu furt cosi chybělo a nebylo to tak úplně to pravé, co jsem měl možnost na jejich předešlých vystoupeních zažívat. Nebýt prvotních rozpaků a zbytečných "hvězdných manýrů", bylo by to snad ještě lepší a lidi by na kapelu reagovali možná o něco lépe. Horko v sále bylo taky neúnosné, ale jinak se koncert vcelku vydařil a Inekafe opět potvrdilo, že je momentálně v obrovským laufu a své fanoušky si i přes tyto drobné incidenty určitě udrží. Jejich písně už se prostě pro několik generací staly nesmrtelnými a nová generace fandů jim opět vyrůstá, takže na úspěch do dalších let mají s klidem zaděláno.

Video: Inekafe - Právo na šťastie; Keď všetko sa (k)ruti; Keď sa všetci zjednotime; Škaredá baba; Ráno.

Fotky ZDE!!!


Ve stopě Valašsé zimy 2012

23. února 2012 v 18:37 | RUDA |  Co sa stalo nové!?
Rally je jedno z mých velkých hobby. Zajímám se o něj, rád tento sport sleduju pravidelně i jako divák u závodních tratí a kdybych měl dostatek financí, tak bych se toho všeho nejradši účastnil i jako závodník. Už dlouho je to můj velkej sen zajet si tu pravou rally a teď v sobotu 3. února se mi tenhle sen tak z poloviny podařilo splnit. Nejednalo se sice o závod v plnohodnotným závodním autě a mezi profíky, ovšem měl jsem tu možnost zajet si asi nejpopulárnější amatérskou rally v ČR, jenž nese název "Ve stopě Valašské zimy".
V létě jsem se se svým autem zúčastnil taky jednoho závodu, což byl ovšem hobby cup, ve kterém se jezdí jen na jednom uzavřeném úseku několikrát po sobě a moc se to srovnávat nedalo. Nyní to už byla ta pravá rally, která se v mnoha věcech blížila profi závodům. Jezdilo se totiž na více úsecích v okolí Vizovic a Zlína, člověk musel dodržovat trasu podle itineráře a musel dodržovat přesné příjezdy do časových kontrol, kde vám pořadatelé zaznamenávaly časy do jízdních výkazů. A v tomhle mě to bavilo právě o mnoho víc. Závod Ve stopě Valašské zimy je sice koncipován jako jízda zručnosti za ztížených zimních podmínek, ovšem spousta borců z okolí to žere až příliš a berou to hodně prestižně, takže třeba celý rok připravují auto jen a jen na tento závod a vkládají do toho velké úsilí, aby zajeli co nejlepší výsledek. Kdybych na to měl prostředky, dělal bych to možná taky tak, ovšem do tohohle podniku jsem se přihlásil především proto, abych se vyblbnul v zimních podmínkách na uzavřené trati, protože jízdu na sněhu asi jako jeden z mála řidičů mám moc rád a tak jsem se chtěl hlavně pobavit a určitě jsme sem nepřijeli závodit o přední příčky. Jel jsem totiž se svým civilním autem, které si nemůžu dovolit rozbít a tak člověk musí jet s jistou rezervou, než kdyby měl spešl auto jen a jen pro závody, jako tomu bylo u většiny startovního pole.
Stopa je opravdu prestižní záležitost jak pro jezdce, tak pro diváky a každoročně je o ni velký zájem. Pořadatelé museli rok co rok odmítat i polovinu přihlášek, z důvodu naplněné kapacity startovního pole a tak ani po odeslání přihlášky neměl člověk jistý, že si tenhle závod vůbec zajede. Naštěstí ale pro tento rok vydali pořadatelé omezení, ve kterém povolili pouze auta do obsahu 1800ccm, takže o to větší šanci na přijetí jsme měli. Nakonec tedy přijali všechny přihlášené a poprvé v dlouholeté historii jim snad i nějaká volná místa zbyla, ovšem z pomyslné startovní čáry nás nakonec odjelo 110, což je docela slušná účast.
Spolujezdce mi tentokrát dělala kamarádka Martinka Labudová, která o svezení v nějakém závodě hodně stála, ovšem původně jsem myslel, že ji svezu v nějakém tom hobby cupu a ne hned poprvé na tak těžkém závodě, jako je Stopa. Ale risknul jsem to a myslím, že se to vyplatilo. Marťa po vysvětlení základních instrukcí hned pochopila, co se po ní chce a spolupráce už od prvních cvičných tréninků fungovala. V tomhle závodě je spolujezdec fakt důležitej, obzvlášť letos, kdy se suchej asfalt střídal s čistým ledem na trati a tak musel mít člověk pečlivě zaznamenaný v rozpisu, kde se tyhle zrádný místa nachází a že jich tam bylo dost.
Povinosti spojené se závodem na nás čekaly už v pátek, kdy se ve Vizovicích konala technická a administrativní přejímka, kde nám bylo zkontrolováno auto, vyřídili potřebné formality, dostali jsme startovní čísla a veškeré lejstra k závodu a během odpoledne a po přejímkách jsme si taky byli najíždět tratě a psát rozpis. Tratě byli opravdu těžké, místy ledové koleje, jinde zas ledové plotny a jinak suchý asfalt. Podotýkám, že během tohoto víkendu bylo venku něco okolo -18 stupňů a v tomhle to byl docela taky extrém. Největší starosti mi dělala SZ Barák, která je pro tuhle soutěž už legendární a asi i nejtěžší, bo se jede v lese do kopce, kde bývá téměř vždy dost sněhu. Když jsem se tam jeli podívat týden před soutěží, tak jsem se zhrozil, bo od začátku lesa byly místo cesty jen ledové koryta a nebylo absolutně možný vyjet nahoru a snad ani zastavit. Bylo jasný, že pokud tady uvízne jedno auto, ucpe trať pro zbytek startovního pole a bude po závodění. Pořadatelé se ovšem bez téhle zkoušky obejít nechtěli a pár dní před startem vymysleli nápad, poslat sem sněžnou rolbu, která upravuje sjezdovky :-D Ta tohle ledový peklo výrazně změnila na už sjízdnější trať, ovšem když jsme tu byli v pátek večer, tak už to bylo zase rozjebané od všech těch trénujících jezdců a ačkoliv se to dalo projet i bez řetězů, měl jsem v plánu je pro jistotu na tomto úseku v sobotu nasadit, abych si tu jízdu přeci jen víc užil a nabylo to jen o trápení a pomalém škrábaní se do kopce.
Při najíždění tratí jsme zvolili vždy jen dva průjezdy, přičemž v prvním jsme si napsali rozpis a ve druhém už trošku svižnějším jsme jej jen kontrolovali a dolaďovali některé poznámky. Celkem nám to stačilo. Marťa se orientovala, já podle ní taky a jelikož jsme nejeli bojovat o vítěztví, tak jsme ani víc průjezdů nepotřebovali, narozdíl od některých Valachů, kteří to možná najížděli celé tédeň! :) Poslední zkoušky už jsme najížděli až v pátek večer za tmy, což nebylo sice ideální, ale vše se nějak zvládlo. Na konci dne jsme ještě dali véču, já doma ještě v tom třeskutým mrazu polepoval do noci auto a šlo se spát, bo v 7.00 už jsme museli být zase v sokolovně ve Vizovicích, kde začínala předstartovní rozprava s jezdci. To znamenalo vstávat tak okolo 5.00. No a já už byl vzhůru snad tak od 4.00 :-)) bo předstartovní horečka začala působit a ten nahromaděnej adrenalinek mi celou noc nedal moc spát a furt se mi honilo všechno možný hlavou, jak co udělat, na co si dát bacha apod. No prostě kdo někdy sportoval a měl před sebou nějakej důležitej závod nebo utkání, tak to jistě zná ;)
V 6.00 jsem tedy vyzvedával Marťu a ta byla evidentně úplně v pohodě a nějakou nervozitu vůbec neřešila. Což bylo jen dobře :) Já jako šofér jsem měl přeci jen větší zodpovědnost za nás oba i za auto, i když přiznám se, že na místo spolujezdce bych si asi jen tak nesedl. Prostě nemám rád, když se mnou někdo jede rychle a věřím jen sám sobě, když mám volant ve svých rukou. Je jen pár lidí, kterým věřím a vedle kterých bych si sedl v závodě no a samozřejmě kdyby mě svezl nějakej profík, tak to neváhám ;) Ráno nás tedy přivítal v sále sokolovny ředitel soutěže spolu se starostou Vizovic a zástupcem zlínskýho kraje, vysvětlil nám veškeré formality a organizační záležitosti a pomalu se šlo na věc. Jelikož jsme měli startovní číslo 13, nemuseli jsme dlouho na nic čekat a jeli jsme takřka hned na start. Třináctka je možná pro někoho nešťastná, já sice pověrčivej nejsem, ale nadšenej jsem z toho taky nebyl, když nám ji přidělili, ovšem pak už mi to bylo úplně jedno a bral jsem to spíš jako výhodnou startovní pozici a myslím, že ve finále byla nakonec šťastná.
První slalomová zkouška (SZ) vedla z Ubla do Jasenné na Vsetínsku, ta byla asi nejkratší ovšem asi nejvíc ledová. Projeli jsme první dvě časové kontroly, což mě docela bavilo, bo člověk musel být furt ve střehu a propočítávat časy, aby nedostal penále, no a pak už první odpočítávání ostrého startu na startovní čáře. Jakmile vyrazíte ze startu, zapomenete na veškerou nervozitu a jste jak býk ženoucí se za červeným plátnem a užíváte si to. Do prvního retardéru těsně po startu jsem vletěl malinko rychleji, neb byl celej na ledu a tak jsem měl plný ruce práce, ale nějak se to podařilo zkorigovat a jeli jsme dál. Zkoušku jsme projeli docela fajn, nebýt posledního retardéru rovněž na ledu, kde nám malinko utekl zadek a museli jsme malinko pocouvnout. Nejtěžší část SZ Jasenná byla u cíle, což byl sjezd z kopce celý na ledu a na konci ostrá levá zatáčka, do které se jinak než bez ručky zatočit a zabrzdit prostě nedalo, jinak by jel člověk setrvačností pořád rovně. Tady ztroskotalo hodně aut, ale já už z tréninků jsem věděl, že tady to musím prodávat, protože tady to ani jinak nešlo, aby člověk bezpečně dojel do cíle.

Následující SZ byl již zmiňovaný Barák a do další časovky jsme měli jen 20 minut, ve kterých jsme museli dojet na přejezdu asi 10km a ještě před časovou kontrolou nasadit řetězy. Polovina zkoušky sice byla na suchém asfaltu, ovšem stoupání na vrchol kopce a celá druhá polovina byla pod sněhem a ledem a tady bychom se bez nich trápili. Tohle byla taky jediná SZ, kde byla souvislá sněhová vrstva na trati, ve kterou sice doufali všichni na celou soutěž, ale počasí holt bylo proti. Času tedy bylo málo a tak jsme jeli celkem na knap. Řetězy jsme si zkoušeli nasazovat už v pátek večer a po tmě nám to trvalo nekonečně dlouho :) Tentokrát jsme je měli ale nasazené během chviličky a obdivuju Marťu, která to stihla snad stejně rychle jako já a nejsem si jistej jestli by je některá ženská dokázala vůbec sama nasadit, natož během 2 minut a v takovým třeskutým mrazu holýma rukama. Z tohohle jsem měl snad největší obavu, že nebudem stíhat a že se nám to třeba ani nepovede, ale nakonec nám zbylo k dobru ještě asi dalších 6 minut a v tenhle moment jsem si fakt byl jistej, že jsem si spolujezdce vybral správně! :)
První polovinu zkoušky na asfaltu jsem tedy jel na řetězech až trapně pomalu, bo jsem je nechtěl rozškubat ještě před sněhovou částí, určitě nás to stálo hodně času, ale byl to holt takovej kompromis a tuhle zkoušu jsem chtěl prostě jen projet a pokračovat dál v závodě a né zústat někde viset hned ve druhé SZ. S řetězama na sněhu už to bylo ovšem něco jiného, auto s nima hezky drželo a semtam jsem si užíval i nějaký ten malý driftík. Škoda jen, že to na sněhu nebylo celé.
Následující SZ stoupala ze Želechovic u Zlína ke zdejším pasekám, přičemž to byl úsek legendární zkoušky Pindula, známé z Barum Rally a tahle se mi po jezdecké stránce líbila asi nejvíce. Jediné, co mě fakt štvalo, byly trapně umístěné retardéry na ledových plotnách, což bylo snad na každé SZ, takže se do nich špatně brzdilo, špatně zatáčelo a pomalu odjíždělo, ale beru v potaz, že je to koncipováno jako jízda zručnosti a nikoliv jako rally, takže se nad tím člověk nemohl rozčilovat. Každopádně za celou soutěž jsme dostali jen 3 trestné body za posunutí jednoho retardéru, což je celkem úspěch, když si vemu, v kolika z nich jsem měl problémy a dotknul jsem se jen jediného. Na téhle třetí zkoušce jsem chytl snad i nejlepší rytmus, bo byla dost dlouhá a členitá, takže mě to tady bavilo. Jediná chybka přišla opět až těsně před cílem v posledním retardéru, do kterého sice člověk brzdil už 20m předem, ale auto si jelo na ledu stále rovně, takže abych nesrazil retoša, narazil jsem do hromady sněhu a tady zas pár vteřinek nechal, což naštve, ale nebyla to žádná hrůza.
Největší krizovka ovšem přišla až v další, Zádveřické zkoušce. Tahle se mi taky moc líbila, opět jsme ji měli skvěle rozjetou, ale zhruba za druhou polvinou přišel první menší výlet do zasněženýho pole, ve kterém jsme uvízli zadními koly a tak jsme museli čekat, něž se pár diváků rozmyslí, že nás pomůžou vytlačit. Stalo se to samozřejmě v retardéru a člověk si pak říká, že je lepší jej radši srazit a než se snažit ho obkroužit a zbytečným uklouznutím ztratí víc času, než za jeho zboření. Pokračovali jsme tedy dál, kde nás čekal opět další nebezpečný sjezd pod ledem, který jsme vypustili a po pár metrech následoval další ledový úsek s retardérem, kde přišla již zmíněná krizovečka. Při přijždění do retardéru se mi už na rovince z nějakého nepochopitelného důvodu auto začlo přetáčet už na rovince což vedlo k nekontrolovatelnýmu smyku a výletu mimo trať. V autě to vypadalo fakt divoce, ale naštěstí jsme se zabořili do hlubokého sněhu a hned se zastavili. Nebylo to ani v moc velké rychlosti, takže OK. Tady diváci přiskočili takřka okamžitě a hned nás vytlačili zpátky, za což jim patří dík a autu naštěstí taky vůbec nic nebylo, takže jsme mohli jet dál. V tu chvíli jakoby na mě padla deka a nějak už jsem ani neměl chuť do dalšího závodění, protože jsme tady z dobře rozjeté zkoušky nakonec zbytečně ztratili nejmíň dvě minuty a to je velká ztráta pro celej zbytek závodu. Jak jsem ale později zjistil, nebyli jsme sami, kdo tady měl problémy a bylo to fakt zrádný místo pro spoustu posádek. Člověk se tu totiž snažil zatočit do retrdéru a jakmile vyjel z ledové koleje na další ledový okraj, tak mu to prostě uklouzlo a už se vezl. Každopádně další dobrá zkušenost a ačkoliv jsme si řekli, že v další rundě budem už ty retardéry prodávat, tak jsme nic nevzdávali. V hlavě už ale přeci jen byla trošku brzda.
Na předělu dvou etap nás čekala ještě SZ uprostřed Vizovic v areálu místních dřevařských závodů, kde se jelo na šotolině mezi kládama a člověk tu spíš využil zkušenosti z motokár, bo tu musel furt točit volantem a moc rozjet se to nedalo. No bylo to divné, ale budiž. Furt lepší, než motanice někde mezi kužely, což bývalo v minulosti. Následovala přestávka na přeskupení a po něm se vyráželo do druhé etapy, v které se jely všechny úseky kromě Baráku a této "dřevařské" zkoušky, podruhé.
Ve druhé rundě už jsem chyby nedělal. Někde jsem jel možná až moc opatrně, ale kromě Želechovic jsme měli všude jinde výrazně lepší časy. Přitom jsem měl osobně pocit, že jsem želechovickou zkoušku projel hezky, ale paradoxně jsme měli druhý průjezd o pár sekund horší než ten první, kde jsme ztratili v tom posledním retardéru. Asi jsem tam ty retardéry podruhé prodával až moc, přitom zrovna tady to asi nebylo potřeba. Ale jízdu jsem si jinak užl a bavilo mě to a o to šlo především. Marťa diktovala spolehlivě, dokázal jsem se na její čtení soustředit a myslím, že jsme se tu na tom závodě zas něčemu novému oba naučili. Beru to jako obrovskou zkušenost a zajímavý zážitek a je určitě lepší si své jezdecké dovednosti vyzkoušet tady na uzavřené trati, než někde v běžném provozu. I ty zažité krizovky určitě bylo dobré prožít, člověk aspoň pochytí, jak se auto chová ve smyku, jak má brzdit s ABS, jak točit volantem a jak zbytečně nezmatkovat, když mu náhodou kola trošku ujedou. V neposlední řadě to beru i jako splnění dalšího svého snu a jsem rád, že jsme si to užili bez nějaké újmy na zdraví či na autě.
A proto pokud máte nějaký sen, který si chcete splnit, jděte si za ním, nenechte se odrazovat blbýma a pesimistickýma kecama ostatních okolo, že je to drahý a nebezpečný a bůhví co. Prostě pokud něco chcete pro svůj dobrej pocit udělat, tak to udělejte! Věřte, že i když jsem ten závod nevyhrál, tak teď se cítím jako vítěz, protože svůj cíl jsem si splnil a prožil jsem báječnej den v prostředí, který miluju! A jak pronesla jedna moje kamarádka: "I bláznovství se dá dělat s rozumem"!

Pár fotek ZDE!!!