Květen 2012

Majáles Kojetín 2012 (18.-19.5.2012)

30. května 2012 v 22:46 | RUDA |  Akcičky
V nedalekém Kojetíně se loni zrodila prima venkovní akcička a jelikož se konala v měsíci květnu, dostala název Majáles, dle slavného studentského svátku. Tehdy to byla hudební záležitost jednoho dne, ale pořadatelé za ten rok slušně zapracovali a z téhle zdánlivě nenápadné akce letos vytvořili regulérní dvoudenní festival s víc než dobrým obsazením kapel zvučných jmen. Po zrušení místního Božkov festu, kterej měl podle mě taky slušně do dalších let našlápnuto, tak Kojetínu svitla naděje, že by tihle pořadatelé okolo kapely Hannibal Lecter mohli nějakou tu tradici rockových festů v tomhle místě udržet.

Areál střelnice je tady k tomu jako stvořenej a byla by škoda toho nevyužít. Vše je samozřejmě otázka financí, ale věřím, že se organizačnímu týmu sázka na většinu, přeci jen už dražších kapel, vyplatila. Návštěva byla po oba dny celkem slušná a pořadatelsky bylo vše docela zmáklý na dobré úrovni. Tam kde se ovšem víc vrazilo do pozvaných kapel, jinde se asi muselo ušetřit na podiu a aparatuře, což bylo jediný takový malý mínus. Mobilní podium by mi ani tak nevadilo, to bylo celkem v pohodě, ale zvuk co lezl z těch malých beden se, obzvlášť první večer, nedal poslouchat, pokud jste nestáli přímo ve středu v úrovni zvukaře. Tenhle aparát by se hodil snad už jen někde na zábavu do kulturáku, ale ne na takovejhle festival, obzvlášť v dnešní době, kdy už jsou lidi přeci jen zvyklí na trochu lepší kvalitu. No ale budiž.
V pátek jsme do Kojetína dorazili trochu později, až něco kolem osmé hodiny večerní,kdy na podiu finišovala kapela Dark Gamballe, bo jsme měli ještě veselici v práci, ale nakonec jsem stihnul tyhle akce tak nějak oboje. Byl jsem zvědavej hlavně na kapelu Kurtizány z 25.avanue, kterou mám rád už strašně dlouho ale ještě nikdy se mi ji nepoštěstilo vidět na živo. Z těch mých českých oblíbených to byla asi doposud fakt jediná, která mi chyběla do pomyslné "sbírky" živých vystoupení. Je fakt, že na akce, který jezdím nebo do našeho okolí tahle kapela moc zvána nebyla a tak ani nebyla příležitost ji vidět, navíc hrála doposud jen sporadicky a až po vyřešení pěveckýho postu a vydání nové desky se zas pořádně rozjela. Kojetínským pořadatelům tedy patří ode mě velký dík za to, že tuhle kapelu přitáhli konečně i do našich končin. Hlavní postavou Kurtizán je kytarista a nyní již tedy i zpěvák Tomáš Vartecký, o kterém jsem se zmiňoval už i v reportu z koncertu Wanastovek, jejichž je také členem a tenhle borec je pro mě prostě pan kytarista, jehož tvorba i hraní se mi strašně líbí a podle mě patří k nejlepším rockovým muzikantům u nás. Není to sice žádnej virtuos, ale má svůj styl a specifický hudební cítění, který i mě sedí. Jsem tedy moc rád, že jsem ho v rozestupu asi jednoho měsíce mohl vidět vlastně vůbec poprvé živě hrát s Wanastovkama a nyní v Kojetíně i s jeho domovskou kapelou a krátce se s ním i setkat.
Varťáka jsem tak nějak poprvé pořádně zaznamenal asi na záznamu koncertu Vltava Tour Dana Landy, kde předváděl parádní výkon, posléze jsem objevil desku Medium od Kurtizán, ta se mi celá strašně zalíbila a od té doby tuhle bandu sleduju. No a od té doby prošla docela výraznou perzonální změnou, kdy z původní party zústal právě jen Tomáš a bubeník Viking, přičemž tou největší ztrátou byl odchod zpěváka Simona. Zpěvu se tedy po nějaké té delší pauze nakonec ujal samotný Vartecký, a i když zdaleka nedosahuje Simonových hlasových kvalit, tak kapela od té doby, zdá se, šlape. Docela mě mrzí, že jsem Kurtizány nemohl spatřit živě ještě se Simonem, protože ten přeci jen dodával té muzice víc takové té hlasové agrese, kterou Tomáš prostě svýma hlasivkama nezvládne. Každopádně i tak se mi jejich tvorba nadále líbí a už jsem si na ty nový songy docela zvykl. Je to zase trošku něco jinýho, ale poslouchat se to určitě dá. A poslouchat se to dalo rozhodně i v Kojetíně a dá se říct, že jim jejich koncertní premiéra před mými zraky vyšla :) Hrály se především ty novější pecky ze zatím posledního alba, ale došlo samozřejmě i na ty starší, jako např. "Maso", "Pračka" anebo "Omylem", která je asi nejvýraznějším hitem kapely a byla odehrána až během přídavků. Kapela předvedla skvělej energickej výkon i dobrou komunikaci s publikem a jejich vystoupení jsem si dost užil. Pro mě jeden z nejlepších výkonů na tomhle Majálesu.
V pátek panovala po setmění docela velká kosa a na programu byly ještě další dvě kapely. Pauzy mezi nima jsme využívali k ohřívání se v autě a následně jsme si vypočuli sety kapel Hannibal Lecter a Krucipüsk. Pro Hannibaly to byl, jak už jsem zmínil, domácí festival a tahle kapela to vlastně měla celý na svědomí a je super, že se do toho pustila. V posledních letech je vídám pravidelně právě na majálesech v Kroměříži nebo tady v Kojetíně, a i když mi zpočátku jejich muzika neseděla, tak už si na ně začínám jaksi zvykat a některý jejich písničky se mi svým drivem docela zamlouvají. Jejich vystoupení tu bylo obohacený dokonce i o fire show jednoho žongléra s ohnivýma koulema při cover verzi od Sepultury "Roots Bloody Roots", kterou tahle kapela docela obstojně zvládá. Před podiem měli spoustu svých domácích fanoušků, hráli v dobrým čase a tak si to určitě všichni dobře užili.
Následoval Krucipüsk, kterej začal oproti původnímu plánu hodně pozdě a na vině byla jistě i strašně dlouhá zvukovka, při které nechtěly fungovat mikrofony a celý se to strašně táhlo a lidi v té zimě před podiem slušně vymrzli. Jakmile ale Krucipüsk začal hrát, řada z nás se jistě zahřála a bylo to fajn. Ačkoliv se zvučilo dost dlouho, tak tahle kapela měla snad nejhorší zvuk ze všech. Asi to bylo i tím, že jsme nestáli přímo uprostřed podia, ale na straně a právě tady se projevily ty nekvalitní repráky, kterej ten rachot Krucipísků prostě nedokázaly pobrat. Docela mě překvapil frontman Tomáš Hajíček, kterej přišel na stage opět zarostlej jako Krakonoš. Dloho jsem ho neviděl, vím, že kdysi už tuhle vizáž měl, ale vím, že pak tyhle fousiska shodil. Každopádně jsem netušil, že se nechal opět zarůst a že mu tenhle porost vyrašil tak rychle. No vypadá fakt zajímavě, ale stejně největší frajer byl v období desky "Druide", kdy vypadal jako šílenej viking :) Druhým překvápkem bylo, že se od první písničky mimo mikrofon postavil ještě i za kytaru, což byl celkem nezvyk. V Krucipüsku byl dlouhodobě vždy jen jeden kytarista a "strejdu" Tomáše jsem viděl s kytarou vůbec poprvé. Hudebně jim to však docela prospělo a dvě kytary v kapele jsou vždycky lepší jak jedna. Už jsem myslel, že Hajíček zůstane s kytarou snad po celý vystoupení a jejich koncertní projev tak příjde o jeho enrgický výstupy pouze s mikrofonem, ale naštěstí si ji bral jen na několik písniček, i když docela často. Fanoušci si každopádně užili všeho. Krucipüsk už jsem neviděl dlouho a přiznám se, že poslední dvě alba a obzvlášť to poslední mě nijak neuchvátilo. Nejlepší formu měli podle mě v období alba "Druide" a "4", kdy skládali fakt nabitý pecky a teď už tomu chybí jakási šťáva. Sice je tam hodně tvrdosti a syrovosti, ale poněkud zmatek v té hudbě. Každopádně si je vždycky rád na koncertě poslechnu. I tady více sázeli na ty novější pecky, ale došlo i na ty starší oblíbený, bez kterých by to nešlo a lidi si dobře zapařili a zahřáli se díky nim v té zimě. V závěrečným přídavku už si lidi sami odzpívali snad celou pecku "Láska je kurva", kdy Tomáš jen zkraje slok napovídal a zbytek odzpívávalo publikum. To byl tedy závěr pátečního večera, kterému vládla žánrově spíše tvrdší muzika a chlad.

Sobotní program byl hozený spíše více do punk-rocku a hlavními hvězdami tohoto dne měli být Plexis, Wohnout nebo Mandrage. Do Kojetína jsme se vypravili až něco kolem páté hodiny odpolední a problém byl v tom, že zrovna naši hokejisti hráli semifinále na Mistrovství světa se Slovenskem. Pořadatelé Majálesu ale slibovali velkoplošnou projekci tohoto zápasu přímo v areálu, takže se obojí dalo hezky spojit. V pátek jsem sice pochyboval o tom, že by sem dotáhli nějakou velkoplošnou obrazovku, ale doufal jsem, že promítání zřídí alespoň nějak v blízkosti podia, aby člověk nepřišel ani o muziku ani o hokej. Po příchodu do areálu jsem byl ale okamžitě vyveden z omylu, bo se hokej promítal u hlavní budovy celkem daleko od podia, takže si člověk musel zvolit buďto sport nebo muziku. Na podiu se zrovna připravovali Mandrage a s koncem první třetiny hokeje začali hrát, takže jsem se na ně mohl jít podívat. Když jsem kdysi viděl tuhle kapelu ještě v jejich začátcích hrát, věřil jsem, že o nich určitě bude slyšet a že se z nich vyklube kvalitní kapela. To se tak nějak vyplnilo, Mandrage jsou teď velmi populární, obzvláště u dívčího publika, radia hrají naplno jejich hity, ovšem to, co teď tahle kapela produkuje, to už se mi tak moc nezamlouvá. Sytlem sklouzli k nějaké divné pop music a ty nový písničky, z toho je prostě cítit kalkul jako kráva a tak nějak mi to připomíná novodobou tvorbu Reflexů :) Když jsem slyšel první písničku z dálky, nevěřil jsem svým uším, co to tam hrajou za diskotéku. Nemám nic proti používní elektroniky v rockoév hudbě, ale tohle mi přišlo u nich už trošku moc. Každá kapela se samozřejmě nějak vyvýjí, ale mě k nim spíš sedělo, když hráli takovej ten syrovější pun-rock, než tuhle popinu, ze které jsou vedle snad už jen ty pubertální děvčata, kterých i tady bylo před podiem v době jejich vystoupení nespočet a jejich zástupy s památníčkama utíkající za jejich transitem taky o lecčems hovořily. Ale přejme jim to. Nechci tvrdit, že Mandrage hrají špatně. Rád si je taky poslechnu, ty starší hity mají něco do sebe, ale výhrady mám spíš k té jejich nynější tvorbě. Poslechl jsem si zhruba třetinu vystoupení, kde pár známých dobrých pecek zaznělo, ale pak jsem přeci jen dal přednost zase hokeji.

No a ten se nám, jak známo, nevyved a tak popadlo většinu fanoušků velké zklamání. Z toho se nás snažili dostat následující kapely Apple Juice a Plexis. Apple Juice už jsem kdysi viděl při předskakování Divokýmu Billovi a není to nijak špatný, bohužel v našem krajji asi méně známý a tak ani před podiem se to nijak netlačilo, spíš zelo prázdnotou, výjma pár pogujícíh odvážlivců. Znám od nich asi jen jednu písničku, což je "Hajzl parta", ovšem nejvíc nás zaujali snad cover verzí od Svěráka s Uhlířem, "Když se zamiluje kůň". To bylo v punkové verzi super :-)
Apple Juice je vlastně kapela kytaristy z Plexis, se kterou vystoupil vzápětí, ovšem tady už se ujal mikrofonu starý punkový bard Petr Hošek a to už bylo o něčem jiném. Před podiem se to slušně zaplnilo a lidi si přišli poslechnout starý dobrý hity téhle naší punk-rockové legendy. A nutno říct, že Plexisům to stále šlape a jejich vystoupení nemělo chybu. Zazněly snad všechny jejich největší hity a že jich bylo. Alespoň mi to tak přišlo, bo těch starších písniček od nich znám docela dost a zdá se mi, že zahráli snad všechny, který mám rád. Nejvíc samozřejmě žeru jejich starej hit "Svět jsou bary", kterej v sobě skrývá velký poselství, kterým se snažím řídit, a i když mu teď na koncertě rapidně zrychlili tempo, tak bylo fajn jej konečně slyšet od nich v originále. Plexis jsem tu vlastně taky viděl poprvé v životě živě a rozhodně mě nezklamali. Muzika perfektní, složení playlistu taktéž a opět patří dík pořadatelům za jejich pozvání, protože ani tahle kapela tu v okolí moc často nekoncertuje. Plexis mě tedy přesvědčili i na živo a jsem rád, že jsem je konečně viděl!
Sobotní večer vrcholil a o velké finále se postarala kapela Wohnout, která, dle mého názoru, patřila spolu s Kurtizánama k tomu nejlepšímu, co na kojetínským Majálesu zaznělo a to zdaleka nehodnotím podle oblíbenosti. Nejsem totiž nijakej extra fanda Wohnoutů a neznám ani nazpaměť všechny jejich písničky, ale to, co tady odehráli, to byla zkrátka trošku jiná liga. Před podiem narváno, nevím, jak to jejich zvukař dokázal, ale z těch beden dokázal vyloudit snad nejdokonalejší zvuk za celej víkend a najednou to bylo čistý a všechno bylo krásně slyšet, takže všem dokázal, že to jde, když to člověk umí. Kapela podala naprosto profesionální a uvolněnej výkon a lidi se skvěle bavili. A bavili se i přes to, že playlist Wohnoutů patřil především písničkám z jejich nové desky "Našim klientům", kterou bez několika málo písniček odehráli snad celou. A to se mi líbilo, bo zrovna tuhle desku považuju za jejich asi vůbec nejlepší a většina písniček se jim na ní fakt povedla, takže to album od začátku až do konce nenudí, což potvrdili i na koncertě. Samozřejmě že tyto (už sice rok staré) novinky prokládali i těmi staršími hity, ale koncert patřil opravdu spíše novému albu a i tak se povedl. Matěj Homola měl sice neustále nějaké potíže s kytarou, která nehrála, ale ani to kapele nijak neubralo na náladě a předvedla bezchybné vystoupení, na které se skutečně dalo koukat. Na úplný závěr kapela zahrála snad největší hit z posledního alba, což je píseň s názvem "Svaz českých bohémů" a tohle je fakt megahitovka, která zaujme snad každého. Kvalitní muzika, kvalitní text a z povedené desky vyčnívá snad nejvíce. Určitě už teď patří k největším hitům kapely, není-li už teď tím úplně největším :-) Každopádně na lidi zabírá skvěle a většinu lidí, kteří do té doby stáli v klidu dokázal parádně rozpumpovat, takže ve finále si zaskákali snad všichni. Muzika Wohnotů mladé lidi táhne a zabírá na ně, a i tady jsme toho mohli být svědky. Velmi povedné vystoupení a finále Majálesu jak má být.

Na závěr sice ještě měla hrát kapela Censorshit, ale ta už nás, ani většinu lidí udržet v areálu nedokázala a jelikož byl víkend dlouhý, většina už se po Wohnoutech klidila domů. Kojetín má tedy za sebou další vydařenej festival a nezbývá, než držet palce pořadatelům, aby si dokázali udržet svůj standart do dalších let a přilákat sem alespoň stejně tak dobré kapely, jako tomu bylo tento rok. Řada věcí bude určitě potřeba ještě do příště dopilovat, ale zaplaťpánbůh za každého, kdo se odváží něco podobnýho vůbec uspořádat. Za tenhle ročník kojetínskýho Majálesu určitě patří pořádajícímu týmu pochvala.

FOTKY Z MAJÁLESU ZDE!!!

Kurtizány z 25.avanue - Strážná věž, Pračka ; Krucipüsk - Druide; Plexis - Svět jsou bary, Calambre; Wohnout -
Čo poudala stara mama, Svaz českých bohémů

Metallica - Praha (7.5.2012)

21. května 2012 v 12:26 | RUDA |  Akcičky
Po čtyřech letech opět na tom samém místě! Po shlédnutém koncertě legendární kapely Metallica v roce 2008 v pražském Edenu jsem byl dlouho nadšený a říkal jsem si, že na tuhle partu musím zajít někdy znovu. Metallica sice mezitím přijela do ČR v roce 2010 na festival Sonisphere v Milovicích, kam mě to ovšem nijak nelákalo a tak nějak jsem tušil, že určitě ještě přijedou se svým samostatným vystoupením. Ten okamžik nastal z kraje roku 2012, kdy bylo oznámeno, že Metallica přijede opět do Prahy na slávistický stadion a v květnu tu představí unikátní koncertní program, na kterém bude mimo jiné přehráno legendární "Black Album" z roku 1991. Nebylo tedy nad čím váhat a ihned po spuštění předprodeje jsem nehledě na cenu zajišťoval lístky. Pak už nezbývalo nic jiného, než se pár měsíců těšit na květen, kdy opět tuhle celosvětově uznávanou kapelu bylo možno spatřit na vlastní oči.

Den D, na který se těšilo několik tisícovek metalových fandů tedy přišel 7.května 2012 a už od rána se to ve vagónech Českých drah hemžilo černými tričky, které na sobě měli navlečené cestující, razící právě na tento koncert. Naše čtyřčlenná výprava vyrážela z kroměřížského nádraží nějak před desátou hodinou dopolední a při přestupech na různých nádražích už se postupně přidávaly další a další bandy rockerů, jedoucích do Prahy. Cesta byla veselá a docela rychle utekla, čekání na přestupy jsme si krátili pivečekem v nádražních putikách a po cestě padla i nějaká ta nezbytná slivovička, takže při příjezdu do hlavního města už měli někteří členové naší výpravy docela slušnou "náladu". Tyhle stavy nám sice malinko zkomplikovaly zdárný průběh dne, bo došlo i ke ztrátě osob a málem jsme museli vyhlašovat policejní pátrání, ale nakonec díky úžasným náhodám na poslední chvíli vše dobře dopadlo a mohli jsme si bezstarostně užít koncert a nakonec se tomu zasmát. Podobný příhody prostě k takovým výletům patří a alespoň bude na co vzpomínat a při dalších podobných výletech se tyhle historky určitě budou dávat k dobru :) Okolo Edenu už se to hojně hemžilo fanoušky a tak jsme tipovali, kolik lidí je tu vlastně přímo z Prahy. Každý, s kým jsme přišli do řeči totiž byl většinou z Moravy a už i v tom vlaku bylo znát, že většina lidí sem jede právě z této části republiky a z toho jsme vyvodili závěr, že příští koncert by měl být někde na Moravě, třeba na ostravských Bazalech, ať se pro změnu projedou ti z druhé strany :) Před stadionem bylo možno potkat i několik členů ze známých českých rockových kapel, kteří se nejpíš přišli inspirovat, jak se to má správně dělat... i když je jasné, že v našich podmínách takovému kolosu, jako je Metallica nelze konkurovat. Každý sem určitě přijel jen za zážitkem z koncertu a i tihle muzikanti možná někdy měli Metalliku za svůj vzor.
Program celého večera začal už v 17.00, kdy začala hrát první předkapela s názvem Gojira. Do arény jsem se dostal až nějak po půl šesté, takže jsem slyšel jen několik jejich posledních písniček a moc jsem z toho tedy neměl. Oproti roku 2008, kdy jsme se tísnili někde uprostřed davu v sektoru na stání, letos padal jasná volba na lístky na stání před podiem, kde člověk kapelu vidí z bezprostřední blízkosti a kde to tak nějak i víc žije. Je to sice o malinko dražší, ale za ten zážitek to stojí. Metallica letos přivezla i zajímavou součást podia, tzv. "Snake pit", což je výběh z podia ve tvaru trojúhelníku vedoucí do davu mezi lidi a uvnitř něj mají ještě možnost stát šťastlivci, kteří si ji vysoutěžili ve fanklubu Metalliky. Bylo tedy těžký zvolit, kam se vlastně postavit, aby bylo dobře a taky z blízka vidět. Nakonec jsem zakotvil v boční části podia před jednu z obrazovek, kde sice moc dobře nebylo vidět na druhou stranu rozlehlé stage, ale jinak to bylo blízko snake pitu i podiu a nevím, jestli bych našel tou dobou ještě něco lepšího, takže celkem OK.
Druhou předkapelu Machine Head už jsem si mohl poslechnout od začátku a tihleti tu s Metallikou rovněž hráli v roce 2008, takže složení programu se celkem podobalo. Nejsem nijaký fanoušek Machine Head, jejich tvorbu nesleduju a jen sem tam mě nějaký song zaujme. Vím ovšem, že je to kapela taktéž s docela velkým jménem a v klidu by mohla dělat headlinera na některém z velkých festivalů. Pro většinu metalového publika tedy určitě výborný na rozjezd večera. Co mě ovšem zarazilo hned při prvních tónech jejich vystoupení, to byl příšerný zvuk, který měl horší úroveň jak na nějakém zdejším lokálním hardcore koncertě. Zkrátka to rvalo uši! Po pár písních už se zvuk tak nějak srovnal, nebo si možná jen uši zvykly, ale i tak se mi to zdálo nějaké nestandartní a spíš to bude tím, že je zkrátka podělali zvukaři a úmyslně jim nastavili horší zvuk. Když totiž Machine Head skončili a začala zvukovka u Metalliky, tak snad všechny přítomné překvapil krásný, čistý a oproti MH snad o polovinu hlasitější zvuk kopáku na bicích a tak bylo jasné, že aparatura toho zvládne daleko víc, než se očekávalo po předkapelách. Takhle to ovšem chodí a předkapely s tímhle omezením asi musí být smířené. MH se jinak docela snažili a obzvlášť jejich kytarista hodně hecoval publikum, což se mu celkem dařilo a jejich hodinové vystoupení se většině asi celkem líbilo.

Všichni už se ale těšili na Metalliku, která si ovšem dávala na čas. Mezitím jsme si krátili čas diskutováním s ostatními fanoušky třeba na téma, kterou že písničkou asi koncert začne a nebo vzpomínáním na předešlé koncerty. Najednou jsme všichni byly jako jedna velká rodina a mladí i starší prostě na jedné lodi jménem Metallica. Nakonec ale se ale nějak před půl devátou rozeznělo všemi milované intro Ecstasy of Gold a vzápětí už se za bicími objevil Lars Ulrich a postupně za ohlušjícího řevu publika i ostatní členové této populární čtveřice. Typ na první písničku snad nikomu z nás nevyšel, protože Metallica spustila hodně starým hitem "Hit the Lights" z první desky, čímž určitě překvapila všechny přítomné. Ono vlastně celý koncert byl jedno velké překvapení pro všechny a nikdo přesně nevěděl, co kdy zahrají. Pražský koncert byl totiž úplně prvním koncertem Metalliky v tomto roce a odstartoval tak jejich evropské turné, věnované právě již zmiňovanému černému albu. Měli jsme tak možnost vidět vše v naprosté premiéře a nejvíce unikátní byl asi fakt, že zde některé písničky z černého alba zazněly vůbec poprvé v historii kapely, neboť je nikdy před tím na žádném koncertě nehrála. Praha si v tomto tedy může připsat světovou premiéru!
Na songy z Black alba se ale dostalo až o něco později. Hned jako druhá zazněla legendární vypalovačka "Master of Puppets", která rozparádila publikum dokonale, stejně jako např. hity "For Whom The Bell Tolls" nebo "Blackened". Nutno poznamenat, že zvuk měla Metallica oproti předkapelám nádherný, hlasitý a přitom čistý, jako z vymazlené nahrávky a tady se zvukaři opravdu pochlapili!
Po asi pěti těchto "úvodních" písních podium potemělo a na obří obrazovce se rozběhla projekce věnovaná právě slavnému albu z roku 1991, kde byly záběry z jeho natáčení ve studiu a z následné koncertní manie, která se po jeho vydání rozeběhla. Po tomto intru asi každý očekával, že kapela spustí úvodní peckou z tohoto alba "Enter Sandman" a Black album přehraje v celé své délce, jak slibovala. Metallica ovšem opět všechny překvapila a začala peckou "The Struggle Within", která se nachází na tomto albu až jako poslední a byla to zároveň jedna z těch premiérových. Kdo neznal z paměti track list tohoto alba, musel si po několika písních myslet, že schválně hrají tracky na přeskáčku, aby diváci byli více překvapení, těm bystřejším ovšem po několika písničkách došlo, že tohle album vlastně přehrávají v opačném pořadí od konce po začátek, což byl určitě dost dobrej krok, neboť ty největší hity se nachází právě v úvodu alba a koncert tak krásně gradoval. Na to, že některé písničky Metallica hrála poprvé v životě na koncertě a většinu z nich třeba po dlouhých letech, odehrála všechny docela sebejistě a drobné chybičky se určitě daly odpustit, pokud je vůbec někteří postřehli. Bylo ovšem trochu znát, že kapela s novým koncertním programem není ještě úplně zžitá a místy se objevovaly situace, které ještě nebyly úplně vyladěné. Například když rozjetý frontman James Hetfield stál při jedné z písniček až na hrotu výběhu, píseň skončila a jeho kolega Kirk Hammet začal vzápětí vybrnkávat úvodní tóny balady "Nothing Else Matters", z čehož byl James evidentně překvapen a rychle musel sprintovat zpátky na podium, kde měl při téhle písni stát na jiné "značce" a taky si vyměnit kytaru. Podobný okamžik nastal třeba i před baladou "The Unforgiven" a bylo prostě znát, že je to první koncert tour a James ještě ten playlist neměl tak zapamatovaný. Na jednu stranu to bylo zase aspoň upřímný a nevypadalo to jako nějaký cvičený divadlo. Na Hetfieldovi prostě bylo vidět, že si koncert užívá a to bylo přednější. Oproti roku 2008 na něm bylo taktéž vidět, že za tu dobu rapidně zestárl a taky asi i trošku pohubl a změnil účes, každopádně na to, že mu příští rok bude padesát, vypadá pořád výborně a v jeho věku bych chtěl taky tak dobře vypadat. Pro mě je tenhle borec ztělesněním takovýho toho pravýho rockera, přičemž nemusí mít ani dlouhou řepu na hlavě a nosit koženou bundu a stejně to z něj vyzařuje. Prostě i rocker dokáže vypadat dobře! V jednu chvíli se dokáže tvářit naprosto tvrdě a nekompromisně, dokáže skvěle vyhecovat vyprodané stadiony a z toho se zas dokáže usmívat a působit na lidi velice sympaticky. Prostě frontman na pravým místě. James jakoby se chtěl vrátit do historie i pomocí svého ohozu, když na sebe oblíkl různě ocvočkovanou džískovou vestu se spoustou nášivek, na kterých byly loga kapel jako Saxon nebo Motörhead přes celý záda, což bylo docela symbolický, jakoby i dnes už legendární Metallica vzdávala hold právě těmto legendárním kapelám, ze kterých tahle jejich muzika vzešla.

Přibývající věk byl znát i na kytaristovi Kirkovi, v jehož kudrnatým háru už se taky objevovaly šediny, ovšem na kytaru válí pořád znamenitě a jeho sóla a vůbec celé jeho umění je úžasný. Bubeníku Larsovi zas trochu začali ubývat vlasy a jedinej, kdo vypadá tak nějak pořád stejně je asi nejmladší člen posádky, basák Robert Trujillo, což je taky správnej showman a takovej dost dobrej opičák :-) Každopádně věk u nikoho z nás nezastavíme a nikdo z nás nebude v padesáti vypadat jako mladík. Důležitý je, že tihle muzikanti stále mají chuť ke koncertování a že dokážou stále naplnit stadiony. Kdyby totiž člověk zavřel oči, tak nepozná, jestli tam stojí tihle pánové v pětadvaceti letech nebo nyní. Muziku produkují totiž pořád výborně a je skutečným zážitkem je poslouchat, jak skvěle jim to pořád hraje. Navíc jsou vyzrálejší a jistě už naprosto sehraní, takže podávají pokaždé profesionální výkon.
Metallica je už vlastně takovej světovej cirkus, kterej kamkoliv přijede, tak sklízí obrovskej úspěch. Je to stejně zvláštní, jak taková čtveřice chlápků prostě někam přijede a hrnou se za nimi davy z celé republiky i z okolních států a tak je to všude po světě, kamkoliv přijedou. Staví se pro ně obrovský podia, všechno okolo už je nachystaný a oni jen přijedou, odehrají si to svý a zase jedou dál. Je to obrovskej kolos to jméno Metallica, musí se okolo toho točit obrovská spousta peněz, maká na tom jménu obrovský množství lidí, jsou potřeba tuny materiálu a všeho možnýho k přípravě jejich koncertů a stejně největší slávu sklidí jenom tihleti čtyři týpci. Jen tak jsem nad tím přemýšlel, jaký to pro ně asi musí být, když po nich šílí celej svět a oni vlastně jdou na koncert jako do práce. Určitě musí cítit stále velkou zodpovědnost vůči fanouškům a kdyby jim to začalo být jedno, tak by to byl průser, každopádně o tenhle velkej úspěch se zasloužili jenom oni samotní, stojí za tím zpočátku jen jejich dřina a úsilí skládat vlastní písničky a to, co přichází s následným úspěchem už za ně samozřejmě udělá jejich tým. Metallica si rozhodně úspěch zaslouží právem a každej, kdo se do tohohle "cirkusu" příjde podívat, odchází pokaždé s nezapomenutelnými zážitky.
Zpátky ale k průběhu koncertu. Black album tedy bylo přehráváno pozpátku a tak koncert mohl vrcholit právě těmi největšími hity z něj, jako je "The Unforgiven", "Sad But True" a na závěr pecka "Enter Sandman", při které opět létaly dělobuchy a světlice nad stadionem. Ačkoliv vím, že při téhle písničce tam ty petardy práskají, stejně jsem se jich na poprvé lekl, bo u toho podia to byly šlupky jak blázen a přehlušily i rachot z repráků. Koncert v tu chvíli ale už gradoval. Metallica se po téhle písni rozloučila, ale bylo jasné, že povinné přídavky musí nastat a tak se také po chvilce stalo. James toho za celý večer tentokrát moc nenamluvil a až nyní se zeptal, zda se nám živé podání černého alba líbilo a oznámil, že to bylo právě zde poprvé, kdy hráli některé písně živě. Následně odstartoval vypalovačku "Fuel" a po stranách podia vyšlehly obří plameny, takže jsme se při tom celkem ohřáli. Nejvíce přídavnách efektů použila Metallica právě až v závěru koncertu a ta nejhezčí podívaná přišla v následující písni "One", kde nezústalo jen u válečných pyrotechnických efektů v úvodu, ale stadion pak prozářil i velký počet laserových paprsků a byla to skutečná laserová show. Byl docela zážitek sledovat, jak vám laserové paprsky tvoří pomyslnou střechu nad hlavou a když se člověk podíval za sebe do stadionu, vytvářely tam neskutečné obrazce. Bylo to vše zesynchronizované s hudbou takže paprsky hezky šlehaly do rytmu Larsových bicích a bylo to fakt zajímavý. Pokud je mi známo, tak tenhle prvek Metallica použila na koncertech vůbec poprvé a i když možná někteří ortodoxní fans mohli tvrdit, že na metalový koncert se tohle nehodí, tak ve skrytu duše se jim to určitě muselo líbit, bo takováhle show se moc často nevidí. No a pak už přišel úplný závěr a song "Seek and Destroy", který nesmí chybět a v tu chvíli se ze střechy podia začaly mezi fanoušky snášet obří nafukovací černé balony s logem kapely, se kterými si dav pinkal nad hlavami a někteří si tyhle balony ukořistili i jako suvenýr. Pár z nich jsem jich měl taky na dosah, to by mi je ale vyšší zástupci publika nesměli vypinkávat z rukou :-) Nijak mě to ovšem nemrzí, protože jsem si z tohohle koncertu následně odvezl suvenýr pro mě daleko cennější. Po závěrečné písni nastala ze strany Metalliky dlouhá, několikaminutová děkovačka, při které samozřejmě kytaristi rozhazovali trsátka a bubeník paličky a já měl to štěstí, že ke mě dolétly trsátka zrovna dvě a přitom každé jiné. Když jsem byl ještě malý, viděl jsem v nějakým časopise vyfocený právě jejich pomalovaný trsátka a dosti se mi to líbilo, bo v té době bývaly většinou snad jen jednobarevný a Metallica je měla, jako jedna z mála, hezky udělaný. Dneska už to má, pravda, každá pořádná kapela, ovšem to, že mám doma dvě trsátka od Metalliky, tak to je pro mě snad největší suvenýr na světě, který se cení zlatem :-) Jsou navíc hezky umělecky vyvedený, přičemž jedno z nich je takové památeční právě ke dvacátému výročí od vydání Black alba a na druhém je karikatura Larse Ulricha za bicíma, takže docela sběratelský kousky. Takže bonus navíc a ty prachy za vstupenku za tohle všechno určitě stály, i když člověka z toho věčnýho stání bolí záda a za krkem, ale šel by příště stejně znova! :)

Show Metalliky sice byla a asi už vždy bude v mnoha věcech podobná, ale pokud to člověk vidí jednou za pár let, je mu to vždy vzácné. Oproti roku 2008 bylo však několik detailů vylepšeno, ať už to byly zmiňované laserové efekty anebo projekce na obří obrazovce, kde už nebyly jen záběry z podia, ale docházelo i na různé animace nebo projekce z videoklipů, což bylo dalším obohacením. Velkým plusem byl jistě i Snake Pit, díky němuž mohlo mít více fanoušků kapelu na blízku a ze všech stran, no a ohňostroje, které létaly nad hlavami tu už sice byly, ale pokaždé publikum uchvátí. Před čtyřmi lety koncert byl až v červnu, kdy bývá světlo déle do večera a koncert tak postrádal tu správnou noční atmosféru, která se dostavila až v závěru. Nyní to bylo o měsíc dříve, takže se sice taky začínalo za světla, ale tma přišla daleko dřív a bylo to to pravé, co se na rockový koncert sluší, aby vynikly všechny světla a efekty. Zajímavostí je, že kromě jediné pecky "Fuel" z roku 1997 na tomhle koncertě nezazněly hity mladší než právě z roku 1991. Byla to tedy spíše taková vzpomínková show, ale myslím, že nikomu nevadilo, že nehráli novější pecky, bo v tomhle období Metalliku stejně všichni milovali nejvíc a většina z nás, která v té době ještě jejich show nemohla navštívit, si určitě díky tomuhle turné jejich nejslavnější období ráda připomenula.
Do Prahy na Metalliku údajně dorazilo kolem 36 tisíc lidí a jsem rád, že jsem mohl být mezi nimi a být součátí téhle "Metallica family", jak nás členové téhle bandy rádi označují. Miluju tuhle muziku, miluju tu energii,která z toho leze a pokud se sem tahle kapela ještě někdy podívá, v což všichni věříme, nejspíš opět nebudu váhat nad dalším výletem. A vy, milí čtenáři, pokud máte taky nějakou kapelu, kterou máte rádi, obětujte ty peníze a vyražte si na ni. Ty zážitky pak totiž stojí za to a alespoň já z nich žiju ještě několik dní po koncertě, kdy to člověk teprve vstřebává. Nějakej poslech z přehrávače nebo záznam koncertu na DVD se totiž žádnýmu takovýmu prožitku nevyrovná. Pak už vám tu kapelu můžou zahrát tak akorát nad hrobem a k čemu vám budou peníze ušetřený za vstupenku? :-)

FOTKY Z KONCERU ZDE!!!

For Whom The Bell Tolls; The Struggle Within; The Unforgiven; Enter Sandman
That´s all! :-)

Majáles Kroměříž 2012 (5.5.2012)

14. května 2012 v 16:03 | RUDA |  Akcičky
"Ještě že je v Kroměříži alespoň ten Majáles", dalo by se povzdychnout. Je to totiž zatím jediná záruka toho, že do tohohle města přijede alespoň jednou za rok kvalitní rocková kapela z první ligy a že si spousta mladých lidí může užít pohodovou open-air akci s dobrou muzikou v příjemným prostředí. Letos byla headlinerem kapela Vypsaná fixa, na kterou přišlo asi nejvíce lidí a za poslech určitě stáli i pražští punkeři SPS.

Zbytek programu tvořily povětšinou kapely z okolí Kroměříže a nějaké další výraznější lákadlo už nenabízel. Kroměřížský Majáles ale byl vždy spíš o tom, že tu dostanou prostor lokální kapely, který si tu alespoň můžou zahrát a nestojí to tolik peněz. Přes den tu lidi posedí na louce s přáteli u pivečka, pobaví se, na večer příjde většina na nějakou tu provařenější kapelu, zapaří se a je to pohodička. Letošnímu ročníku přálo docela i počasí, když od rána pěkně pralo sluníčko a nějakej ten mrak s přeháňkama se dostavil až na večer, což už ale snad nikomu náladu nepokazilo.
Já jsem měl program letos rozdělenej na dvě části, bo start Majálesu tvořila soutěž Krocker 2012, což je klání mladých kroměřížských rockových kapel a byl jsem jejím oragnizátorem požádán, zda bych nemohl točit soutěžní kapely na video, pro další účely soutěže. Ačkoli mělo vše startovat už v 10.00, nebylo v tu dobu pořádně ani postavené podium, ale nakonec se vše tak nějak stihlo snad jen s půlhodinovým zpožděním. Krocker je rozdělenej na dvě kola, přičemž to první, majálesové, tvořily kapely Spirit(s)Days, PL- KM, Broučky a Sold My Soul a to druhé bude probíhat někdy 9.června na Velkém náměstí zas s dalšíma třema kapelama. Každá z nich měla na svou prezentaci asi 20 minut, během kterých se stačilo přehrát zhruba pět písniček a každá z nich porotce i hrstku přítomných diváků jistě něčím zaujala. Svým stylem trochu vybočovala z řady snad jen kapelka Sold My Soul, která hrála takovej trošku už moderní hardcore s melodickýma linkama, přičemž jeden ze zpěváků se staral o hardcorové "blití" a ten druhý se snažil zpívat. Prvně zmiňovanému křiklounovi už po pár písničkách trošku sice docházel dech, mohl by možná trochu ubrat, ale jinak kluci hráli docela slušnou a moderní tvrdou muziku, bohužel v angličtině, což já u českých kapel moc v oblibě nemám, ale jiní to třeba ocení. Ostatní tři kapely hrály spíše takový ten český punk-rock s chytlavýma refrénama, u Spirit(s)Days je jistě výhodou, že většinu kapely tvoří šikovný holky, takže se na ně jistě každej rád podívá a muziku rozhodně taky špatnou nedělají, PL-KM to je zas díky přítomné harmonice takovej říznej pub-rock připomínající trochu Tři sestry a Broučky, ti mají zase showmana v čele, kterej dokáže pobavit publikum, které ovšem nevím, jak bude reagovat na jejich dosti úchylný texty a tahle kapela je spíš o srandě než o nějakých extra hudebních výkonech :-) Každou z těch kapel samozřejmě čeká ještě dlouhá cesta k dokonalosti, ale tahle soutěž jim aspoň dá prostor se ukázat, zahrát si a lidi si snad všimnou, že tu v okolí rostou docela dobří mladí muzikanti. Jsem ještě zvědavej na to druhý kolo, každopádně každá z těchhle čtyř zmiňovaných kapel by si ten hlas zasloužila, ale každá za úplně něco jinýho. Porota to asi bude mít těžké :)
Videoukázky soutěžních kapel si můžete přehrát ZDE!!!

Následně jsem odjel na polední pauzu domů, kterou jsem vyplňoval obědem a pokusem o spánek po noční šichtě a na Pionýrskou louku jsme vyráželi až nějak v pozdním odpoledni. Přiznám se, že ani nevím, co v tu dobu na podiu hrálo, bo mi ty kapely splývaly v jedno a z podia se ozývalo jen hardcorové řvaní a trojčil tam nějakej týpek s obráceným křížem, což působilo docela směšně, ale nějak jsem té kapele nevěnoval pozornost a radši se bavil s přáteli. Zaregistroval jsem pak kapelu Hannibal Lecter, která je sice podobnýho ražení, ale přece jen ji už trochu znám,ale furt jsme tak nějak poletovali po louce a bavili se se známýma, až mi ten podvečer jaksi rychle utekl a rázem jsme se šli podívat před podium na hlavní hvězdu večera, Vypsanou fixu.

No a ta nezklamala. Před podiem se to slušně zaplnilo,lidi pařili a já jsem si s kamarádama po dlouhé době taky konečně zase zapařil, jako za dávných časů :) Během jejich vystoupení se sice dostavily nějaké ty dešťové přeháňky, ale ty trvaly vždycky tak maximálně po dobu jedné písničky, takže to nikoho moc neobtěžovalo a pařilo se vesele dál. Fixa hrála všechno možný, od starých hitů k nejnovějším, bavila publikum a je to kapela přesně stvořená pro takový akce, takže od pořadatelů jistě správná volba. Márdi opět několikrát skvěle zaimprovizoval, řádně hecoval lidi a koncert měl dobrou festivalovou atmosféru. Jejich vystoupení mi ale taky jaksi rychle uteklo, stejně jako celej večer a pak už jsme si jen poslechli kapelu SPS, od které zaznělo taky několik známých hitů a spolu s Fixou asi pobavila lidi večer nejvíc.
Ačkoliv to rychle uteklo, tak jsem se dobře pobavil a Majáles na pionýrce splnil svůj účel. Je to taková jarní akcička na rozjezd a mladí kroměřižáci ji určitě vždy rádi vítají. Do příštího roku by snad pořadatelé mohli zvolit trochu pestřejší program, prostože většina kapel to byla samej hardcore, grindcore a podobný "core" řvaní a tak většinou v programu splývaly. Nemám nic proti těmhle stylům, když to stojí za to, rád si je poslechnu, ale i od ostatních návštěvníků jsem zaznamenal, že toho bylo moc podobnýho a chtělo by to aby se kapely s různým stylem muziky v programu střídaly, k čemuž došlo prakticky až večer.

Video: Vypsaná fixa - Antidepresivní rybička; Barová turistika

FOTKY ZDE!!!


Čarodějáles Brno - 27.4.2012

8. května 2012 v 22:27 | RUDA |  Akcičky
První hudební venkovní akcička roku 2012 nastala pro mě už v dubnu a vyšla velice povedeně. Ačkoliv ty open-air festy začínají čím dál dřív, tak tomuhle vyšlo v pátek 27. dubna skutečně letní počasí a brněnský Čarodějáles tak pomyslně otevřel tu letošní sezonu letních festů.
Přiznám se, že na tuhle akci do Brna jsem se vydal jen díky tomu, že na ní měla vystupovat moje oblíbená kapela Die Happy a ta letos mnoho koncertů u nás v ČR zřejmě neplánuje, takže to byla jedna z mála příležitostí, kde tuto kapelu vidět a když to je tady nedaleko, tak proč nevyrazit a neužít si spolu s dobrou muzikou krásného slunného dne s přáteli?!
Zbytek programu, pravda, nebyl pro mě až tak moc lákavý, ale přesto se tam našly jména, která jsem rád shlédl a některá mě příjemně překvapila. Po drobných patáliích, kdy jsme obejli snad půlku Brna, abychom normálně a dle předpisů zaparkovali, jsme dorazili kkolem půl páté na místo, kde už byl program v plném proudu, sešli jsme se s ostatníma a na jednom ze tří "stejdží" právě měla začínat, dnes už docela legendární kapela, Jasná Páka. Ta je známá spíš ještě z dob mládí našich tatínků a více známější je určitě Hudba Praha, která z této formace vzešla a známou tváří je zde především kytarista a zpěvák Michal Ambrož a nyní se ke kapele znovu hlásí rovněž zpěvák, ale v tomto případě spíš více bubeník David Koller, proslulý to frontman kapely Lucie, která, jak je známo, již nefunguje. Koller ovšem jistě rád obnovil spolupráci s kapelou, se kterou kdysi začínal a tak i pro fanoušky to bylo jistě zcela nové lákadlo a mohli tak tohoto muzikanta vidět jinak, než s Lucií nebo se svými sólovými projekty. S Jasnou pákou tedy David více bubnoval, ovšem střihl si i pár písní za mikrofonem a hlavně pro nás mladší fanoušky bylo zajímavé vidět a slyšet, jak tahle kapela funguje. I díky dvěma vokalistkám repertoár hodně připomínal Hudbu Praha a dalo se to poslouchat. Některé pecky mi byly docela známé a ty dvě asi nejznámější, tedy "Špinavý záda" a "Pal vocuď hajzle!" si můžete přehrát i na následujícím videu! Možná vám to bude taky povědomý! ;)

Video: Jasná páka - Špinavý záda; Pal vocuď hajzle!

Na Čarodějálesu bylo fajn to, že každá kapela měla zhruba hodinový blok a vždy, když skončila jedna kapela, tak na druhém podiu opodál začínala hrát druhá, takže prakticky nikomu nic z nabitého programu neuteklo. Areál brněnské Riviéry byl docela stvořenej pro podobný akce a bylo to tu celkem příjemný a dobře organizovaný. Naše další kroky tedy směřovaly kousek dál, kde zrovna hrála kapela Čankišou a tu jsme si poslechli jen tak v klídku, posedávajíce na paloučku, bo tahle hudba nás zrovna nějak moc nebrala. Teda abych byl konkrétní, hudba byla fajn, ta mě docela bavila a bylo tam spoustu pestrých nástrojů mělo to dobrej skačkovej rytmus, ale zpěvák Čankišou si stvořil nějakej svůj vlastní jazyk, ve kterým je celá jejich tvorba, takže pochybuju, že někdo ví, o čem vlastně zpívá :) Ale tak pro nějaký lidi v rauši na skotačení jak stvořený! :)

Následuje návrat zpět na druhou scénu, kde startují staří pankáči z Visacího zámku. A ti baví stále a bavit snad nepřestanou, dokud budou schopni hrát. Tohle je prostě kapela, která se už X let drží svýho vlastního stylu a svým vystupováním a bohatou fanouškovskou základnou stále dokazují, že punk v ČR ještě není mrtvej! Ačkoliv hráli více těch novějších skladeb, i tak se dostalo na létama osvědčený pecky jako Vlasta, Traktor nebo Cigára a před podiem se občas strhlo i nějaký to pořádný pogo :) Nemohly chybět ani vtipný prupovídky mezi písněma, kterýma je kapela rovněž proslulá a Visací zámek tady určitě pobavil, stejně jako to ostatně dělá i jinde a stále se mu to daří!

Video: Visací zámek - Cigára

Nastala tma a na největším Starobrno Stage spustila kapela Sunshine. Šli jsme se na ně podívat, ale přiznám se, že mě tahle kapela nijak nebere a baví mě od ní snad jen ten jejich největší hit, kterej ani nevim, jak se jmenuje :) Moc toho o nich ani nevim, snad jen, že to je česká kapela s anglicky zpívajícím repertoárem, která měla úspěchy i v zahraničí, ale u nás to asi až tak slavné nebude. Sice měla před podiem docela dost fanoušků a na Čarodějálesu je prý docela pravidelným účastníkem, ale nenašel jsem nic, co by mě na téhle bandě uchvátilo. Prostě takový uspávající pop-rock kdy vám příjde že hrají furt to samé jako na kolovrátku.
Daleko více mě překvapil Václav Neckář se svojí kapelou Bacily a myslím, že nejen mě, ale i všechny přítomné. Asi většina se na něj šla podívat jen tak ze zvědavosti, zjistit, jak to starému bardovi jde a poslechnout si jak zní naživo ten velikánský hit "Půlnoční", který kolem Vánoc drtily snad všechny rádia. No jenomže ten si Vašek nechal až na konec a mezítím strhával publikum na svou stranu svými staršími hity. Zpočátku se něktěří v publiku jen tak pousmívali, protože některé Neckářovi jakoby "rockerské" pózy vypadaly poněkud roztomile komicky, ale každý mu určitě přál úspěch, protože na něm bylo vidět obrovské nadšení z toho, že hraje před tolika lidmi a obzvlášť před tak mladým publikem. Lidi mu rázem začali vyjadřovat obrovskou podporu, protože všichni víme, jak na tom ještě nedávno byl a že zažívá nyní svůj velký comeback a tak uprostřed publika byla zároveň cítit taková zvláštní a dobrá atmosféra toho, jak mu všichni drží palce. A cítil to určitě i on a jeho kapela a tak, i když se často ve slokách netrefoval do rytmu, kapela to vždycky nějak s úsměvem dohnala a lidem to snad taky nevadilo, pokud to vůbec poznali. Václav Neckář byl v dobré náladě, dokázal lidi pobavit a udělat si legraci i ze sebe a spousta lidí s ním zpívala jeho známé hity jako "Stín katedrál", "Tu kytáru jsem koupil kvůli tobě", "Čaroděj Dobroděj", "Dr. Damdidam" a spoustu dalších. Člověk ani nečekal, co ještě za známou pecku vybalí a až teď si uvědomoval, že ty hity jsou vlastně zpívané od něj. Každou z těch známějších publikum oceňovalo velkým ohlasem a největšího se samozřejmě dostalo již zmiňovanému hitu "Půlnoční". Bylo úžasný slyšet, jak tam celý dav, složený převážně ze studentů, zpívá jednohlasně "Halelůůůja..." a atmosféra v tu chvíli byla perfektní. Po téhle písni se Neckářovi evidentně nechtělo jít ještě z podia a tak se dostalo ještě na jeden austický přídavek a po něm už odcházela většina lidí od podia naprosto nadšená a často bylo slyšet slova uznání jako "Je to frajer!" A nezbývá než souhlasit. Já jsem strašně rád, když nějakou takovou legendu naší hudební scény můžu někde spatřit na fesťáku, protože jinak tuhle muziku třeba vůbec neposlouchám a na jejich koncert bych asi sám od sebe nešel a pak mě vždycky někdo takhle příjemně překvapí. A je dobrý vědět, že té dnešní moderní hudbě něco předcházelo, že tu jsou pořád i ti starší a uznávaní a že asi fakt něco dokázali a že to nebyla náhoda. Proto je určitě dobré, když pořadatelé festivalů zařazují tyhle legendy mezi současné interprety a on na ně přitom nikdo nepíská a nehází pivo, naopak příjde a přinejmenším uznaně pokývá hlavou, pokud to samozřejmě není nějaká úplná sračka, což jistě nebyl případ Vaška Veckáře. Pro mě jedno ze dvou nejlepších vystoupení na téhle akci.

Video: Václav Neckář - Stín katedrál; Půlnoční

Die Happy, na které jsme čekali, měli vystupovat až na konci programu ve 24.00, takže nám zbývaly asi ještě dvě hoďky, ve kterých zahrály kapely Charlie Straight a Oceán. Prvně zmiňovaná byla podobný případ jako předchozí Sunshine. Taktéž česká kapela, zpívající anglicky, což mě se moc nepáčí a ani svým stylem nijak nenadchnou. Taky mi to přijde jako kapela jednoho hitu, kterou sice kritici berou, ale je to takový uspávající, bez chuti, bez zápachu. Přirovnal bych to stylem hudby snad ke Coldplay, ale ti se dají ještě poslouchat, ovšem Charlie Straight nikoho z nás bohužel nenadchli. Jediné, čím zaujali, byl snad stage diving, tedy plavba na rukou publika, kterou zpěvák v závěru předvedl a to bylo celkem efektní, ale jinak by mě tam tahle parta nechyběla. To samé se dá říct o Oceánech a to jsem trpěl snad ještě víc. Už to, že se dali znovu dohromady bez Petra Muka je průser, to že je tam zpěvačka je ještě větší a to, co hrají tak to je mega průser. Myslím, že tuhle zpěvačku by v klidu přezpíval kdejakej soutěžící z TV show, styl hudby, který hrál Oceán mi nikdy nebyl sympatický a jediná písnička, kterou od nich snesu je "Ráchel", kterou ani nevím, jestli zahráli, protože jsem se u jejich stage ke konci už ani moc nezdržoval. Místo toho tam radši mohli pozvat Jardu Uhlířa :-)

Na závěr jsem se ale přeci jen dočkal toho, co bylo z tohoto programu mému srdci nejbližší a to byla Martička Jandová se svou kapelou Die Happy, která při úvodní písni "Like a flower" opět vlítla na podium jako svěží vítr a celý to tam se svýma spoluhráčema opět rozzářila a byla radost se na ně dívat a posluchat je. U téhle kapely mi třeba vůbec nevadí, že zpívají anglicky a i když mají českou frontmanku, tak je prostě beru jako zahraniční kapelu. Navíc Martina angličtina je celkem srozumitelná, takže si spoustu textů s ní můžu zazpívat a spousta lidí rovněž. Marta ten večer před brněnským koncertem ještě vystupovala v Praze v muzikálu a tak to pro ni musel být docela zápřah, ale zvládla to se ctí a vůbec na ní nebylo poznat, že by jí chyběla energie. Naopak velkou dávku ze sebe vydala ještě do publika a to jí to určitě zase vracelo, takže spokojenost byla jistě na obou stranách. Marta opět hýřila vtípky, společně jsme po půlnoci přivítali nový den, v jeden moment po ní dokonce začali házet lidé i mince, když našla pár drobáků v kapse a zjistila, že jí to nevystačí ani na pivo, kytarista Thorsten zase předvedl, jak si v češtině dokáže u dívky vyžádat orální sex, což sice asi moc neplánovali, ale o to víc to bylo srandovní. Die Happy nezklamali. Všichni v té kapela mi příjdou strašně fajn, vždycky dobře naladění a nějaké hvězdné manýry u nich jsou passé. Škoda jen, že nemohli hrát déle, ale i ta hodinka s nima byla dost pohodová a rád jsem je opět slyšel.

Video: Die Happy - Like a Flower; Black Vicoius Monster; Survivor

Pak už nastal finish a všichni se začali pokojně rozcházet do svých domovů. Brněnský Čarodějáles na mě zapůsobil docela dobrým dojmem. Pár kapel bych sice možná vyměnil, ale chápu, že se nejde zavděčit všem a jiní zase oceňují to, co já třeba až tak moc ne. Největší dojem tedy určitě zanechali Die Happy a Vašek Neckář a celý to v globále byl moc hezky strávenej den a takový já mám rád, protože právě tyhle venkovní slunečný akce a teplý noci s muzikou mě nabíjejí obrovskou energií.

FOTKY Z ČARODĚJÁLESU ZDE!!!