Kubíkovy výmysly a nesmysly - Články

Majáles Kroměříž 2012 (5.5.2012)

Mon, 14 May 2012 16:03:18 +0200

"Ještě že je v Kroměříži alespoň ten Majáles", dalo by se povzdychnout. Je to totiž zatím jediná záruka toho, že do tohohle města přijede alespoň jednou za rok kvalitní rocková kapela z první ligy a že si spousta mladých lidí může užít pohodovou open-air akci s dobrou muzikou v příjemným prostředí. Letos byla headlinerem kapela Vypsaná fixa, na kterou přišlo asi nejvíce lidí a za poslech určitě stáli i pražští punkeři SPS.

Zbytek programu tvořily povětšinou kapely z okolí Kroměříže a nějaké další výraznější lákadlo už nenabízel. Kroměřížský Majáles ale byl vždy spíš o tom, že tu dostanou prostor lokální kapely, který si tu alespoň můžou zahrát a nestojí to tolik peněz. Přes den tu lidi posedí na louce s přáteli u pivečka, pobaví se, na večer příjde většina na nějakou tu provařenější kapelu, zapaří se a je to pohodička. Letošnímu ročníku přálo docela i počasí, když od rána pěkně pralo sluníčko a nějakej ten mrak s přeháňkama se dostavil až na večer, což už ale snad nikomu náladu nepokazilo.

Já jsem měl program letos rozdělenej na dvě části, bo start Majálesu tvořila soutěž Krocker 2012, což je klání mladých kroměřížských rockových kapel a byl jsem jejím oragnizátorem požádán, zda bych nemohl točit soutěžní kapely na video, pro další účely soutěže. Ačkoli mělo vše startovat už v 10.00, nebylo v tu dobu pořádně ani postavené podium, ale nakonec se vše tak nějak stihlo snad jen s půlhodinovým zpožděním. Krocker je rozdělenej na dvě kola, přičemž to první, majálesové, tvořily kapely Spirit(s)Days, PL- KM, Broučky a Sold My Soul a to druhé bude probíhat někdy 9.června na Velkém náměstí zas s dalšíma třema kapelama. Každá z nich měla na svou prezentaci asi 20 minut, během kterých se stačilo přehrát zhruba pět písniček a každá z nich porotce i hrstku přítomných diváků jistě něčím zaujala. Svým stylem trochu vybočovala z řady snad jen kapelka Sold My Soul, která hrála takovej trošku už moderní hardcore s melodickýma linkama, přičemž jeden ze zpěváků se staral o hardcorové "blití" a ten druhý se snažil zpívat. Prvně zmiňovanému křiklounovi už po pár písničkách trošku sice docházel dech, mohl by možná trochu ubrat, ale jinak kluci hráli docela slušnou a moderní tvrdou muziku, bohužel v angličtině, což já u českých kapel moc v oblibě nemám, ale jiní to třeba ocení. Ostatní tři kapely hrály spíše takový ten český punk-rock s chytlavýma refrénama, u Spirit(s)Days je jistě výhodou, že většinu kapely tvoří šikovný holky, takže se na ně jistě každej rád podívá a muziku rozhodně taky špatnou nedělají, PL-KM to je zas díky přítomné harmonice takovej říznej pub-rock připomínající trochu Tři sestry a Broučky, ti mají zase showmana v čele, kterej dokáže pobavit publikum, které ovšem nevím, jak bude reagovat na jejich dosti úchylný texty a tahle kapela je spíš o srandě než o nějakých extra hudebních výkonech :-) Každou z těch kapel samozřejmě čeká ještě dlouhá cesta k dokonalosti, ale tahle soutěž jim aspoň dá prostor se ukázat, zahrát si a lidi si snad všimnou, že tu v okolí rostou docela dobří mladí muzikanti. Jsem ještě zvědavej na to druhý kolo, každopádně každá z těchhle čtyř zmiňovaných kapel by si ten hlas zasloužila, ale každá za úplně něco jinýho. Porota to asi bude mít těžké :)

Videoukázky soutěžních kapel si můžete přehrát ZDE!!!

Následně jsem odjel na polední pauzu domů, kterou jsem vyplňoval obědem a pokusem o spánek po noční šichtě a na Pionýrskou louku jsme vyráželi až nějak v pozdním odpoledni. Přiznám se, že ani nevím, co v tu dobu na podiu hrálo, bo mi ty kapely splývaly v jedno a z podia se ozývalo jen hardcorové řvaní a trojčil tam nějakej týpek s obráceným křížem, což působilo docela směšně, ale nějak jsem té kapele nevěnoval pozornost a radši se bavil s přáteli. Zaregistroval jsem pak kapelu Hannibal Lecter, která je sice podobnýho ražení, ale přece jen ji už trochu znám,ale furt jsme tak nějak poletovali po louce a bavili se se známýma, až mi ten podvečer jaksi rychle utekl a rázem jsme se šli podívat před podium na hlavní hvězdu večera, Vypsanou fixu.

No a ta nezklamala. Před podiem se to slušně zaplnilo,lidi pařili a já jsem si s kamarádama po dlouhé době taky konečně zase zapařil, jako za dávných časů :) Během jejich vystoupení se sice dostavily nějaké ty dešťové přeháňky, ale ty trvaly vždycky tak maximálně po dobu jedné písničky, takže to nikoho moc neobtěžovalo a pařilo se vesele dál. Fixa hrála všechno možný, od starých hitů k nejnovějším, bavila publikum a je to kapela přesně stvořená pro takový akce, takže od pořadatelů jistě správná volba. Márdi opět několikrát skvěle zaimprovizoval, řádně hecoval lidi a koncert měl dobrou festivalovou atmosféru. Jejich vystoupení mi ale taky jaksi rychle uteklo, stejně jako celej večer a pak už jsme si jen poslechli kapelu SPS, od které zaznělo taky několik známých hitů a spolu s Fixou asi pobavila lidi večer nejvíc.

Ačkoliv to rychle uteklo, tak jsem se dobře pobavil a Majáles na pionýrce splnil svůj účel. Je to taková jarní akcička na rozjezd a mladí kroměřižáci ji určitě vždy rádi vítají. Do příštího roku by snad pořadatelé mohli zvolit trochu pestřejší program, prostože většina kapel to byla samej hardcore, grindcore a podobný "core" řvaní a tak většinou v programu splývaly. Nemám nic proti těmhle stylům, když to stojí za to, rád si je poslechnu, ale i od ostatních návštěvníků jsem zaznamenal, že toho bylo moc podobnýho a chtělo by to aby se kapely s různým stylem muziky v programu střídaly, k čemuž došlo prakticky až večer.

Video: Vypsaná fixa - Antidepresivní rybička; Barová turistika

FOTKY ZDE!!!

Čarodějáles Brno - 27.4.2012

Tue, 08 May 2012 22:27:04 +0200

První hudební venkovní akcička roku 2012 nastala pro mě už v dubnu a vyšla velice povedeně. Ačkoliv ty open-air festy začínají čím dál dřív, tak tomuhle vyšlo v pátek 27. dubna skutečně letní počasí a brněnský Čarodějáles tak pomyslně otevřel tu letošní sezonu letních festů.

Přiznám se, že na tuhle akci do Brna jsem se vydal jen díky tomu, že na ní měla vystupovat moje oblíbená kapela Die Happy a ta letos mnoho koncertů u nás v ČR zřejmě neplánuje, takže to byla jedna z mála příležitostí, kde tuto kapelu vidět a když to je tady nedaleko, tak proč nevyrazit a neužít si spolu s dobrou muzikou krásného slunného dne s přáteli?!

Zbytek programu, pravda, nebyl pro mě až tak moc lákavý, ale přesto se tam našly jména, která jsem rád shlédl a některá mě příjemně překvapila. Po drobných patáliích, kdy jsme obejli snad půlku Brna, abychom normálně a dle předpisů zaparkovali, jsme dorazili kkolem půl páté na místo, kde už byl program v plném proudu, sešli jsme se s ostatníma a na jednom ze tří "stejdží" právě měla začínat, dnes už docela legendární kapela, Jasná Páka. Ta je známá spíš ještě z dob mládí našich tatínků a více známější je určitě Hudba Praha, která z této formace vzešla a známou tváří je zde především kytarista a zpěvák Michal Ambrož a nyní se ke kapele znovu hlásí rovněž zpěvák, ale v tomto případě spíš více bubeník David Koller, proslulý to frontman kapely Lucie, která, jak je známo, již nefunguje. Koller ovšem jistě rád obnovil spolupráci s kapelou, se kterou kdysi začínal a tak i pro fanoušky to bylo jistě zcela nové lákadlo a mohli tak tohoto muzikanta vidět jinak, než s Lucií nebo se svými sólovými projekty. S Jasnou pákou tedy David více bubnoval, ovšem střihl si i pár písní za mikrofonem a hlavně pro nás mladší fanoušky bylo zajímavé vidět a slyšet, jak tahle kapela funguje. I díky dvěma vokalistkám repertoár hodně připomínal Hudbu Praha a dalo se to poslouchat. Některé pecky mi byly docela známé a ty dvě asi nejznámější, tedy "Špinavý záda" a "Pal vocuď hajzle!" si můžete přehrát i na následujícím videu! Možná vám to bude taky povědomý! ;)

Video: Jasná páka - Špinavý záda; Pal vocuď hajzle!

Na Čarodějálesu bylo fajn to, že každá kapela měla zhruba hodinový blok a vždy, když skončila jedna kapela, tak na druhém podiu opodál začínala hrát druhá, takže prakticky nikomu nic z nabitého programu neuteklo. Areál brněnské Riviéry byl docela stvořenej pro podobný akce a bylo to tu celkem příjemný a dobře organizovaný. Naše další kroky tedy směřovaly kousek dál, kde zrovna hrála kapela Čankišou a tu jsme si poslechli jen tak v klídku, posedávajíce na paloučku, bo tahle hudba nás zrovna nějak moc nebrala. Teda abych byl konkrétní, hudba byla fajn, ta mě docela bavila a bylo tam spoustu pestrých nástrojů mělo to dobrej skačkovej rytmus, ale zpěvák Čankišou si stvořil nějakej svůj vlastní jazyk, ve kterým je celá jejich tvorba, takže pochybuju, že někdo ví, o čem vlastně zpívá :) Ale tak pro nějaký lidi v rauši na skotačení jak stvořený! :)

Následuje návrat zpět na druhou scénu, kde startují staří pankáči z Visacího zámku. A ti baví stále a bavit snad nepřestanou, dokud budou schopni hrát. Tohle je prostě kapela, která se už X let drží svýho vlastního stylu a svým vystupováním a bohatou fanouškovskou základnou stále dokazují, že punk v ČR ještě není mrtvej! Ačkoliv hráli více těch novějších skladeb, i tak se dostalo na létama osvědčený pecky jako Vlasta, Traktor nebo Cigára a před podiem se občas strhlo i nějaký to pořádný pogo :) Nemohly chybět ani vtipný prupovídky mezi písněma, kterýma je kapela rovněž proslulá a Visací zámek tady určitě pobavil, stejně jako to ostatně dělá i jinde a stále se mu to daří!

Video: Visací zámek - Cigára

Nastala tma a na největším Starobrno Stage spustila kapela Sunshine. Šli jsme se na ně podívat, ale přiznám se, že mě tahle kapela nijak nebere a baví mě od ní snad jen ten jejich největší hit, kterej ani nevim, jak se jmenuje :) Moc toho o nich ani nevim, snad jen, že to je česká kapela s anglicky zpívajícím repertoárem, která měla úspěchy i v zahraničí, ale u nás to asi až tak slavné nebude. Sice měla před podiem docela dost fanoušků a na Čarodějálesu je prý docela pravidelným účastníkem, ale nenašel jsem nic, co by mě na téhle bandě uchvátilo. Prostě takový uspávající pop-rock kdy vám příjde že hrají furt to samé jako na kolovrátku.

Daleko více mě překvapil Václav Neckář se svojí kapelou Bacily a myslím, že nejen mě, ale i všechny přítomné. Asi většina se na něj šla podívat jen tak ze zvědavosti, zjistit, jak to starému bardovi jde a poslechnout si jak zní naživo ten velikánský hit "Půlnoční", který kolem Vánoc drtily snad všechny rádia. No jenomže ten si Vašek nechal až na konec a mezítím strhával publikum na svou stranu svými staršími hity. Zpočátku se něktěří v publiku jen tak pousmívali, protože některé Neckářovi jakoby "rockerské" pózy vypadaly poněkud roztomile komicky, ale každý mu určitě přál úspěch, protože na něm bylo vidět obrovské nadšení z toho, že hraje před tolika lidmi a obzvlášť před tak mladým publikem. Lidi mu rázem začali vyjadřovat obrovskou podporu, protože všichni víme, jak na tom ještě nedávno byl a že zažívá nyní svůj velký comeback a tak uprostřed publika byla zároveň cítit taková zvláštní a dobrá atmosféra toho, jak mu všichni drží palce. A cítil to určitě i on a jeho kapela a tak, i když se často ve slokách netrefoval do rytmu, kapela to vždycky nějak s úsměvem dohnala a lidem to snad taky nevadilo, pokud to vůbec poznali. Václav Neckář byl v dobré náladě, dokázal lidi pobavit a udělat si legraci i ze sebe a spousta lidí s ním zpívala jeho známé hity jako "Stín katedrál", "Tu kytáru jsem koupil kvůli tobě", "Čaroděj Dobroděj", "Dr. Damdidam" a spoustu dalších. Člověk ani nečekal, co ještě za známou pecku vybalí a až teď si uvědomoval, že ty hity jsou vlastně zpívané od něj. Každou z těch známějších publikum oceňovalo velkým ohlasem a největšího se samozřejmě dostalo již zmiňovanému hitu "Půlnoční". Bylo úžasný slyšet, jak tam celý dav, složený převážně ze studentů, zpívá jednohlasně "Halelůůůja..." a atmosféra v tu chvíli byla perfektní. Po téhle písni se Neckářovi evidentně nechtělo jít ještě z podia a tak se dostalo ještě na jeden austický přídavek a po něm už odcházela většina lidí od podia naprosto nadšená a často bylo slyšet slova uznání jako "Je to frajer!" A nezbývá než souhlasit. Já jsem strašně rád, když nějakou takovou legendu naší hudební scény můžu někde spatřit na fesťáku, protože jinak tuhle muziku třeba vůbec neposlouchám a na jejich koncert bych asi sám od sebe nešel a pak mě vždycky někdo takhle příjemně překvapí. A je dobrý vědět, že té dnešní moderní hudbě něco předcházelo, že tu jsou pořád i ti starší a uznávaní a že asi fakt něco dokázali a že to nebyla náhoda. Proto je určitě dobré, když pořadatelé festivalů zařazují tyhle legendy mezi současné interprety a on na ně přitom nikdo nepíská a nehází pivo, naopak příjde a přinejmenším uznaně pokývá hlavou, pokud to samozřejmě není nějaká úplná sračka, což jistě nebyl případ Vaška Veckáře. Pro mě jedno ze dvou nejlepších vystoupení na téhle akci.

Video: Václav Neckář - Stín katedrál; Půlnoční

Die Happy, na které jsme čekali, měli vystupovat až na konci programu ve 24.00, takže nám zbývaly asi ještě dvě hoďky, ve kterých zahrály kapely Charlie Straight a Oceán. Prvně zmiňovaná byla podobný případ jako předchozí Sunshine. Taktéž česká kapela, zpívající anglicky, což mě se moc nepáčí a ani svým stylem nijak nenadchnou. Taky mi to přijde jako kapela jednoho hitu, kterou sice kritici berou, ale je to takový uspávající, bez chuti, bez zápachu. Přirovnal bych to stylem hudby snad ke Coldplay, ale ti se dají ještě poslouchat, ovšem Charlie Straight nikoho z nás bohužel nenadchli. Jediné, čím zaujali, byl snad stage diving, tedy plavba na rukou publika, kterou zpěvák v závěru předvedl a to bylo celkem efektní, ale jinak by mě tam tahle parta nechyběla. To samé se dá říct o Oceánech a to jsem trpěl snad ještě víc. Už to, že se dali znovu dohromady bez Petra Muka je průser, to že je tam zpěvačka je ještě větší a to, co hrají tak to je mega průser. Myslím, že tuhle zpěvačku by v klidu přezpíval kdejakej soutěžící z TV show, styl hudby, který hrál Oceán mi nikdy nebyl sympatický a jediná písnička, kterou od nich snesu je "Ráchel", kterou ani nevím, jestli zahráli, protože jsem se u jejich stage ke konci už ani moc nezdržoval. Místo toho tam radši mohli pozvat Jardu Uhlířa :-)

Na závěr jsem se ale přeci jen dočkal toho, co bylo z tohoto programu mému srdci nejbližší a to byla Martička Jandová se svou kapelou Die Happy, která při úvodní písni "Like a flower" opět vlítla na podium jako svěží vítr a celý to tam se svýma spoluhráčema opět rozzářila a byla radost se na ně dívat a posluchat je. U téhle kapely mi třeba vůbec nevadí, že zpívají anglicky a i když mají českou frontmanku, tak je prostě beru jako zahraniční kapelu. Navíc Martina angličtina je celkem srozumitelná, takže si spoustu textů s ní můžu zazpívat a spousta lidí rovněž. Marta ten večer před brněnským koncertem ještě vystupovala v Praze v muzikálu a tak to pro ni musel být docela zápřah, ale zvládla to se ctí a vůbec na ní nebylo poznat, že by jí chyběla energie. Naopak velkou dávku ze sebe vydala ještě do publika a to jí to určitě zase vracelo, takže spokojenost byla jistě na obou stranách. Marta opět hýřila vtípky, společně jsme po půlnoci přivítali nový den, v jeden moment po ní dokonce začali házet lidé i mince, když našla pár drobáků v kapse a zjistila, že jí to nevystačí ani na pivo, kytarista Thorsten zase předvedl, jak si v češtině dokáže u dívky vyžádat orální sex, což sice asi moc neplánovali, ale o to víc to bylo srandovní. Die Happy nezklamali. Všichni v té kapela mi příjdou strašně fajn, vždycky dobře naladění a nějaké hvězdné manýry u nich jsou passé. Škoda jen, že nemohli hrát déle, ale i ta hodinka s nima byla dost pohodová a rád jsem je opět slyšel.

Video: Die Happy - Like a Flower; Black Vicoius Monster; Survivor

Pak už nastal finish a všichni se začali pokojně rozcházet do svých domovů. Brněnský Čarodějáles na mě zapůsobil docela dobrým dojmem. Pár kapel bych sice možná vyměnil, ale chápu, že se nejde zavděčit všem a jiní zase oceňují to, co já třeba až tak moc ne. Největší dojem tedy určitě zanechali Die Happy a Vašek Neckář a celý to v globále byl moc hezky strávenej den a takový já mám rád, protože právě tyhle venkovní slunečný akce a teplý noci s muzikou mě nabíjejí obrovskou energií.

FOTKY Z ČARODĚJÁLESU ZDE!!!

Wanastowi Vjecy - Zlín (24.4.2012)

Mon, 30 Apr 2012 17:40:03 +0200

Kdo by neznal Wanastowi Vjecy? Kapelu, jejíž hity jako "Tak mi to teda nandey", "Sbírka zvadlejch růží" nebo "Lži, sex a prachy" válcovaly v devadesátých letech hitparády a dodneška její šlágry zní v mainstreamových rádiích, takže je podvědomě zná snad každý. Wanastovky se ovšem na několik let odmlčely a po odchodu jednoho ze zakládajích členů, P.B.CH., se zdálo, že to je definitivní konec tohohle hudebního tělesa. Druhý ze zakládajícíh členů, Robert Kodym, se ovšem nechtěl vzdát své hudební kariéry a v době, kdy nefunguje už ani jejich druhá, taktéž velmi populární kapela, Lucie, se rozhodl vzkřísit alespoň Wanastowi Vjecy a poskládal téměř novou kapelu, i když převážně z jejích bývalých členů. Ačkoliv se Wanastovky dříve prezentovaly jako projekt dua P.B.CH. a Kodyma, nyní vystupují jako plnohodnotná čytřčlenná kapela a zdá se, že se tenhle krok Kodymovi podařil a zatím to zdárně funguje.

Znovuzrozená kapela tedy na konci roku 2011 vydala po několika letech nové CD s názvem "Letíme na Wenuši" a na jaro roku 2012 slíbila velkolepé turné po českých a slovenských sportovních halách. Ta chvíle právě nastala a tak jsem se jel na tuhle kapelu vůbec poprvé v životě podívat na živo do Zlína. Přiznám se, že na jejich koncert jsem jel spíše ze zvědavosti a nikdy před tím jsem nebyl nějaký jejich extra fanoušek. V mých dětských letech jsem ovšem Wanastovky docela miloval a vzpomínám si, jak jsem žral jejich hity, které jsem jmenoval již v úvodu článku a doma jsem na posteli s imaginární kytarou v podobě tenisové rakety napodoboval Kodymova sóla s jeho typickým kroužením paže. Obzvlášť album "Lži, sex a prachy" bylo myslím pro tuhle kapelu docela zásadní. Potom ale přišlo nějaký to období, kdy jsem Kodyma a vlastně celou Lucii úplně neměl rád, protože za A) strašně vyměkli, a v té době jsem nic jinýho než tvrdou muziku asi neuznával a za B)se mi tihle muzikantni a obzvlášť právě Robert, zdáli strašně namistrovaný a tak nějak nesympatický. Už si nevzpomínám, kvůli čemu to přesně bylo, ale prostě jsem jima docela opovrhoval. No jenže čas letí, lidi se mění a i můj vztah k muzice a k jiným žánrům se postupným hudebním "vzděláváním" a asi i s přibývajícím věkem docela změnil. Pár let dozadu jsem totiž začal i tyhle jejich písničky a hity docela doceňovat, protože spousta z nich (ať už od Lucie nebo od WV) je opravdu kvalitně složených, a i ten pohled na Kodyma se opět vrátil k lepšímu, neboť jako muzikant a skladatel si opravdu zaslouží uznání a i v těch médiích už se prezentuje tak nějak sympatičtěji. Je vidět, že je opravdu duší muzikant a baví ho stále skládat a hrát živě před lidma a to byl taky určitě hlavní důvod, proč Wanastowi Vjecy poskládal znovu dohromady a snaží se jim navrátit opět lesk a slávu.

No a jelikož tedy od té doby, kdy jsem se k těm jejich písničkám opět vrátil, nikde nehráli a na turné vyrazili až teď, byla to tedy má koncertní premiéra s touhle kapelou. Kodym si k sobě vybral muzikanty docela vhodně. Kytarista Tomáš Vartecký podle mě patří k těm nejlepším, co naše rocková scéna nabízí, bubeník Štěpán Smetáček už má taky své jméno a takovým nejméně výrazným členem je snad jen basák Radek Havlíček, kterej zas kapele určitě prospívá z toho důvodu, že je spolumajitelem agentury PinkPanther, která se stará např. o management kapely Kabát a taktéž o produkci jejich velkolepých turné, takže i proto si Wanastovky letos mohly dovolit tak profesionálně vyvedenou scénu a velká podia na turné, srovnatelná právě s Kabáty. No a to dělá hodně a určitě se na to dá nalákat mnohem více lidí, než někam do kulturáku. No a taky to jistě stojí mnohem více peněz. Takhle je to ovšem svým způsobem "doma", takže to funguje jistě mnohem snadněji.

Při vstupu do haly to ovšem vypadalo, jakoby o kapelu ve Zlíně skoro nebyl žádný zájem a jelikož měl koncert startovat ve 20.00 tak ještě v 19.45 zel parket prázdnotou a před podiem stály asi jen 3-4 řady diváků, zbytek byl rozmístěn na sedadlech na tribunách, které sice byly plné, ale přeci jen sedět na rockovém koncertě je trochu zvláštní. Většina příchozích jakoby počítala s tím, že bude ještě předkapela, kterou se sebou ovšem Wanastovky na tomto turné nevozí. Nevím, co je to teď za zvláštní trend, ale vždy bývalo dobrým zvykem, že kapela jedoucí velké turné dala alespoň půl hodinky prostor nějaké méně známé nebo mladší kapele, aby si zahrála na velkém podiu a představila se širším masám. Teď už tomu ovšem tak není, ustoupili od toho Kabáti a Wanastowi Vjecy po jejich vzoru též. Každej si holt už hrabe jen na svým písečku a doba je holt taková. Na jednu stranu je pravda, že lidi přišli na hlavní hvězdu a většina z nich nemusí být na předkapely zvědavá, na druhou stranu by ta půlhoďka nikoho nezabila a pokud by byla předkapela zvolena vhodně, dokázala by jistě část publika pobavit a rozehřát. Takhle se prostě jen zhasne a jde se hrát a chybí takové to správné "předstartovní" napětí. Lidi pořádně neví, kdy to vypukne, proto se trousí až na poslední chvíli před startem a i pro kapelu je určitě lepší, když si je na podium vyvolá plná hala, než když je tam trapné ticho.

Do začátku koncertu se ovšem už parket stačil docela dosti zaplnit a pár minut po dvacáté hodině už lidi mohli sledovat startující raketu na LED obrazovkách v zádi podia, která symbolizovala název poslední desky, tedy "Letíma na Wenuši". V tu chvíli už na scénu postupně za ohlasu diváků přicházeli členové kapely a koncert začal stejnojmennou písní. Následovala trochu svižnější pecka taktéž z nového alba s názvem "Kulomet" a pak už se Robert Kodym se zlínským publikem přivítal a pokračovalo se ve velkolepé show. Jestliže na první dvě nové písně publikum reagovalo vlažně, následující hit "Andělé" už přivítalo s velkým nadšením a spolu s Kodymem jeho text zpívala snad celá hala, protože právě tento patří k těm největším, které mají Wanastovky v repertoáru. Robert neopoměl ani na hity kapely Lucie, která je momentálně mrtvá a tak spousta lidí určitě ocenila oprášení songů jako "Lucie" nebo "Panic", protože kde jinde by v této době člověk mohl slyšet tyhle písničky naživo?! Kodym je jejich autorem, tak si to prostě může dovolit a je to určitě fajn, protože i s touto kapelou je prostě stále spjatý a mnoho fandů stále očekává jejich comeback, který je údajně také na spadnutí.

Vystupování Kodyma se mi celkem líbilo. Přišel sice v tom svým velkým černým klobouku, ale aspoň že bez slunečních brýlý, což je pro komunikaci s publikem přeci jen vhodnější a docela mě mile překvapil, jak s lidma sympaticky hovořil a bylo vidět, že si to živý hraní fakt užívá a cení si toho, že tam ti lidi přišli. Bylo vidět, že ho to baví a nebylo to takový to na způsob rychle to odehrát a zmizet. Naopak si ten večer s lidma ještě rád natáhl a to nejen komunikací s publikem, ale i různými improvizacemi v textech, když do některých písní zahrnoval i texty těch, na které se v playlistu třeba nedostalo nebo např. i od jiných interpretů. Některé rádoby "improvizace" měl jistě už dopředu připravené a používá je i na jiných místech tour, ale některé vznikaly docela spontánně, když např. píseň "Kočárek" odstartoval veršem "Ve Zlíně, ve Zlíně, byli jsme v tom nevinně, lezli jsme po čtyrech, vožralí jak svině" a následně to po něm opakovala celá hala. Tohle mě na muzikantech docela baví a různé improvizování mám rád. Je aspoň vidět, že se snaží interpret publikum nějak víc pobavit a hodit tam nějakou tu třešničku, než když jen odhrká playlist stejně jako na všech "X" zastávkách turné a používá stejné hlášky mezi písněma v každém městě. Takže tohle oceňuju a za tohle má tenhle chlapík u mě další malé plus :)

Co se týče ostatních členů, tak kytarista Tomáš Vartecký předvedl perfektní výkon a jako jediný z kapely vnášel na podium trochu víc té správné rockové energie a pohybu. Kodym se sice snažil taktéž o nějaký ten pohyb, ale jeho místo bylo spíš za mikrofonem, takže prostor dostával snad jen při sólech a mezihrách, ovšem Varťák, ten nezklamal a ve svým kostkovaným kiltu tam správně poletoval a fanynky z něj byly u vytržení. Pokud bych měl někdy určit někoho za svůj kytarovej vzor, tak by to byl právě tenhleten dredatej pán, kterýho už léta obdivuju a líbí se mi jeho styl hraní i muzika, kterou skládá. Má prostě svůj specifickej styl a s tím se tak nějak ztotužňuju. Vždycky třeba do těch starších písniček dokáže přidat nějakou vyhrávku navíc a nějak to okořenit, umí si hrát se zvukama a hrát třeba s panákem od alkoholu na prstech k docílení zvukovýho efektu, to je taky originální :) Konečně jsem tedy měl čest vidět jeho hraní i naživo a fakt klobouk dolů. Není to sice žádnej virtuos, ale prostě mám rád jeho styl a snad ho brzo spatřím i s jeho domovskou kapelou Kurtizány z 25. avanue.

Během koncertu jsem tedy spíš nabyl pocitu, že po rozpadu tandemu P.B.CH. - Kodym se nyní z Wanastovek stal tandem Kodym - Vartecký, protože bezesporu patří k nejvýraznějším členům tohohle nově sestaveného seskupení. Smetáček za bicíma se sice taky dost snažil a podal bezchybnej výkon, ovšem ten tam bohužel není moc vidět a ačkoliv si střihnul zhruba uprostřed koncertu i sólo na bicí, tak od bubeníka jeho kvalit bych čekal trochu větší nášup a asi jsem viděl už i lepší sólička. Nejslabším článkem na podiu byl ovšem Havlíček s basou. Nevím, jestli je to tím, že ho mám zafixovanýho jako managera Kabátů, ale jako rocková hvězda mi rozhodně nepřipadá. Prostě tam jen stál a hrál a jeho největší pohybovej výkon byl ten, když dvakrát za celej koncert přešel ze jedné strany podia na druhou k mikrofonu. Chtělo by to trošku víc šťávy. Takhle to na lidi nejspíš působilo, že ho to ani moc nebaví.

Každopádně pokud něco chybělo muzikantům, tak to dohnala podivá show, která byla opravdu na vysoce profesionální úrovni a světelnej park byl velice hezky nabitej, všechno to hrálo barvama a bohaté paprsky světel protínaly celou halu, což vypadalo velmi působivě. Barevnou scénu ještě doplňovaly velké LED panely s různými animacemi, které byly pro každou písničku jiné a rozhodně celý večer lahodil jak uchu, tak oku návštěvníků. Zvuk byl taky kvalitní, i když občas nebylo před podiem rozumět z mikrofonů ostatních členů, ale jinak každej nástroj zněl čistě a bez problémů.

Z nové desky tedy zaznělo asi pět hitů ovšem nejvíce byly fanoušky oceněny ty staré dobré a protože kapela dlouho nikde nehrála, tak si jich samozřejmě publikum více vážilo a rádo si je zazpívalo. Nemohla nezaznít např. "Sbírka zvadlejch růží", "Lži, sex a prachy", "Jsem nevinnej", doprovázená ohňovými efekty nebo "Nahá", při které Štěpán Smetáček přišel dopředu s obrovským bubnem na břiše a tamburinou, dostalo se i na starší punkovky jako např. "Škola je kráva" a obzvlášt stará písneň "Wona je hotowá" z úplných počátků kapely, byla fakt slušnej nářez a v ní si zazpívali jednotlivě všichni členové. Na závěr si celá hala zazpívala "Bednu od whisky", Robert Kodym obdaroval jednu z fanynek v první řadě svou kytarou, což je jistě super suvenýr a pak po nezbytné pauzičce přišly nutné přídavky.

V těch nemohl chybět první největší hit kapely "Tak mi to teda nandey", při kterém snad poprvé za celý koncert začala pořádně pařit celá hala, dále následvalo pomalé "Kouzlo" okořeněno o další texty z jiných písniček a na úplný konec zazněla legendární píseň od kapely Lucie, "Dotknu se ohně", při níž opět šlehaly plameny pekelně vysoko a v rozehřáté hale zyvšovaly ještě více teplotu. Koncert se paradoxně začal rozjíždět až v závěru, ale zase na druhou stranu v nejlepším se má končit, takže kapela odešla z podia za mohutného ohlasu.

Návrat Wanastovek na scénu byl tedy určitě dobrým tahem a ve Zlíně jsme viděli moc pěkně provedenou show, kterou lze vidět jen u těch velkých kapel. Wanastowi Vjecy k nim určitě patří, protože Robert Kodym je jedním z největších hitmakerů na naší scéně, což dokazuje počet složených hitů na jeho kontě, které jsou pro mnoho lidí notoricky známé. Jsem rád, že jsem koncert téhle kapely navštívil a určitě je v budoucnu rád zase navštívím a zazpívám si s nima. Wono to totiž docela stálo za to a docela mile mě to překvapilo!

Video:

Wanastowi Vjecy - Lucie; Lži, sex a prachy; Sbírka zvadlejch růží; Dotknu se ohně

FOTKY Z KONCERTU ZDE!!!

Škwor - Zlín (13.4.2012)

Mon, 16 Apr 2012 17:22:14 +0200

Téměř na rok přesně se Škwor vrátil do zlínského klubu Masters of Rock Café. Loni na jaře se tu ukázal na společném a velice povedeném turné s kapelou Harlej, nyní přijeli už sólo, aby trochu více představili desku Drsnej kraj, která sice už je taky rok stará, ale písničky z ní dostávají na koncertech více prostoru až teď. Jako host před Škworem zahrála ještě kapela Traktor.

A právě v momentě, kdy Traktor brázdil zdejší podium, dorazila naše výprava na místo, takže po malém pivním občerstvení jsme si je šli hned poslechnout. Traktor je spíše takovou tou druholigovou kapelou, která se sice do první ligy snaží nakukovat, ale zřejmě už v té druhé lize asi zůstane a tam jí to svědčí. Je to partička už trochu starších a semtam pupkatých rockerů, která vzešla z takového toho tancovačkového bigbítu, ovšem povýšila ho na vyšší level a hraje docela líbivé a semtam i tvrdé pecky, které se na rozehřátí publika celkem hodí. Nejsou zrovna kapelou, kterou bych vyhledával a poslouchal, ovšem byl jsem docela překvapen, kolik písniček od nich znám a pár z nich bylo docela chytlavých a dost lidí na ně před podiem i pařilo, takže určitě tady nikoho neurazili.

Po krátké pauze už ovšem nastoupil na scénu Škwor a klub se rázem docela zaplnil a návštěva byla celkem slušná. Vyprodáno jako na Inekafe tady sice nebylo, ale to snad vůbec nikomu nevadilo, protože se tady aspoň nemusel nijak tísnit a měl jakž takž svůj prostor na paření. Naše skupinka zaujala místo na pravoboku u podia a sledovala, jak Škworáci vstupují do potemělého klubu a startují koncert osvědčenou peckou "Tak to jsme my", na kterou se chytil už od začátku snad každej a dál už to jelo jako dobře promazanej stroj. Jak už bylo zmíněno, více prostoru než v loňském roce dostaly pecky z posledního alba, které už musí mít všichni fans řádně naposlouchané a tak kromě už loni hraných pecek jako "Kámen" nebo "Sama" zařadili do playlistu i většinu mých oblíbených jako např. "Jednou to příjde", politická "Banda komiků",která je aktuální asi v každé době, ale nyní obzvlášť, "Ty lhát mi smíš" a další. Nový pecky zněly i na koncertě moc dobře a skoro jako z desky, ale je to i tím, že Škwor používá na koncertech samply a hudební podkresy, který neumožňujou téměř žádnou improvizaci a muzikanti musí hrát přesně podle nich. A tenhle systém neodpouští chyby hlavně bubeníkovi, kterej musí hrát přesně jako stroj, na což je Martin Pelc docela šikovnej, ovšem ke konci koncertu trochu tomu samplovýmu tempu utekl nebo se zpozdil a tak bylo chvíli celkem znát, že ty bubny najednou zní nějak dvojitě a něco tam tluče mimo rytmus, než se opět nějak chytil zpátky. Ale tohle je holt riziko tohohle systému a asi si ani nedokážu představit muziku Škworu bez těch různých vyhrávek v pozadí. To by leda museli angažovat nějakýho klávesáka a tohle je prostě jednodušší.

Podiová prezentace Škworu je zase o něco víc profi. Stejně jako např. Harlej, si vozí i tahle kapela vlastní světelnej aparát, kterej je zase jinej, ale vypadá to všechno taky moc dobře, v kombinaci s vyvýšenýma stupínkama a různýma podsvíceníma je to celkem vychytaný a ta show je zas úplně o něčem jiným. Dokonalost tomu všemu přidávali ještě pyroefekty a plameny v tomhle klubu šlehaly docela vysoko a rázem tu díky nim bylo docela pěkný teplo... nebo peklo?! :) Každopádně je vidět, kde jsou prachy a která kapela si to asi může dovolit, bo to určitě není zrovna levná záležitost. K muzice Škworů se ovšem tyhle efekty hodí a myslím, že to byl docela dobrej krok a diváci si tak i v klubu můžou užít dokonalou show, která bývá k vidění třeba jen na halových koncertech. Takže povedený.

Playlist byl jinak zvolen celkem dobře, kromě nových pecek zazněl průřez celou jejich érou, vyměnil bych snad jen píseň "Loutky" za nějakou lepší, bo tahle mě nikdy nijak neuchvátila a dle reakcí publika asi taky není až tak oblíbená, ale Škworáci ji asi mají rádi a tak ji hrajou. Škwoři jsou docela šikovní na coververze a po úspěšných předělávkách jako "Sraž nás na kolena" nebo "Vizitce" se na posledním albu objevila i píseň "Stíny a mráz", což je cover na song "Out of the dark" od Falca, kterej se jim taky moc povedl a kapela ho zahrála v závěru během přídavků, což bylo celkem milý překvápko. Hitů zaznělo hodně, show to byla pěkná, výkon kapely taky dobrej a myslím, že návštěvnící koncertu se museli bavit, páč to byl koncert na profi úrovni a Škwor dokázal, že patří mezi ty TOP české rockové bandy.

Video: Škwor - Stíny a mráz; Nulový

FOTKY ZDE!!!

Harlej - Březolupy (31.3.2012)

Fri, 06 Apr 2012 16:54:53 +0200

Kapela Harlej vtrhla do letošní sezony, pro mě, s dosti nečekanou novinkou, když téměř po roce od vydání posledního alba "Máme vlka" oznámila vydání další studiové desky. Ta ponese název "Teleskopický tele" a ještě než stačilo CD fyzicky spatřit světlo světa, kapela už k němu vyráží na turné. Jedním z prvních koncertů byl i ten v Březolupech, kde se CD taktéž poprvé prodávalo a nějaké ukázky z něj nám tu předvedl Harlej už i živě.

Sportovní hala v Březolupech je docela známou koncertní destinací pro mnoho kapel a pořadatelé tady mají docela dobrý hudební vkus. I když to není zas tak daleko, tak jsem tohle místo navštívil vůbec poprvé a nebylo to tu vůbec špatné. Hala prostorná, klidně by se zde mohly konat i větší akce a dole příjemnej bar s disko parketem, kam mohl člověk sednout ve chvíli, kdy mu zrovna dění v sále nepřišlo moc zábavný. Jediný, co mě zarazilo, byl docela nízkej počet návštěvníků a na tak velkém prostoru to vypadalo celkem divně. Na Harlej jsem zrovna tady očekával vyšší návštěvu. Jelikož ovšem tenhle podnik očekává příští týden koncert Arakainu s Luckou Bílou, kterej byl už tou dobou vyprodanej, možná příčina je právě tady a lidi si holt vybírají, za co utratí peníze. Každopádně se tu aspoň člověk nemusel tlačit, ale pro atmosféru koncertu by přeci jen bylo lepší trošku hustější zastoupení diváků pod podiem.

Do haly jsme vstoupili něco kolem desáté hodiny, kdy na podiu hrála mladá kapela The Snuff a asi nikoho z nás nijak nezaujala. Nevýhodou možná byly anglicky zpívané texty, ale ani podiový projev a v muzice nic extra, co by člověka uchvátilo. Jediným světlým okamžikem bylo dlouhé sólo bubeníka, ale jinak kapela spíše průměr.

Po krátké pauzičce už na podiu začal hrát Harlej, který odstartoval vypalovačkou "Zfetovanej" a před podiem už začalo přeci jen být víc husto a lidi začínali trochu pařit. Harlej jsem zde viděl vlastně poprvé v nové sestavě, když loni kapelu opustil kytarista Martin Volák a byl nahrazen Milanem Hoffmanem a to mě tak trošku mrzí. Volák byl prostě pan kytarista a do téhle kapely patřil. Vnášel na podium spoustu svěží energie a pohybu, měl svoji specifickou image a tak nějak mě s ním ta kapela seděla jako celek a měla ksicht, což se teď už bohužel říct nedá. Hoffman je zajisté taky velice kvalitní kytarista, což na koncertě evidentně dokazoval zdařilýma sólama apod. ale nemůžu si pomoct, nějak mi do té kapely prostě nesedí. Volák byl vizáží prostě rocker a u Hoffmana mi přijde,při vší úctě, jako kdyby vytáhli nějakýho zedníka někde ze stavby. Podiová prezentace tak trochu najednou ztratila tu šťávu a nějaká koncertní image je prostě pro muzikanta taky dost potřeba. Jinak k jeho hraní nemám žádný výtky, svou roli zvládá zdatně a instrumentálně je jistě bez chyby, jde mi spíš o tu vizuální stránku a o show, která odchodem Voláka rapidně utrpěla. Nejsou mi známy přesné důvody jeho odchodu, každopádně pro zbavení se muzikanta jeho kvalit asi museli být závažné a v kapele to holt musí fungovat na 100% takže ukáže až čas a nové písničky, zda to kapele prospělo, či nikoliv. Myslím ale, že když Harlej přežil odchod zpěváka Vládi Šafránka, tak tohle mu už určitě nijak neublíží. Možná, kdyby odešel ještě Kolinss, tak to už by bylo uplně v pr..., ale to doufám momentálně nehrozí :)

Samotný koncert kapely jako celku byl jinak dosti povedený a bylo vidět, že kapela a lidé okolo ní zapracovali na nějakém tom kvalitním zázemí, které ji zas posouvá někam dál. Harlej si oproti jiným vozí svoji vlastní aparaturu, vlastního zvukaře a co se mi zde velice líbilo, byla velmi dobře udělaná vlastní světelná scéna na úrovni zahraniční produkce nebo alespoň těch větších halových koncertů. Za bubeníkem se rozkládal rozsáhlej světelnej park, což vystačilo za všemožný kulisy a když s tím osvětlovač dokázal vhodně a citlivě zacházet, vypadalo to fakt dost dobře. Takže za tohle určitě palec nahoru, bo i tyhle vizuální vjemy dokážou udělat v prostorách tancovačkového kulturáku pořádnou show a pro dokonalej prožitek z koncertu jsou taktéž velice důležitý.

Harlej mě potěšil i výběrem písniček v playlistu, když hodně prostoru dostávaly i ty starší a méně hrané skladby. Velkým překvapením byla určitě píseň "Balada" , kterou jsem od nich možná slyšel živě vůbec poprvé a určitě poprvé v podání Tomáše Hrbáčka, který té originální verzi nijak neublížil a zazpíval ji bezchybně. Docela překvapivá byla i stará píseň "Abstinent", kterou Harlej hraje jen výjimečně za doprovodu Oty Hereše, který ji kdysi nazpíval, ovšem nyní se jí ujal sám Hrbáček a opět to nijak nevadilo, spíše potěšilo, protože tyhle staré songy člověk zas tak často neslýchá. Tímhle případem byla např. i píseň "Italská", což je dost dobrej odvaz a opět její zařazení udělalo radost příznivcům starší éry a Harlej vlastně zahrál takovej průřez téměř všema svýma albama, přičemž z každýho tak minimálně dvě až tři skladby v průměru zazněly. Jak bylo zmíněno v úvodu, dostalo se i na dvě z brusu nový pecky z alba "Teleskopický tele", což byly písně, které kapela už v předstihu yvvěsila na net, a to "Tak vzpomínej" a "Kolo štěstí". Prvně jmenovaná se mi líbí víc, bo má lepší tah na branku a na koncertě jsem se teprve přesvědčil, že určitě bude zabírat, druhá živě nezněla špatně, ovšem ještě si na její zvláštní melodii budu muset zvykat. Celý album jsem doposud slyšel jen tak z rychlíku a budu muset ještě pořádně naposlouchat, ovšem na první poslech mi některé písničky zněly jako by byly šité horkou jehlou a mám pocit, že kapela měla s vydáním alba ještě chvíli počkat a více prostoru měly dostat ještě pecky z rok starého alba "Máme vlka", které je podle mě vydařenější. Každopádně Harlej má už teď tolik hitů, že se jim bude playlist v dalších letech asi skládat těžko :) Ani tady v Březolupech nechyběly známý pecky jako "Svařák", "Pověste ho vejš", "Z Cuby kiwi", "Přirození", "Proč pocit mám", Kolinssem zpívaná "Startuju na Mars" a spousta dalších. Lidi se s postupujícím časem bavili čím dál víc a nakonec z toho byl docela vydařenej koncert. I kapela na podiu byla v dobrém rozpoložení, nechyběla opět spousta vtípků a byl to fajn večer s dobrou muzikou i náladou.

Video: Tak vzpomínej; Proměna; Proč pocit mám

FOTKY ZDE!!!

Arakain + Lucie Bílá - Brno (22.3.2012)

Tue, 27 Mar 2012 20:35:17 +0200

Arakain XXX Best Of Tour 2012 je bezesporu asi největší koncertní událostí letošního jara na české rockové scéně a ukáže čas, ne-li celého roku 2012. Arakain totiž slaví 30 let své existence a to ve velkém stylu. Stačilo jen oslovit bývalou členku kapely, dnes již několikanásobnou českou Slavici, Lucii Bílou, a rázem si kapela může dopřát velkolepé oslavy v podobě vyprodaného turné, což už se jim jistě dlouho nestalo. Proběhlé koncerty zatím slaví úspěch veliký a Arakain na nich prokazuje, že určitě ještě nepatří do starého železa. Přesvědčit se o tom mohli i návštěvnící koncertu v Brně, kde kapela zahrála ve čtvrtek 22.3.2012.

Koncert se konal v brněnském kulturním centru Semilasso, kde jsem teda já osobně byl vůbec prvně a docela se mi to tu líbilo. Docela prostornej kulturáček s balkonama, vevnitř docela moderně opravenej a jediný, nad čím jsem se pozastavoval, byl položenej koberec v hlavním sále, což mi trošku hlava nebrala, jak to tady furt musí asi čistit, když se tady schází tak velké bandy na koncertech a všichni víme, jak to tam asi občas chodí :-) No ale to byla tak poslední věc, která by mě měla trápit a lehce po 19.hod. už na podium vystoupila českobudějovická předkapela Menhir. Jsou předkapely , které vás zaujmou a pak zase ty, které berete jen jako "nutné zlo", které si před hlavní hvězdou musíte vyslechnout anebo jdete raději s přáteli na panáka. Kapela Menhir ovšem patřila k těm, které jsem si poslech se zaujetím a jejich muzika nebyla vůbec špatná. Trojice rockerů s docela výrazným frontmanem hrajícím na basu a obdařeným výborným hlasem, podobajícím se tomu, jenž vlastní zpěvák Arakainu Honza Toužimský, hrála docela úderný hardrock, semtam i nějakou tu baladu a poslouchat se to tedy určitě dalo. Pro kapelu tohle předskakování má rozhodně smysl, protože spousta lidí, stejně jako já, si je určitě vyhledá na internetu a pro méně známé kapely je tohle hostování každopádně k nezaplacení. Předkapela ovšem nesmí nudit a musí za něco stát a Menhir, myslím si, docela kvalitně připravil publikum na hlavní hvězdu a sklidil docela slušný aplaus, takže doufám, že o nich bude ještě někdy slyšet.

Arakain na začátku turné sliboval tříhodinovou show, což je na české poměry u kapel z první ligy něco nevídaného. Většina kapel totiž odehraje převážně 90 minut, max. 2 hodiny a jde se domů, občas se i stane, že nějaký výjimečný kocert tuto hranici přesáhne. Ovšem jet celé turné s tříhodinovou show, to se dnes moc nevidí a vyžaduje to sakra výdrž, především pro muzikanty, ale i pro fanoušky, bo stát ve vyprodaném sále tak dlouho, to taky není žádnej med. Arakain ovšem koncept těchto show vyřešil velice dobře, když je rozdělil na tři části, přičemž v té první dostaly prostor písně z počátků kapely a tzv. Brichtovy éry, ve druhé přišly na řadu hity novější, tedy éra zpěváků Koláře a Toužimského a v poslední části přišla na řadu ozdoba večera, Lucie Bílá.

První hodinka tedy patřila historii a koncert odstartoval peckou "Nesmíš to vzdát", z roku 1987, kterou tedy, přiznám se, znám jenom díky předělávce od Dogy, bo z repertoáru Arakainu mi nikdy nijak v hlavě neutkvěla. Je ovšem dost dobrá a patří k těm úplně nejstarším. Ze období, kdy vládl za mikrofonem Aleš Brichta zazněla spousta dobrých hitů jako např. "Šeherezád", "Kolonie termitů", "Gilotina", "Kyborg", "Zase spíš v noci sama" apod. a nynější frontman Honza Toužimský se jich zhostil se ctí. V rychlejších peckách, jako např. "Amadeus" sice trochu nestíhal a ve slokách mu nebylo moc rozumět, bo to tempo bylo vražedné a ani repráky ten rychlý tlukot bicích moc už nestíhaly, ovšem ve většině písní se mi jeho projev líbil a ty staré písničky mi prostě znějí dobře i s ním. Má lepší rozsah hlasu než Brichta a tak v těch melodičtějších partech jim dodává zase trošku jiný rozměr a i když někdo tvrdí, že Arakain bez Brichty už není to, co býval, tak mě osobně se teď kapela v tomhle složení s Toužimským líbí víc, i když k Brichtovi mám samozřejmě pořád velkej respekt. Honza prostě i na tom podiu působí tak nějak líp a sympatičtěji, má víc pohybu, semtam roztočí i háro jako správnej metloš, ale přitom působí pořád tak nějak civilněji a dokáže semtam i zavtipkovat. Celá kapela byla vůbec toho večera ve velmi dobré náladě, tedy až na kytaristu Jirku Urbana, který Brňákům pořád nemohl odpustit, že mu Kometa vyřadila v hokejovém play off Spartu, ovšem i tohle naštvání bylo jen tak na oko a i on po většinu koncertu hýřil úsměvem. Do historie se kapela vrátila jakoby i svým oděvem, když přišli v džískách, s okovanými pásky na rukou a na trikách s kapelami Iron Maiden nebo Metallica, jakoby chtěli ukázat, kdeže jsou jejich kořeny. A bylo to fajn připomenutí téhle doby a rozhodně to měli dobře promyšlené. I celá scéna vypadala moc hezky, když na obou stranách visely dvě LED obrazovky, které připomínaly období každé písně a další kulisy spolu s kvalitním osvětlením tvořily dohromady pěknou podiovou atmosféru. Mezi každým hodinovým partem byla kratičká, asi desetiminutová přestávka, ve které si každý mohl odskočit na pivo nebo na WC a těm, co vytrvali před podiem byla na obrazovkách promítána projekce fotografií z historie kapely.

Do druhé části nastoupili muzikantni opět v novém ohozu, přičemž nejzajímavější byl asi ten Urbanův, který tvořil hokejový dres Bostonu, na němž bylo místo známého "Béčka" ve znaku arakainovské "Áčko" a na zádech symbolická třicítka. V téhle části tedy zazněly písně od období rou 1999 až po současnost, i tady se ještě dostalo na asi dvě původní "brichtovky", ale dál už se pokračovalo v peckách, ve kterých nasadil Arakain trochu modernější metalovou tvář a ty zabíraly především na to mladší publikum, které je má přece jen více zažité. Nezapomělo se ani na éru Petra Koláře, který s kapelou vydal dvě alba a z téhle doby bylo slyšet pecky jako "Prázdnej kout", "Černý koně" anebo "Strom života", ve které si zde spolu s Honzou zahostoval v duetu i zpěvák David Spilka, většině lidí známý spíše ze soutěže Superstar, ovšem dnes má již svou metalovou kapelu James D.S. a jde si vlastní cestou. Tenhle duet jim celkem sedl, David se pak po několika písních na podium vrátil, aby ještě sám odzpíval skladbu "Skrytá kamera", která mu už ovšem tak moc nesedla a na Toužimského podání v ní prostě neměl. I tak ovšem další příjemné zpestření dlouhého koncertu. V závěru druhé části se už Toužimský musel cítit jako ryba ve vodě, protože tady už zněly pecky, které s Arakainem nahrál on (Paganini, Ďábelská hra, Marat, Forsage) a v nich se určitě cítil nejjistější, což tedy svým výkonem dokazoval a hlasově je na tom opravdu výborně. Nastala další přestávka :)

Video: Gilotina; Strom života (+David Spilka)

Po další fotoprojekci a nezbytném zdlouhavém představování reklamních partnerů (což je pro tak úspěšné turné bohužel asi nutnost), přišlo to, na co asi celou tu dobu všichni čekali. Na podium vtrhla tygřice Lucka Bílá a celý sál byl rázem u vytržení. V koženém sexy outfitu, vysokých botech a minisukýnce jí to strašně slušelo a každej zdravej chlap v sále by si jistě dal říct ... a některý ženský možná taky :) Lucka je prostě na svůj věk pořád šťabajzna a když k tomuhle rockerskýmu looku přidala svůj okouzlující zářivej úsměv, byla to prostě radost na ni pohledět. Svůj part odstartovala známou peckou "Cournuto" a její hlas k téhle metalové muzice prostě sedí jak prdel na hrnec. Sama se i v pauze přiznala, že poté, co teď jezdí turné z Arakainem, už ani nemá moc chuť hrát nějaký popový slaďáky a nejradši by u téhle tvrdé muziky už zůstala, což si my, rockový fandové určitě moc přejeme a bylo by to krásný, kdyby se tahle spolupráce neomezila jen na tohle turné, ale kdyby mohla pokračovat i nadále. Určitě si dokážu představit Lucku s Arakainem i na letních festivalech anebo v budoucnu na nějakém společném albu. Pokud si to management dokáže spočítat, tak nynější úspěch určitě neponechá jen tak bez odezvy a doufejme, že do toho budou mít obě strany i nadále chuť.

Lucka Bílá na rockovým podiu začala, a i teď po letech strávených v pop music, mezi rockery stále patří a všichni fanoušci ji berou za svou, protože si ji určitě váží za to, že na své kořeny nijak nezanevřela a že si pořád na sebe tu černou kůži dokáže oblíct a pořádně si před lidma zařvat a zaječet. Aplaus sklízela obrovský a pro ni samotnou to musí být taky zážitek, protože něco takového někde v divadelních sálech, kde publikum sedí a je kultivované, asi nezažívá. Je to na ní vidět, že si to obrovsky užívá a přitom ze sebe nic nedělá a má v sobě určitou pokoru, což je rozhodně základem úspěchu pro tak velkou hvězdu, jakou Lucka je. Na podiu působila velice sympaticky a v určitých momentech na ní bylo znát, že v sobě má pořád takový to rozpustilý děvče a je strašně bezprostřední, i když si na každý svůj pohyb dává velký pozor jako správná profesionálka. Sice její tvorbu nijak neposlouchám, ale jako zpěvačky si jí moc vážím. Její písničky samozřejmě znám, jako asi každý, některé z nich se mi dokonce dost líbí a dlouho jsem hledal příležitost, kdy bych tuhle zpěvačku mohl uvidět naživo. Teď v Brně jsem ji tedy měl možnost konečně poprvé spatřit a jsem nesmírně rád, že to bylo právě s Arakainem, bo jsem si myslel, že tohle spojení snad nikdy neuvidím a tajně jsem si to přál, když před pěti lety vyšel záznam na DVD z jejich společného vystupení v Edenu, kde Lucka exceluje. Tušil jsem, že to bude dobrý, těšil jsem se na to a teď z toho vystoupení mám úžasnej zážitek, protože tohle je fakt super kombinace, která se prostě jen tak nevidí.

Bílá má úžasnej hlas, dokáže pořádně zařvat i zaječet tak silně, až mi to chvilkama připomenulo i rockovou operní pěvkyni Tarju a v hlase má takovou sílu, že se to z repráků několikrát dokázalo pořádně zaříznout do uší a přehlušit i ty rockový nástroje, až z toho běhá mráz po zádech a ještě teď mívám občas husinu, když si to prohlížím na videu. Se svým hlasem prostě umí výtečně zacházet, ví kdy přitlačit, kdy ubrat a má takový rozsah a tolik poloh, že se tomu člověk až diví, jak plynule mezi nimi dokáže přecházet. Je to prostě Paní Zpěvačka a jsem opravdu rád, že jsem ji mohl spatřit zpívat při téhle muzice. Toho večera si s Arakainem střihla asi osm písniček. Po zmiňované úvodní "Cournuto" přišla na řadu "Satanica", dále nejnovější ploužák "V ruce svírám kříž", kterou Jirka Urban složil speciálně pro toto turné a je taktéž velice povedená, i když se mi po prvním poslechu ta melodie moc nezdála, ale určitě bude patřit mezi další společné skvosty, za pozornost jistě stála i stará Brichtova písneň "Ztráty a nálezy", což určitě málokdo od Lucky očekával a zazněla i má velmi oblíbená skladba "Dotyky", což je podle mě nejpovedenější věc, co kdy s Lucií nahráli a v téhle písničce se mi moc líbí. Velice dobré bylo i podání skladby "Maraton" z repertoáru Lucie Bílé, která se ocitla v začátcích její úspěšné kariéry na jejím podle mě nejlepším albu Missariel a kterou Arakain před pár lety předělal pro TV pořad Souboj hitů. Čekal jsem sice, že si ji dají s Honzou jako duet, protože ten ji taky dobře zvládá, ale Lucka si ji dala sama a obvzvlášť v jejím závěru fakt excelovala.

No a pak už přišel zlatý hřeb večera a duet "Zimní královna", na který snad všichni čekali. Co k tomu napsat?! No bylo to krásné a kdo to zažil naživo, tak ví, o čem mluvím. Tahle skladba těmto dvěma zpěvákům skutečně sedí a při jejím podání to mezi nimi na podiu neuvěřitelně jiskří a kdybych byl bulvární novinář, tak už bych z toho dělal kauzu, že spolu snad něco i mezi sebou mají :-) Každopádně tam něco určitě je, a to je radost z hudby a ze společného zpívání, protože ta skladba je fakt krásná a každý zpěvák či zpěvačka by si tam určitě přál s jedním z nich na tom podiu stát taky. No prostě zážitek to slyšet a vidět, co vám budu povídat! :) Po tomhle duetu se Lucie s diváky rozloučila, ale všichni tušili, že se ještě vrátí a taky že si ji celý sál zpět vyvolal. Dali spolu s Honzou tedy ještě jeden závěrečný duet a tím byla symbolicky skladba "Tygřice", taktéž z repertoáru Lucky Bílé a mimochodem cover od kapely AC/DC, což sice k Arakainu moc nesedělo, ale každý si ten refrén s nima zazpíval, protože všichni už byli v závěru řádně rozjetí. Lucii sice měla patřit prostřední část koncertu, což tak probíhalo na všech předešlých vystoupeních tour, ovšem ta toho večera údajně ještě zpívala někde v Hradišti svůj sólo koncert a pak teprve přejížděla do Brna, kde se musela převtělit do metalistky, takže vystupovala až v závěrečné části, což ale podle mě bylo dobře, protože to byl takový závěrečný bonbónek celého toho vydařeného koncertu a ti, co přišli jen na ni, alespoň vydrželi až do konce a vyslechli si tak i všechny písně od Arakainu a neodcházeli domů už po půlce vystoupení.

Na závěr Arakain už bez lucky přidal ještě dvě písničky, tedy vyskandovanou "Proč?" a "Apage Satanas" při které skákal snad každý v sále a to už byla definitivní tečka za celým povedeným hudebním představením.

Z celého toho večera jsem tedy nadšenej a celý, jak to bylo vymyšlený, se mi to moc líbilo, protože jsem to od Arakainu moc nečekal. Tak trochu všem ostatním kapelám tímhle turné natrhli řiť, protože mají fakt dobře poskládanou show a nikdo si nemůže stěžovat, že nezahráli zrovna to a to z určité éry. Vůbec nevadí, že jsou přestávky uprostřed vystoupení, kapela si aspoň odpočine a většina lidí si přijde na své, neboť kapela s tak dlouholetou historií těžko dokáže odehrát všechny své hity během 90. minut a vybrat to NEJ. Takže pak můžou být lidi být právem spokojeni, bo za 270,- Kč vidět tak skvělou a dlouhotrvající rockovou show se málokdy podaří a navíc ještě s takovou hvězdou, jakou je Lucie Bílá, na jejíž samostatný koncert byste vyplázli nejmíň 500,-Kč, tak to se skutečně podařilo a nikdo si nemůže stěžovat. JO! Arakain je teď v opravdu dobré formě i po třiceti letech a věřím, že ještě dlouho bude. Tohle se jim fakt povedlo a byl to nejlepší koncert, jakej jsem kdy od nich viděl!

Video: Arakain + Lucie Bílá - Cournuto; V ruce svírám kříž; Dotyky; Maraton; Zimní královna

FOTKY Z KONCERTU ZDE!!!

Jaromír Nohavica - Kroměříž (24.2.2012)

Sun, 11 Mar 2012 18:04:37 +0100

Do Kroměříže se po delší době opět podařilo přilákat skutečně velkou hudební personu a tou nebyl nikdo jiný, než známý písničkář Jaromír Nohavica. Nevím ani, kdy v tomhle našem městě hrál naposled, každopádně si na to nepamatuju a mám jen nějaké mlžné vzpomínky, že jsem na něm v místním kulturáku možná byl někdy ještě jako dítě. Naposled byl ale v blízkosti Kroměříže v roce 2010, kdy hrál v zahradě holešovského zámku a to byl tehdá velmi úspěšný koncert, kde se sešlo obrovské množství lidí a já měl tu čest tam být také. Nyní se ovšem jeho vystoupení přesunulo zpět do komorního sálu kroměřížského kulturáku, který byl beznadějně vyprodán.

Měli jsme docela i štěstí, že jsme se sem dostali, bo už na druhý den ráno po spuštění předprodeje bylo po lístcích vymeteno a volno bylo jen pár míst v předposlední řadě, kterými jsme samozřejmě nepohrdli. Nohavicovy koncerty jsou fakt zážitek a jelikož nehraje tak často jako ostatní umělci, stojí za to vždy na jeho vystoupení zajít, pokud je poblíž. Jeho písničky mě totiž baví a spoustu z nich už znám od malička a baví mě i celkový způsob jeho vystupovaní. Dokáže totiž publikum pobavit, dojmout i rozchechtat a celkově na tom podiu vypadá jako opravdová osobnost, ke které vzhlíží mladí i starší s úctou. Za tu spoustu let, co působí na hudební scéně si už zkrátka vybudoval určitou pozici a lidi mu vše, co dělá,věří.

On si totiž publikum dokáže dokonale získat. Občas sice hovoří trochu podbízivě, ale i kdyby jste nesouhlasili s tím, co zrovna říká, tak mu to zkrátka odpustíte. Častokrát během koncertu totiž zazněly slova typu :" Já vím, že hraju dnes spoustu nových písniček, které neznáte, ale vy jste tak skvělé a tolerantní publikum, že vám musím zahrát ještě jednu novou, protože se mi před vámi hraje moc dobře." No a co má v tomhle případě publikum začít dělat? Pískat si na něj rozhodně nedovolí a už vůbec ne se proti těmto slovům hlasitě ohrazovat, protože pak by ten určitý jedinec přeci už narušil tu kontinuitu skvělého a tolerantního publika :) A na Nohavicu chodí většinou kultivovaní lidé, takže se tohle ani nedá čekat a pan zpěvák to dobře ví a zkrátka taky ví, na jakou notu zahrát, aby mu lidi šli na ruku. Holt už to jsou léta praxe a ne každý umělec tohle svede, aby všichni diváci v sále hltali každé jeho slovo. Jarek přesně ví, kdy jaký tón hlasu při rozmluvách nasadit, kdy naopak mluvit rozverně aby se publikum smíchy za břicha popadalo a stejně tak to dokáže i ve svých písničkách. Někdy dokáže zpívat velmi citlivě a v jiných okamžicích zase předvede ve výškách, že má hlas jako zvon a tohle vše z něj dělá opravdového Pana zpěváka. A to vše na podiu zvládá jen sám s kytarou a heligonkou.

V Kroměříži ovšem opět sám nebyl, neboť mu v mnoha písních dělal parťáka polský akordeonista Robert Kusmiersky, jehož jsme s ním mohli vidět právě už v Holešově a opět to bylo takové zpestření těch známých písniček, které zase dostaly s tou harmonikou trochu jinou tvář. Kusmiersky se ovšem neomezil jen na akordeon a usedal střídavě i ke klavíru, uprostřed koncertu pro změnu dostal sólo prostor, aby ukázal své umění a dokonce i jednu polskou píseň sám odzpíval, zatímco si Nohavica v zákulisí trochu dáchnul. I díky tomu všemu byl tento koncert zase trochu pestřejší, což bylo jedině dobře a ocenili jsme to hlavně my, kteří už jsme viděli Nohavicu během uplynulých pár let vícekrát, tudíž bylo fajn, že ten program není po léta stejný.

Jak už bylo napsáno, Nohavica zahrál i spoustu nových písniček, které se mají objevit na jeho novém albu a některé z nich se dotýkaly i aktuálních témat v naší zemi. Je jen dobře, že o těchto věcech zpívají i tak velké osobnosti, které vyjadřují prostřednictvím svých písní své názory a dokážou tak trochu i ovlivňovat veřejné mínění. Ať už je to Landa, Klus nebo Nohavica, je fajn, že se nebojí jít se svým názorem ven a lidi si z toho vemou, co potřebují. Docela vtipná byla i píseň, jejíž název "Dežo" asi hovoří za vše, a je jen z podivem, že z toho doposud Nohavica nemá nějaký oplítačky, protože kdyby tenhle text zazpíval třeba Landa, tak už by za to byl veřejně pranýřován a podobně to v minulosti zchytal třeba už i Brichta za "Deratizéra". Na Jarka si ale zatím nikdo nedovolí, protože když už si do tohohle tématu odváží rýpnout i on, tak na tom asi něco bude. Bohužel, je to "jen" muzikant, který s naší společností nic moc neudělá, ale je fajn, že může alespoň upozornit i na to, že rasismus je v téhle zemi tak trochu opačně! Text pojatý sice vtipnou formou, ale každý dost dobře ví, kam jeho hlavní myšlenka míří.

Nové písně byly vesměs podařené a líbily se mi. Rozhodně jsem je uvítal, protože kdyby hrál jen a jen své staré osvědčené hitovky, tak by to taky nebylo ono. Ovšem i na ty se dostalo a hned zezačátku spustil např. známou "Dokud se zpívá, ještě se neumřelo", což je mimochodem moc zásadní heslo, který rád používám! :-) Dál se lidi dočkali např. "Darmoděje", romantické "Zatímco se koupeš", a v závěru i slavné "Komety" nebo stále aktuálního radiového hitu "Mám jizvu na rtu", která zde byla odehrána v originální verzi za doprovodu klavíru a znělo to fakt dobře.

Nohavica v závěru ani neodcházel z podia a vysvětlil, že nechce používat trapná klišé a vracet se na přídavky, se kterými se stejně počítá, takže po prvním potlesku celého sálu ve stoje odehrál další asi tři přídavky, přičemž před tím úplně posledním využil jen akustiky sálu a mluvil k lidem bez mikrofonu a bylo to naprosto přirozené. Stejně tak odehrál i tu poslední píseň, která byla zvláštní v tom, že ji Jarek odehrál na housle a Robert na heligonku, což bylo příjemným překvapením na závěr, protože málokdo tušil, že to Nohavica umí i s tímto nástrojem. Nebylo to sice nijak zvláštní umění virtuosa, ale pro pobavení publika skvělý tah. To odměnilo muzikanty na úplný závěr další ovací ve stoje a poté už všichni odcházeli spokojeně domů.

Video: Mám jizvu na rtu

Fotkami tentokrát nedisponuju, bo Jarek už na začátku koncertu vyhlásil, aby si ho během pauzy celé publikum odfotilo a následně nechalo foťáky spát, neboť mu to při hraní nedělá dobře. Kupodivu to celé publikum respektovalo, takže z kroměřížského koncertu asi moc fotek nikde nenajdeme :(

Inekafe - Zlín (10.2.2012)

Tue, 28 Feb 2012 20:26:18 +0100

V současné době si asi největšího zájmu publika na česko-slovenské rockové scéně užívá kapela Inekafe. Ta dobře využila svého velkolepého návratu před pár lety a nyní už funguje jako dobře prosperující firma a dokáže z toho maximálně vytěžit. Loni na podzim po dlouhé odmlce vydala i nové studiové CD s názvem "Právo na štastie" a v rámci jeho propagace vyjela z kraje roku 2012 i na velké klubové turné, v jehož rámci zamířila 10. února i do Zlína.

Oproti loňskému roku, kdy bylo tour koncipováno jen do čtyř velkých měst a kapela zde hrála třeba i čtyři dny po sobě, zvolilo Inekafe poněkud příjemnější formát pro fanoušky a rozhodlo se obrazit všechna převážně krajská města obou republik, kde mají stále obrovské množství příznivců. Nutno podotknout, že od svého comebacku v roce 2010 ještě tahle kapela snad neodehrála koncert, který by nebyl vyprodaný. A to je sakra obdivuhodný! Nejinak dopadlo i tohle současné tour, na kterém byla všechna místa už dopředu vyprodaná nebo zbývalo jen minimum lístků. Kapela průběžně zveřejňovala na internetu stav volných míst v jednotlivých městech a v ČR na to byl paradoxně "nejhůř" Zlín, kde zbývalo ještě několik stovek volných lístků. To se ale během pár dní rapidně změnilo a zhruba týden před koncertme už i zlínský klub Masters of Rock Café hlásil: "VYPRODÁNO!" Takže i tady jsme se mohli těšit na pořádnej rachot.

Z pohledu muzikanta je to jistě skvělá věc, když má před sebou sál narvaný k prasknutí, z pohledu fanouška bych ovšem tentokrát byl radši, kdyby vyprodáno nebylo, protože podmínky tu byly opravdu velmi stísněné. V MOR Café jsem vyprodaný stav zažil snad poprvé a bylo to tu skutečně chvilkama až nepříjemné a člověku chyběl životní prostor i při pohybu v předsálí. Už při příchodu se ke klubu táhla opět dlouhatánská fronta ke vstupu, což jsem tady taky ještě nezažil a v těch tuhých mrazech co zrovna panovaly, to čekání taky nebyl žádnej med. Když už se člověk dostal dovnitř, byl rázem velkej problém dát si třeba bundy do šatny anebo zajít si pro pivo, ale nějak jsme si funkce rozdělili a jaksi se to zvládlo. No bylo tu doslova narváno a ani nevím, kolik má tenhle klub kapacitu, ovšem řekl bych že přes tisíc lidí se tu tísnilo.

Ačkoliv měl člověk pocit, že většina lidí je ještě na baru v předsálí, příchod do sálu ho vyvedl z omylu, bo tady už taky nebylo vůbec k hnutí. Předkapelu Cookies jsme slyšeli jen z předsálí, poněvadž v době jejich hraní jsme se snažili procpat bundy k šatnářkám a i tak se mi zdálo, že hráli strašně krátce. Nijak mě to ale nemrzí, bo když jsem pak viděl, že to byli mladí muzikanti s podmalovanýma očima alá Tokio Hotel, tak jsem si udělal obrázek :-) Nevím, co to je teď u těch mladých muzikantů za debilní módu, ale mladé holky na to zřejmě letí :) Na Inekafe jsme se zpoza sálu snažili propasírovat davem trochu blíž, ale povedlo se nám to snad jen do poloviny, bo dál už bylo až moc přehuštěno, ale i tak byl tento posun v tomhle těsným davu úspěch.

Inekafe začalo hrát takřka ihned po našem příchodu a koncert zahájili sérií Veĺkých palic, tedy písněmi s tímto názvem, které na novém albu dostaly už pomyslné čtvrté pokračování a právě to celý koncert otevíralo. Nebudem si nic nalhávat, začátek koncertu se jim tentokrát vůbec nepovedl. Na vině byly Vratkovi oposlechy, které evidentně nefungovaly a podiový zvukař se v tu chvíli staral o úplně jiné věci, než o svůj pult, což frontmana značně naštvalo a šel si to s ním vyřídit. Nicméně problém s odposlechy trval dál a při druhé písni Vratko uprostřed písně úplně přestal zpívat a běžel znovu nasraně za zvukařem na kraj podia. Zbytek kapely musel chca nechca píseň úplně zastavit a kdyby to bylo jako v komiksu tak většině udivených fanoušků by stál v tu chvíli pomyslný otazník nad hlavami! Tohle bylo hodně neprofesionální a i když chápu, že když člověk neslyší co hraje, tak se mu hraje hodně těžko, ale ve chvíli, kdy mám před sebou vyprodaný sál, by se slušelo trochu potlačit afekt a řešit to nějak jinak, eventuelně se pokusit skladbu aspoň dohrát. Možná by to před velkým nástupem vyřešila malá zvuková zkouška provedená samotnými muzikanty a předešlo by se tomu. Publikem tak totiž tímto nepovedeným začátkem zústalo evidentně chvíli trošku "opařeno". Ale stalo se a koncert se po těchhle rozapcích rozběhl dál.

Bohužel se to ale ani pak neobešlo bez průseru. Já jsem se o něm teda dozvěděl až nějak pár dní po koncertu a jeho průběh mi to v tu chvíli nijak nenarušilo, ale když už se to propýrá všude možně, tak se o tom musím taky zmínit. Zkraje koncertu totiž nějaká ožralá fanynka v první řadě neustále sahala frontamnovi Vratkovi na kalhoty a pokoušela se mu je údajně stahovat. Vratko ji několikrát upozorňoval, ať toho nechá, že není v žádném strip klubu, ale na koncertě, což jsem zaregistroval, ale poté se na netu objevilo video, kde jí už dosti nasraný zpěvák uštědřil kopanec a všemožné spekulace, zda to bylo do hlavy či jen do oné ruky šmátralky. Přiznám se, že onoho kopance jsem si vůbec nevšiml, ale evidentně se to stalo a otázka je, zda to vůbec bylo nutné?! Samozřejmě se toho chytla bulvární media na Slovensku, která to řádně rozpytvala a kapele to rozhodně neprospělo. Je jasné, že do svých fanoušků by člověk kopat neměl, ale zase když se tisíc lidí příjde bavit a jeden ožralý to tam narušuje, má si to muzikant nechat líbit? Je jasné, že Vratko byl vytočený ještě z toho maléru z odposlechama a emoce pracovaly a když tu holčinu několikrát napomene a ta přesto stále provokuje, naštvalo by to v té chvíli asi každého. Prostě mu už nejspíš ruply nervy a tak zakročil. Otázkou je, zda to nešlo řešit jinak. Mohla zafungovat podivá ochranka, které stačilo jen ukázat a holku by vyvedla anebo si prostě jen posunout mikrofon o pár centimetrů dozadu, aby na něj fanynka nedosáhla. Bylo ale vidět, že Vraťo toho večera nebyl v pohodě a tak to vyřešil po svým a evidentně trochu nešťastně, za což si určitě už přečetl dost kritiky a poté svého činu i veřejně litoval na netu. U profíků by se to stávat nemělo, ale jsou to taky asi jenom lidi a ti si nemusí nechat všechno líbit. Lidi, co přijdou na koncert provokovat a dělat bordel, tam taky nepatří a v takovém případě by se o takovou černou ovci měli postarat ti praví fanoušci a trochu ji zpacifikovat. Byl jsem svědkem i toho, kdy na koncertu Tří sester hodil ožralej borec Fanánkovi pivo přímo na notebook a ten si to s ním šel taky vyřídit ručně a zbytek už pořešili fanoušci a dali mu co proto (viz. video). V tomhle případě to bylo nešťastné spíš v tom, že to byla holka a tam by se to mělo řešit ze strany gentlemana šetrněji :) Každopádně stalo se a jak říkám, kdybych si toho nevšiml později v mediích, tak bych to ani nezaregistroval, že se tam něco takového stalo.

Bylo ale vidět, že kapele do stoprocentí pohody něco schází a nebylo to tak úplně perfektní, jako na jejich předešlých koncertech, které jsem navštívil. Postupně se ale všichni do té pohody dostávali a zhruba od druhé půlky koncertu už to bylo fajn a lidi se skvěle bavili, i když ve velmi omezeném prostoru a tak se ani pařit moc nedalo. Z nové desky zazněly snad všechny ty "zásadní" hity a zaznělo jich asi 7, což je přesně polovina CD. Z těch "zásadních" mi chyběla snad jen pecka "Končím", jinak jsem byl s výběrem vcelku spokojenej. Starších osvědčených hitů z celé jejich dosavadní kariery taky zaznělo mnoho a celý playlist byl poskladaný docela dobře. Potěšilo mě a zároveň i překvapilo zařazení písničky "Škaredá baba", která se nachází na jejich prvním demu a kterou jsem od nich naživo slyšel snad poprvé a kdoví, jestli ji vůbec někdy před tím hráli. Byla to asi nejsvižnější punkovka toho večera a jsem rád, že se takhle úspěšná kapela nestydí za své začátky a dokáže oprášit i ty nejstarší hity. Málokterá slavnější kapela si na to troufne a za své první alba se i třeba stydí. Tohle ale případ kapely Inekafe určitě není a vždycky nějakou tu pikošku vytáhnou a určitě je to fajn zpestření každého takového turné, než když se hraje furt jen dokolečka to samé, co už lidi notoricky znají. Takže za tohle palec hore!

Koncert tentokrát trval mnohem déle, než ten olomoucký, který jsem navštívil naposledy a lidi byli jistě spokojení a na konci už všichni zpívali hitovky jako "Ráno", "Spomienky na budúcnosť" nebo "Záverečnou" jako jeden muž. I když bylo narváno tak k té dokonalé atmosféře jejich vystoupení mi tu furt cosi chybělo a nebylo to tak úplně to pravé, co jsem měl možnost na jejich předešlých vystoupeních zažívat. Nebýt prvotních rozpaků a zbytečných "hvězdných manýrů", bylo by to snad ještě lepší a lidi by na kapelu reagovali možná o něco lépe. Horko v sále bylo taky neúnosné, ale jinak se koncert vcelku vydařil a Inekafe opět potvrdilo, že je momentálně v obrovským laufu a své fanoušky si i přes tyto drobné incidenty určitě udrží. Jejich písně už se prostě pro několik generací staly nesmrtelnými a nová generace fandů jim opět vyrůstá, takže na úspěch do dalších let mají s klidem zaděláno.

Video: Inekafe - Právo na šťastie; Keď všetko sa (k)ruti; Keď sa všetci zjednotime; Škaredá baba; Ráno.

Fotky ZDE!!!

Ve stopě Valašsé zimy 2012

Thu, 23 Feb 2012 18:37:45 +0100

Rally je jedno z mých velkých hobby. Zajímám se o něj, rád tento sport sleduju pravidelně i jako divák u závodních tratí a kdybych měl dostatek financí, tak bych se toho všeho nejradši účastnil i jako závodník. Už dlouho je to můj velkej sen zajet si tu pravou rally a teď v sobotu 3. února se mi tenhle sen tak z poloviny podařilo splnit. Nejednalo se sice o závod v plnohodnotným závodním autě a mezi profíky, ovšem měl jsem tu možnost zajet si asi nejpopulárnější amatérskou rally v ČR, jenž nese název "Ve stopě Valašské zimy".

V létě jsem se se svým autem zúčastnil taky jednoho závodu, což byl ovšem hobby cup, ve kterém se jezdí jen na jednom uzavřeném úseku několikrát po sobě a moc se to srovnávat nedalo. Nyní to už byla ta pravá rally, která se v mnoha věcech blížila profi závodům. Jezdilo se totiž na více úsecích v okolí Vizovic a Zlína, člověk musel dodržovat trasu podle itineráře a musel dodržovat přesné příjezdy do časových kontrol, kde vám pořadatelé zaznamenávaly časy do jízdních výkazů. A v tomhle mě to bavilo právě o mnoho víc. Závod Ve stopě Valašské zimy je sice koncipován jako jízda zručnosti za ztížených zimních podmínek, ovšem spousta borců z okolí to žere až příliš a berou to hodně prestižně, takže třeba celý rok připravují auto jen a jen na tento závod a vkládají do toho velké úsilí, aby zajeli co nejlepší výsledek. Kdybych na to měl prostředky, dělal bych to možná taky tak, ovšem do tohohle podniku jsem se přihlásil především proto, abych se vyblbnul v zimních podmínkách na uzavřené trati, protože jízdu na sněhu asi jako jeden z mála řidičů mám moc rád a tak jsem se chtěl hlavně pobavit a určitě jsme sem nepřijeli závodit o přední příčky. Jel jsem totiž se svým civilním autem, které si nemůžu dovolit rozbít a tak člověk musí jet s jistou rezervou, než kdyby měl spešl auto jen a jen pro závody, jako tomu bylo u většiny startovního pole.

Stopa je opravdu prestižní záležitost jak pro jezdce, tak pro diváky a každoročně je o ni velký zájem. Pořadatelé museli rok co rok odmítat i polovinu přihlášek, z důvodu naplněné kapacity startovního pole a tak ani po odeslání přihlášky neměl člověk jistý, že si tenhle závod vůbec zajede. Naštěstí ale pro tento rok vydali pořadatelé omezení, ve kterém povolili pouze auta do obsahu 1800ccm, takže o to větší šanci na přijetí jsme měli. Nakonec tedy přijali všechny přihlášené a poprvé v dlouholeté historii jim snad i nějaká volná místa zbyla, ovšem z pomyslné startovní čáry nás nakonec odjelo 110, což je docela slušná účast.

Spolujezdce mi tentokrát dělala kamarádka Martinka Labudová, která o svezení v nějakém závodě hodně stála, ovšem původně jsem myslel, že ji svezu v nějakém tom hobby cupu a ne hned poprvé na tak těžkém závodě, jako je Stopa. Ale risknul jsem to a myslím, že se to vyplatilo. Marťa po vysvětlení základních instrukcí hned pochopila, co se po ní chce a spolupráce už od prvních cvičných tréninků fungovala. V tomhle závodě je spolujezdec fakt důležitej, obzvlášť letos, kdy se suchej asfalt střídal s čistým ledem na trati a tak musel mít člověk pečlivě zaznamenaný v rozpisu, kde se tyhle zrádný místa nachází a že jich tam bylo dost.

Povinosti spojené se závodem na nás čekaly už v pátek, kdy se ve Vizovicích konala technická a administrativní přejímka, kde nám bylo zkontrolováno auto, vyřídili potřebné formality, dostali jsme startovní čísla a veškeré lejstra k závodu a během odpoledne a po přejímkách jsme si taky byli najíždět tratě a psát rozpis. Tratě byli opravdu těžké, místy ledové koleje, jinde zas ledové plotny a jinak suchý asfalt. Podotýkám, že během tohoto víkendu bylo venku něco okolo -18 stupňů a v tomhle to byl docela taky extrém. Největší starosti mi dělala SZ Barák, která je pro tuhle soutěž už legendární a asi i nejtěžší, bo se jede v lese do kopce, kde bývá téměř vždy dost sněhu. Když jsem se tam jeli podívat týden před soutěží, tak jsem se zhrozil, bo od začátku lesa byly místo cesty jen ledové koryta a nebylo absolutně možný vyjet nahoru a snad ani zastavit. Bylo jasný, že pokud tady uvízne jedno auto, ucpe trať pro zbytek startovního pole a bude po závodění. Pořadatelé se ovšem bez téhle zkoušky obejít nechtěli a pár dní před startem vymysleli nápad, poslat sem sněžnou rolbu, která upravuje sjezdovky :-D Ta tohle ledový peklo výrazně změnila na už sjízdnější trať, ovšem když jsme tu byli v pátek večer, tak už to bylo zase rozjebané od všech těch trénujících jezdců a ačkoliv se to dalo projet i bez řetězů, měl jsem v plánu je pro jistotu na tomto úseku v sobotu nasadit, abych si tu jízdu přeci jen víc užil a nabylo to jen o trápení a pomalém škrábaní se do kopce.

Při najíždění tratí jsme zvolili vždy jen dva průjezdy, přičemž v prvním jsme si napsali rozpis a ve druhém už trošku svižnějším jsme jej jen kontrolovali a dolaďovali některé poznámky. Celkem nám to stačilo. Marťa se orientovala, já podle ní taky a jelikož jsme nejeli bojovat o vítěztví, tak jsme ani víc průjezdů nepotřebovali, narozdíl od některých Valachů, kteří to možná najížděli celé tédeň! :) Poslední zkoušky už jsme najížděli až v pátek večer za tmy, což nebylo sice ideální, ale vše se nějak zvládlo. Na konci dne jsme ještě dali véču, já doma ještě v tom třeskutým mrazu polepoval do noci auto a šlo se spát, bo v 7.00 už jsme museli být zase v sokolovně ve Vizovicích, kde začínala předstartovní rozprava s jezdci. To znamenalo vstávat tak okolo 5.00. No a já už byl vzhůru snad tak od 4.00 :-)) bo předstartovní horečka začala působit a ten nahromaděnej adrenalinek mi celou noc nedal moc spát a furt se mi honilo všechno možný hlavou, jak co udělat, na co si dát bacha apod. No prostě kdo někdy sportoval a měl před sebou nějakej důležitej závod nebo utkání, tak to jistě zná ;)

V 6.00 jsem tedy vyzvedával Marťu a ta byla evidentně úplně v pohodě a nějakou nervozitu vůbec neřešila. Což bylo jen dobře :) Já jako šofér jsem měl přeci jen větší zodpovědnost za nás oba i za auto, i když přiznám se, že na místo spolujezdce bych si asi jen tak nesedl. Prostě nemám rád, když se mnou někdo jede rychle a věřím jen sám sobě, když mám volant ve svých rukou. Je jen pár lidí, kterým věřím a vedle kterých bych si sedl v závodě no a samozřejmě kdyby mě svezl nějakej profík, tak to neváhám ;) Ráno nás tedy přivítal v sále sokolovny ředitel soutěže spolu se starostou Vizovic a zástupcem zlínskýho kraje, vysvětlil nám veškeré formality a organizační záležitosti a pomalu se šlo na věc. Jelikož jsme měli startovní číslo 13, nemuseli jsme dlouho na nic čekat a jeli jsme takřka hned na start. Třináctka je možná pro někoho nešťastná, já sice pověrčivej nejsem, ale nadšenej jsem z toho taky nebyl, když nám ji přidělili, ovšem pak už mi to bylo úplně jedno a bral jsem to spíš jako výhodnou startovní pozici a myslím, že ve finále byla nakonec šťastná.

První slalomová zkouška (SZ) vedla z Ubla do Jasenné na Vsetínsku, ta byla asi nejkratší ovšem asi nejvíc ledová. Projeli jsme první dvě časové kontroly, což mě docela bavilo, bo člověk musel být furt ve střehu a propočítávat časy, aby nedostal penále, no a pak už první odpočítávání ostrého startu na startovní čáře. Jakmile vyrazíte ze startu, zapomenete na veškerou nervozitu a jste jak býk ženoucí se za červeným plátnem a užíváte si to. Do prvního retardéru těsně po startu jsem vletěl malinko rychleji, neb byl celej na ledu a tak jsem měl plný ruce práce, ale nějak se to podařilo zkorigovat a jeli jsme dál. Zkoušku jsme projeli docela fajn, nebýt posledního retardéru rovněž na ledu, kde nám malinko utekl zadek a museli jsme malinko pocouvnout. Nejtěžší část SZ Jasenná byla u cíle, což byl sjezd z kopce celý na ledu a na konci ostrá levá zatáčka, do které se jinak než bez ručky zatočit a zabrzdit prostě nedalo, jinak by jel člověk setrvačností pořád rovně. Tady ztroskotalo hodně aut, ale já už z tréninků jsem věděl, že tady to musím prodávat, protože tady to ani jinak nešlo, aby člověk bezpečně dojel do cíle.

Následující SZ byl již zmiňovaný Barák a do další časovky jsme měli jen 20 minut, ve kterých jsme museli dojet na přejezdu asi 10km a ještě před časovou kontrolou nasadit řetězy. Polovina zkoušky sice byla na suchém asfaltu, ovšem stoupání na vrchol kopce a celá druhá polovina byla pod sněhem a ledem a tady bychom se bez nich trápili. Tohle byla taky jediná SZ, kde byla souvislá sněhová vrstva na trati, ve kterou sice doufali všichni na celou soutěž, ale počasí holt bylo proti. Času tedy bylo málo a tak jsme jeli celkem na knap. Řetězy jsme si zkoušeli nasazovat už v pátek večer a po tmě nám to trvalo nekonečně dlouho :) Tentokrát jsme je měli ale nasazené během chviličky a obdivuju Marťu, která to stihla snad stejně rychle jako já a nejsem si jistej jestli by je některá ženská dokázala vůbec sama nasadit, natož během 2 minut a v takovým třeskutým mrazu holýma rukama. Z tohohle jsem měl snad největší obavu, že nebudem stíhat a že se nám to třeba ani nepovede, ale nakonec nám zbylo k dobru ještě asi dalších 6 minut a v tenhle moment jsem si fakt byl jistej, že jsem si spolujezdce vybral správně! :)

První polovinu zkoušky na asfaltu jsem tedy jel na řetězech až trapně pomalu, bo jsem je nechtěl rozškubat ještě před sněhovou částí, určitě nás to stálo hodně času, ale byl to holt takovej kompromis a tuhle zkoušu jsem chtěl prostě jen projet a pokračovat dál v závodě a né zústat někde viset hned ve druhé SZ. S řetězama na sněhu už to bylo ovšem něco jiného, auto s nima hezky drželo a semtam jsem si užíval i nějaký ten malý driftík. Škoda jen, že to na sněhu nebylo celé.

Následující SZ stoupala ze Želechovic u Zlína ke zdejším pasekám, přičemž to byl úsek legendární zkoušky Pindula, známé z Barum Rally a tahle se mi po jezdecké stránce líbila asi nejvíce. Jediné, co mě fakt štvalo, byly trapně umístěné retardéry na ledových plotnách, což bylo snad na každé SZ, takže se do nich špatně brzdilo, špatně zatáčelo a pomalu odjíždělo, ale beru v potaz, že je to koncipováno jako jízda zručnosti a nikoliv jako rally, takže se nad tím člověk nemohl rozčilovat. Každopádně za celou soutěž jsme dostali jen 3 trestné body za posunutí jednoho retardéru, což je celkem úspěch, když si vemu, v kolika z nich jsem měl problémy a dotknul jsem se jen jediného. Na téhle třetí zkoušce jsem chytl snad i nejlepší rytmus, bo byla dost dlouhá a členitá, takže mě to tady bavilo. Jediná chybka přišla opět až těsně před cílem v posledním retardéru, do kterého sice člověk brzdil už 20m předem, ale auto si jelo na ledu stále rovně, takže abych nesrazil retoša, narazil jsem do hromady sněhu a tady zas pár vteřinek nechal, což naštve, ale nebyla to žádná hrůza.

Největší krizovka ovšem přišla až v další, Zádveřické zkoušce. Tahle se mi taky moc líbila, opět jsme ji měli skvěle rozjetou, ale zhruba za druhou polvinou přišel první menší výlet do zasněženýho pole, ve kterém jsme uvízli zadními koly a tak jsme museli čekat, něž se pár diváků rozmyslí, že nás pomůžou vytlačit. Stalo se to samozřejmě v retardéru a člověk si pak říká, že je lepší jej radši srazit a než se snažit ho obkroužit a zbytečným uklouznutím ztratí víc času, než za jeho zboření. Pokračovali jsme tedy dál, kde nás čekal opět další nebezpečný sjezd pod ledem, který jsme vypustili a po pár metrech následoval další ledový úsek s retardérem, kde přišla již zmíněná krizovečka. Při přijždění do retardéru se mi už na rovince z nějakého nepochopitelného důvodu auto začlo přetáčet už na rovince což vedlo k nekontrolovatelnýmu smyku a výletu mimo trať. V autě to vypadalo fakt divoce, ale naštěstí jsme se zabořili do hlubokého sněhu a hned se zastavili. Nebylo to ani v moc velké rychlosti, takže OK. Tady diváci přiskočili takřka okamžitě a hned nás vytlačili zpátky, za což jim patří dík a autu naštěstí taky vůbec nic nebylo, takže jsme mohli jet dál. V tu chvíli jakoby na mě padla deka a nějak už jsem ani neměl chuť do dalšího závodění, protože jsme tady z dobře rozjeté zkoušky nakonec zbytečně ztratili nejmíň dvě minuty a to je velká ztráta pro celej zbytek závodu. Jak jsem ale později zjistil, nebyli jsme sami, kdo tady měl problémy a bylo to fakt zrádný místo pro spoustu posádek. Člověk se tu totiž snažil zatočit do retrdéru a jakmile vyjel z ledové koleje na další ledový okraj, tak mu to prostě uklouzlo a už se vezl. Každopádně další dobrá zkušenost a ačkoliv jsme si řekli, že v další rundě budem už ty retardéry prodávat, tak jsme nic nevzdávali. V hlavě už ale přeci jen byla trošku brzda.

Na předělu dvou etap nás čekala ještě SZ uprostřed Vizovic v areálu místních dřevařských závodů, kde se jelo na šotolině mezi kládama a člověk tu spíš využil zkušenosti z motokár, bo tu musel furt točit volantem a moc rozjet se to nedalo. No bylo to divné, ale budiž. Furt lepší, než motanice někde mezi kužely, což bývalo v minulosti. Následovala přestávka na přeskupení a po něm se vyráželo do druhé etapy, v které se jely všechny úseky kromě Baráku a této "dřevařské" zkoušky, podruhé.

Ve druhé rundě už jsem chyby nedělal. Někde jsem jel možná až moc opatrně, ale kromě Želechovic jsme měli všude jinde výrazně lepší časy. Přitom jsem měl osobně pocit, že jsem želechovickou zkoušku projel hezky, ale paradoxně jsme měli druhý průjezd o pár sekund horší než ten první, kde jsme ztratili v tom posledním retardéru. Asi jsem tam ty retardéry podruhé prodával až moc, přitom zrovna tady to asi nebylo potřeba. Ale jízdu jsem si jinak užl a bavilo mě to a o to šlo především. Marťa diktovala spolehlivě, dokázal jsem se na její čtení soustředit a myslím, že jsme se tu na tom závodě zas něčemu novému oba naučili. Beru to jako obrovskou zkušenost a zajímavý zážitek a je určitě lepší si své jezdecké dovednosti vyzkoušet tady na uzavřené trati, než někde v běžném provozu. I ty zažité krizovky určitě bylo dobré prožít, člověk aspoň pochytí, jak se auto chová ve smyku, jak má brzdit s ABS, jak točit volantem a jak zbytečně nezmatkovat, když mu náhodou kola trošku ujedou. V neposlední řadě to beru i jako splnění dalšího svého snu a jsem rád, že jsme si to užili bez nějaké újmy na zdraví či na autě.

A proto pokud máte nějaký sen, který si chcete splnit, jděte si za ním, nenechte se odrazovat blbýma a pesimistickýma kecama ostatních okolo, že je to drahý a nebezpečný a bůhví co. Prostě pokud něco chcete pro svůj dobrej pocit udělat, tak to udělejte! Věřte, že i když jsem ten závod nevyhrál, tak teď se cítím jako vítěz, protože svůj cíl jsem si splnil a prožil jsem báječnej den v prostředí, který miluju! A jak pronesla jedna moje kamarádka: "I bláznovství se dá dělat s rozumem"!

Pár fotek ZDE!!!

Tarja - Zlín (13.1.2012)

Tue, 17 Jan 2012 18:17:55 +0100

V pátek 13.1.2012 zasáhla zlínsko spolu s dalšími oblastmi naší republiky studená fronta s vydatným sněžením a mrazivým větrem, což jakoby symbolicky značilo návrat ledové metalové královny severu do této krajiny. Tak se totiž přezdívá finské zpěvačce Tarje Turunen, která v tento den zahajovala ve Zlíně světové turné k zatím poslednímu studiovému albu "What Lies Beneath", ovšem své fanoušky zde chladnými rozhodně nenechala.

Zlínský koncert téhle zpěvačky mě lákal už delší dobu, ale jelikož připadal na stejný datum, jako ples naší bývalé školy, na kterým máme vždy se spolužákama sraz, už jsem ani nijak nepočítal s tím, že bych se na něj dostal. Z plesového srazu ovšem sešlo a tak nebylo co řešit a Tarja ve zlínské sportovní hale byla víc než dobrou náhradou. Pár dní před koncertem mi navíc šéfredaktor serveru Rockem.cz, Michal napsal v mailu, že se mu podařilo získat pro mě akreditaci, což byl takovej bonus navíc a tak byl ještě větší důvod tenhle koncert navštívit.

Do Zlína jsem putoval i s rodičema, kteří taky Tarju mají rádi a zdaleka zde nebyli jediní z té "starší" generace, kteří koncert navštívili. Naopak jsem sledoval, že publikum je velice smíšené a zdaleka tu nevládnou jen metalisti v černých oblečcích. Tarja holt dokáže svou nynější tvorbou zaujmout široké publikum a kdo ji jednou viděl zpívat, chce to zažít znovu. Naposled byla na zlínsku v roce 2010 na festivalu Masters of Rock, kde ovšem předvedla trochu jinou show se symfonickým orchestrem, což některým nebylo moc po chuti, neboť do konceptu metalového festivalu to zrovna moc nezapadalo. Tarja tehdá zvolila spíše pomalejší písně, což řadu fandů spíše uspávalo, ovšem tentokrát přivezla skutečně pořádnou metalovou show, kde krásně vynikala kombinace jejího hlasu a této tvrdé muziky.

Toho dne skutečně vládlo mrazivé počasí a do Zlína nám cesta trvala o něco déle než obvykle, protože na cestě byla pěkná ledovka. Se zpožděním už ani nebylo kde v Baťově městě zaparkovat, neboť na Tarju přijelo skutečně velké množství fanoušků, někteří až ze Slovenska, do toho se konal vedle na zimáku hokejový zápas zlínských ševců a aby toho nebylo málo, tak na hotelu Moskva se konal zmiňovaný ples, na který jsem původně chtěl jít. Místečko se nám nakonec nějaké podařilo najít a než se mi podařilo vyžádat slíbenou akreditaci a najít potřebnýho člena pořadatelskýho týmu, dostal jsem se do haly v době, kdy už na podiu hrála předkapela Hollow Haze z Itálie. Na můj vkus příliš uječený projev zpěváka, ale ta půlhodinka se dala nějak přetrpět a nebylo to nejhorší. Hlouček hrozičů před podiem se jim podařilo rozpumpovat, takže splnili svůj účel a s koncem jejich setu už přicházeli do haly poslední návštěvníci a hlediště tu bylo celkem slušně zaplněno, i když zdaleka ne vyprodáno.

Tarja si dávala na čas a její koncert začal až něco málo po 21. hodině, kdy už se spustilo intro a postupně začali přicházet na scénu její spoluhráči. Tarja vyšla na podium až jako poslední, se zahalenou tváří pod tajemnou karnevalovou maskou, přičemž podium během první písničky bylo stále zakryto průsvitnou oponou s její podobiznou tak dlouho, až už se zdálo, že ji technici po nástrojové zkoušce zapoměli strhnout. Byla ovšem součástí show a stržena byla až ke konci této úvodní písně, Tarja zároveň odhodila i masku a předvedla se všem v celé své kráse a mohutný ohlas publika byl na světě.

Během následujících tří písní jsem měl díky akreditce povoleno fotit přímo před podiem, s čímž jsem tentokrát nějak ani nepočítal, ale naštěstí jsem u sebe aparát měl, takže jsem toho samozřejmě využil a musím říct, že to byl fakt zážitek stát téhle hvězdě takto nablízku a koukat se jí z příma do očí. Vypadala fakt perfektně a rozdávala úsměvy a takovou tu správnou rockovou energii na všechny strany. Bylo vidět, že si to užívala a lidi s ní. Docela mě zaujalo, že i takto přímo před podiem byl docela slušnej zvuk, což v halách nebývá moc zvykem, ovšem tady to měl pan zvukař zmáknuté a v celé hale to bylo se zvukem bezproblémové a bylo krásně rozumět. Během této chvilky zde strávené mě zaujala především písnička "Tired Of Being Alone", kterou jsem doposud neznal, ale od té doby se mi asi začala líbit! :) Je taková prostě trochu jiná, než zbytek jejího repertoáru, ovšem moc pěkná. Následoval další "alone" hit, tentokrát asi její nejznámější skladba ze sólové tvorby, což je "Walk Alone" a to už se začalo správně rozjíždět.

Zbytek koncertu už jsem sledoval z ochozů a z repertoáru, který Tarja vybrala pro tenhle koncert jsem byl docela příjemně překvapenej, bo vybrala docela slušné hity a taky písničky, u kterých se občas přistihnete, že vám běží mráz po zádech. Takovou sílu její hlas opravdu má a v kombinaci jejího až operního zpěvu s tvrdou muzikou je tahle zpěvačka výjimečná! Do kapely si rovněž přibrala výtečné muzikanty, z nichž nejvíce určitě vyčníval světoznámý bubeník Mike Terrana, který za těma škopkama dokáže dělat skutečně divy a je to fakt mistr ve svým oboru. V úvodní části koncertu dostal i svůj velký prostor, když si střihnul dlouhé sólo a na závěr ho okořenil svým bubenickým kankánem, což je fakt povedená záležitost :) Terrana během hry myslí i na diváky, takže různé fintičky, pohazování a točení s paličkami či jiné blbůstky během každé písně vypadají na efekt fakt dobře a vedle Tarji byl tenhle člověk druhou nejvýraznější osobností na podiu.

Video: Mike Terrana solo

Tarja zde ve Zlíně zahajovala své letošní světové turné "What Lies Beneath Final Tour 2012", což je pro toto město určitě velká čest a zde si svůj program v místním klubu MOR Café i týden předem se spoluhráči nacvičovala. Díky tomu byl Zlín i místem, kdy zazněly na koncertě poprvé i její dvě nové písně, takže fandové si je zde mohli exluzivně vychutnat ve světové premiéře. První z nich byla pomalejší a procítěnější "Into the Sun" (viz. video), druhá nesla název "Never Enough" a ta už byla ve svižnějším tempu, přičemž obě dvě novinky určitě nezněly vůbec špatně. Dalším milým překvapením byla známá píseň "The Phantom of the Opera", kterou s Tarjou odzpíval zpěvák z předkapely Hollow Haze, Ramon Sonato a tenhle okamžik patřil jednoznačně k těm nejlepším v tomhle večeru!

Zhruba v polovině playlistu zazněl i akustický set, ve kterém Tarja s kapelou odehrála mix asi čtyř písní a i když v této chvíli rozjetému koncertu tak trochu spadl řetěz, bylo potřeba i trochu zklidnění a vyniknutí i jiných předností její tvorby. Možná, že by tenhle part sedl lépe do přídavků, ale budiž. V závěru tohoto setu usedla Tarja i za piano, za kterým odzpívala píseň "I Feel Immortal" a dál už opět koncert pokračoval v pořádném rockovém stylu. Ty největší pecky zazněly asi až během přídavků, které Tarja odzpívala oděna do bílého hávu a největší ohlas určitě sklidil ten první, v němž dala vzpomenout i na svou éru v kapele Nightwish, když vystřihla jejich velký hit "Nemo". V té chvíli začal dav šílet a tato píseň sklidila velký ohlas už od prvních tónů klavíru. Posledními dvěma písněmi "Die Alive" a "Until My Last Breath" divákům zajisté taky udělala radost a poté už se se všemi rozloučila definitivně.

Zlínský start turné se tedy určitě vydařil a užít si ho musela jak Tarja, tak i diváci. Je vidět, že se v ČR cítí velmi dobře, dokonce k publiku několikrát pronášela několik slov i souvislých vět v češtině a za to sklízela obrovský aplaus. Ná úvod tour tedy žádná ostuda. Tarju už jsem tu viděl podruhé a musím říct, že to na mě udělalo větší dojem, než tehdy na vizovickém festivalu. Opravdu mě tímhle vystoupením příjemně překvapila, ačkoliv jsem od toho nic nečekal a myslím, že teď její tvorbu budu sledovat daleko víc, než doposud. I když sám jsem byl během koncertu překvapen, kolik písní od ní už znám a její sólová tvorba je mi asi sympatičtější, než ta s Nightwish :)

Jo, tohle bylo povedený a tahle zpěvačka fakt dokázala, že je opravdovou hvězdou, která umí. Příště nejspíš rád půjdu zas!

Video: Tarja - Into the Sun; The Phantom of the Opera; Rivers of Lust; Nemo.

FOTKY ZDE!!!

PF 2012

Mon, 09 Jan 2012 12:33:47 +0100

Další rok skončil, novej je právě na startu. Pro mě a pro tyhle stránky je už takovou tradicí, že vždycky tomu uplynulýmu roku věnuju článeček, ve kterým si těch uběhlých 365 dní tak nějak zrekapituluju a zhodnotím a nejinak tomu bude i tentokrát. Takže jakej byl můj rok 2011???

Když se podívám několik let zpátky, tak tento rok byl jeden z těch nejpohodovějších. Byl prostě takovej uvolněnej, bezstarostnej, nic zásadního se nestalo a naštěstí se ani nic nepokazilo. Byl to ale dobrej rok, na kterej budu v mnoha věcech vzpomínat a řadu dní v něm jsem si fakt hezky užil, takže nemám důvod si stěžovat, že by to byl rok zbytečněj a jen tak v mým životě utekl, což je rozhodně dobře! :) Řada těch tradičních akcí se tak nějak rok co rok už opakuje, ale je to pokaždé jiný, zase je prožíváte třeba s jinýma lidma a časy se holt mění. Roky bohužel nezastavíme, každýmu přibývají stejně a je pravdou, že už se začínáme jaksi zklidňovat a nelítáme po každé zábavě v okolí. Co je horší, že když už se tam jednou za čas objevíme, tak si tam připadáme mezi těma teenagerama někdy docela už staře :) Každopádně vždycky, když se sejde dobrá parta na správným místě, tak to pořád ještě stojí za to, bez ohledu na to, kolik nám je let. No já vím, píšu to, jak kdyby nám bylo bůhví kolik, ale ten rozdíl oproti předchozím letům je fakt už docela znát. Každopádně život není jenom o akcích a o paření, což si moc dobře uvědomuju, ale tenhle blog o tomhle vždycky byl, takže se na něm tohoto tématu budu snažit stále držet. Spoustu hezkých chvil a okamžiků se ale dalo prožít i úplně jinak než na nějakých akcích a za ty jsem taky moc rád a každého takového pěkného zážitku si taktéž moc važím,i když o něm tady třeba nepsávám.

Teď tedy něco k jednomu z mých hlavních koníčků, čímž je muzika. Muzice jsem věnoval i letos hodně času a opět se mi naskytlo několik hodně dobrých příležitostí. Možná si někteří z vás všimli, že mimo tenhle blog jsem přispíval svými články i pro hudební magazín Rockem.cz, což mě taky docela bavilo a kápla z toho i nějaká ta koruna. Tam jsem se mohl vyjadřovat tak trochu "odborněji" z pohledu nezaujatého hudebního žurnalisty, zatímco tady na blogu si pořád snažím zachovávat takový ten uvolněnnější styl psaní a víc vkládám své osobní postřehy a názory. I nadále spolupracuju s kapelou Doga na tvorbě jejich webových stránek a díky nim se taky mohu třeba dostat na místa, na která se bežný hudební fanoušek dostane asi jen stěží, což mi taky přináší spoustu dobrých poznatků a tak nějak do té hudební scény pronikám trochu více a jistým věcem dokážu líp porozumět. A baví mě to a to je důležitý! :)

Letos jsem navštívil opět spoustu koncertů a různých festiválků a většina z nich byla vesměs vydařená. Mám-li vybrat nejlepší koncertní zážitek roku 2011, bude to tentokrát sakra těžké, protože jich bylo spousty a ani jeden nijak extra nevyčnívá nad ostatní. Mezi těmi velmi vydařenými mám v živé paměti ještě uloženy koncerty Daniela Landy v Brně a Die Happy ve Zlíně, které byly jedny z těch nej v tomto roce a jelikož tihle interpreti patří i k mým nejoblíbenějším a člověk je vidí jen jednou za několik let, tak to byly fakt zážitky. Na mě ovšem zapůsobí každej koncert s dobrou atmosférou a pokud půjdu od začátku roku 2011, tak v únoru bylo perfektní třeba Inekafe v Brně, kde to v narvané Flédě fakt vřelo, v dubnu byl velice výbornej společnej koncert Škworů a Harlejů ve Zlíně, kterej určitě řadím k těm TOP, navštívil jsem i dvě zastávky turné Kabátů, přičemž ta zlínská byla podstatně lepší a tahle kapela opět potvrdila, že u nás v republice jsou prostě nejdál. Shlédl jsem samozřejmě mnohem víc kapel, ale co se týče jen samostatných koncertů, tak tyhle jmenovaný na mě udělali asi největší dojem. Vydařené samozřejmě bývají i koncerty Dogy, kde se vždycky sejde spoustu známých a to už bývají úplně jiné večírky :)

Samostatnou kapitolou jsou letní festivaly. Letos se mi docela líbil kojetínskej Božkov fest, jehož pořadatelé udělali obrovskej pokrok a jestli to tak půjde dál a udrží se, tak tady v blízkosti budem mít fakt dobrej festival. Freestyle Contest v Ivančicích sice z poloviny propršel, ale tady se mi ta akce rovněž líbí a letošní putování po hotelích a náhodné shánění noclehu, to byla fakt sranda a haluz, na kterou se nezapomíná. A podobnou bezprotřednost a neplánovanost některých situací já mám prostě tak nějak rád :) Tradiční Noc plná hvězd v Třinci byla letos úplně jiná, než jsme byli zvyklí, trošku jsme zpohodlněli a spávali na hotelu, i když to taky nebylo původně v plánu, ale byla tu opět sranda a atmoška, která se dá zažít pouze v Třinci. Tady mě celkem překvapila americká kapela Mr.Big, která předvedla dost kvalitní vystoupení a zaujali mě, aniž bych od nich (kromě jedné písně) dřív něco znal. Letos má být bohužel poslední ročník tohohle festivalu, tak nevím, co si bez něj počnem, protože to bylo pro nás něco jako letní tábor a na ty lidi a na všechno okolo jsme se celej rok vždycky těšili, takže to bude asi těžké loučení :( I když jsem s festivalem Masters of Rock po, pro mě nevydařeném, ročníku 2010 už moc nepočítal, letos jsem si sem zajel znovu, a i když jsem tu byl vždycky jen po večerech, z nichž jsem jeden kvůli práci vynechal a neviděl hlavní hvězdu Twisted Sister, tak musím říct, že jsem si to tu letos fakt užil a bylo to perfektní. Viděl jsem tu svou oblíbenou kapelu z mládí Guano Apes, na který jsme si dost dobře zapařili v kotli a na kterou jsem se tu těšil především, ale i zbytek festu stál za to a formát našich návštěv vizovickýho areálu se celkem osvědčil, takže není třeba tady trávit ve vedru celý čtyři dny, když to človek má relativně kousek od baráku a může vždy jen dojíždět na večerní headlinery. No a srpnové Pivní slavnosti na Kamínce, to už je taky tradice pro všechny z okolí Kroměříže a tady to snad všichni milujem. I když tu letos opět hráli špičkové rockové kapely, tak největším překvápkem, kterej strhl snad celej dav byl písničkář Tomáš Klus a musím uznat, že před jeho vystoupením fakt klobouk dolů. Snad zůstane pořád takovej jak je a sláva mu nestoupne do hlavy... v tom případě mu budu držet palce.

Když to tak spočítám, tak loni jsem asi viděl nejčastěji naživo (spolu s Dogou) kapelu Škwor, i díky tomu, že byla zvaná skoro na každej festival, kterej jsem navštívil. Z českých kapel na mě ovšem udělala nejlepší dojem loni asi kapela Harlej, kterou jsem viděl dvakrát a pokaždé byla ve skvělé formě, parádně jim to šlapalo a bralo je i publikum a já jsem si jejich vystoupení vždy dobře užil. To se dá říct i o slovenské kapele Inekafe, která teď je v obrovským laufu a u fanoušků je o ni takový zájem, jako snad nikdy dříve, v čemž jim samozřejmě pomohl nedávný comeback a taktéž skvělé tahy managementu, ze kterých by si ostatní kapely mohly brát příklad. Byl jsem na nich třikrát a pokaždíé bylo vyprodáno.

A jaké že pro mě bylo letos nejpovedenější hudební album? Povedených jich bylo opět dost, ale jednoznačně u mě všechny převyšuje album "Hoď si to" od Dogy. A to nepíšu jen tak, protože se s klukama kamarádím, ale protože si to fakt myslím a tuhle desku řadím k jejich nejlepším, není-li jejich úplně nejlepší. Dokážu být k jejich tvorbě někdy dost kritický, ale tahle deska se jim povedla od začátku až do konce a je to prostě pořádnej poctivej rock´n´roll s dobrým zvukem a takováhle deska tady na scéně už dlouho nebyla. Myslím, že s tímhle hodně překvapili a jsem rád, že jsem mohl být chvíli i u jejího zrodu přímo v nahrávacím studiu, což byl další dost zajímavej zážitek. Docela dobrej dojem na mě překvapivě udělala i nová deska Wohnoutů, nazvaná "Našim klientům". Tahle kapela nikdy nepatřila k mým extra oblíbeným, ale tahle věc se jim docela povedla a ty písničky na ní mě baví. Dobrou desku vydal i Harlej, kterej sice malinko na desce "Máme vlka" pozměnil styl a vsadil na melodie, ale líbí se mi to mnohem víc i když některým fandům to není moc po chuti. Škwor s "Drsným krajem" taky neudělal žádnej průser, je tady spousta chytlavých hitovek s dobrým zvukem, ale tak nějak se oproti předešlému albu už nikam moc dál neposunuli, což u nich bylo vždy příjemným překapením. V závěru roku vydaná alba od kapely Inekafe nebo zpěvačky Anny K. se mi taky dost líbí, ovšem ty stále ještě nějak naposlouchávám.

A to by z téj hudební scény bylo asi tak něja všechno! :) A co jinak dělám mimo muzicírování? Tak třeba rád sportuju, rád se na sporty dívám, výletuju a cestuju a rád poznávám nový místa nebo se na ty oblíbený rád vracím :) Z kraje roku byla fajná pánská jízda na lyžích v Jeseníkách, v létě různé cyklovýlety po blízkém i vzdáleném okolí, vydařená byla opět Dovolená s Dogou, kdy jsme se vrátili do našich oblíbených Velkých Pavlovic na Pálavu, za což jsem byl rád, neboť nemůže být léta, kdy bych tento svůj milovaný kraj nenavštívil. Spolu s fanouškama okolo Dogy je to vždycky pěkně strávených pár dní a jsem rád, že nás tahle kapela dala dohromady, protože díky tomu máme spoustu kamarádů po celé republice. Uprostřed léta jsme si ještě s částí těchto lidí udělali víkend na Žermanické přehradě, kde jsem zažil i silně adrenalinovej zážitek při jízdě na nafukovacím kruhu, taženým za motorovým člunem s následným masakroidním držkopádem, kterej na tom byl to nejadrenalinovější a moc fajn zážitek byla i jízda na vodních lyžích, na čemž jsem stál poprvé v životě a překvapivě mi to docela šlo. Hodně pěkných zážitků jsem si odvezl i z dovolené na Slovensku, kde je ve zdejších horách nádherná příroda a obzvlášť výlet na Lomnický štít nabídl pohledy, který se člověku jen tak nenaskýtají. V horách je mi fakt dobře a tady bylo opět krásně. Do hor jsme vyrazili i na podzim, když jsme strávili s partou víkend na chatě ve Starých Hamrech a tady se nám to taktéž dost páčilo. Tady už se mnou bylo i moje nové čtyřnohé miminko Terezka, kterou jsem si jako štěňátko na podzim pořídil, takže to je takovej náš novej přírůstek do rodiny, se kterým je občas spousta srandy :) No a jinak jezdím tak různě po závodech rally, který se letos taky hodně povedly a mimo role diváka jsem si vyzkoušel letos i pozici závodníka v jednom amatérském závodě, což byla taky docela prča :)

Holt si ten život snažím tak nějak užít a pokud je nějaká příležitost, jak strávit den lepší činností než nicneděláním, tak se toho snažím využít, i když občas i takové dny příjdou. Každopádně je vždycky lepší jít večer usínat s pocitem, že ten den nebo alespoň nějaká jeho část stála za to.

Doufám, že takových dní bude i letos hodně a že rok 2012 bude vydařenej. Záleží na každým z nás, ja ho prožijem nebo jak si ho užijem, všechno sice ovlivnit nemůžem, ale většinou platí, že jaký si to člověk udělá, takový to má. Takže nám všem přeji, ať každý den v tomto roce stojí za to, ať se daří vše podle našich představ a ať je naše budoucnost příznivá. Nemá cenu si na něco pořád stěžovat, záleží jen na každým z nás, jaký si to tady na tom světě uděláme! ;)

Takže se snažte, mějte se rádi a buďte na sebe kurva hodní! :-P

No a na závěr tradiční Best of video aneb můj rok 2011 ve fotografiích! :)

Vánoce 2011

Sat, 24 Dec 2011 16:51:10 +0100

Inekafe - Olomouc (17.12.2011)

Tue, 20 Dec 2011 19:51:52 +0100

Slovenská kapela Inekafe vydala letos v listopadu po dlouhých osmi letech a po svém velkolepém návratu na scénu novou studiovou desku s názvem "Právo na šťastie", které se rozhodla do konce roku před svými fanoušky ještě pokřtít. Oficiální křest alba sice proběhl netradičně na palubě letícího Boeingu 737 přímo nad Vysokými Tatrami, o kterém jste jistě někde už četli, ovšem ten pravý koncertní proběhl až v Olomouci ve zdejším U-klubu.

Inekafe mělo původně v plánu dvoje křtiny, přičemž ty první měly proběhnout o den dřív na Slovensku, ale z důvodu pořadatelských problémů byl tenhle koncert na poslední chvíli zrušen. Prvního křtu a taktéž některých nových písniček odehraných v úplné premiéře živě se tedy dočkala právě Olomouc, takže to byl večírek tak trochu exkluzivní. Tomu odpovídal i zájem fanoušků, neboť olomoucký U-klub, který nedisponuje zrovna obrovskými prostory, hlásil už dlouho dopředu vyprodáno.

O Inekafe je teď skutečně obrovský zájem a kapela je teď určitě tzv. v laufu! Všechno mají dokonale zmáknuté ať už je to promo nebo management a všemi svými kroky dokáží dokonale fanouška zaujmout, že si prostě ten lístek na koncert musí jít koupit. V tomhle vidím určitý plus, kapela nemusí hrát tak často, je po ní alespoň větší hlad a tomu odpovídá i skvělá atmosféra na většině jejich koncertů, které jsou zpravidla vyprodané. Kapela ani nemusí jezdit do každého druhého města, naopak fanoušci jezdí za ní i několik desítek kilometrů a takhle to dělá třeba i Kabát, i když tam už je to zase o něčem jiném. Důležité je, že kapela fanoušky neomrzí, vidí se spolu jednou za čas a pokaždé nabídne trochu jiný playlist, což je fajn. Inekafe by určitě nyní s přehledem dokázalo zaplnit i nějakou větší sportovní halu, ovšem sami se mnohem lépe určitě cítí v menších klubech, kam i přes velkou popularitu stále patří a jejich koncerty zde mají pořád to své kouzlo, protože odtud ta kapela vlasně vzešla.

Nyní to byl tedy takový předkrm před únorovým turné, které kapela odjede po českých a slovenských městech právě k novému albu "Právo na šťastie", kde určitě zazní spousta pecek z nové desky, která je mimochodem velmi povedená a z dikografie "Kafáčů" snad asi nejvyzrálejší a zvukově nejpovedenější. Nelze to říct o všech písničách, ale najdou se tu skutečně velmi povedené skladby, které prostě nad ostatními vyčnívají. Nejvíc na mě asi zapůsobilo "Špinavé objatie", což je fakt song, který z té jejich neopunkové tvorby hodně vybočuje a je vidět, že si na něm, ale i na dalších chytlavých peckách dali slovenští muzikanti skutečně záležet. Povedená je i titulní pecka "Právo na šťastie", ska rytmem zaujme píseň "Ani minútu" nebo pomalejší "Končím". Všechny tyhle jmenované jsme na olomouckém koncertě mohli slyšet a výběrem nových pecek se mi Inekafe trefilo do vkusu. Za pozornost ale na albu stojí většina písniček, které se fakt povedlo a rozhodně tím své fanoušky kapela nezklamala, naopak v některých písních dokazuje, že z jejích členů vyrostli dobří muzikanti, kteří už jen tak neřežou ten svůj jednoduchej punk, ale dokážou složit i kvalitnější skladby. Ani o starý dobrý nářez tu ovšem není nouze a i studiový návrat se zkrátka zdařil.

Jak to ale probíhalo v Olomouci?! No začátek byl docela nezvládnutej. K místnímu klubu jsme dorazili něco po osmé hodině, kdy už jsme doufali, že na podiu bude vystupovat předkapela, jak bylo na internetu avizováno, ovšem místo toho jsme se dočkali několikametrové fronty a dovnitř se snad ani ještě nepouštělo. Nevím, co pořadatelé podcenili, ale když bych věděl, že mám dopředu vyprodanej klub, určitě bych ho otevřel min. hodinu až dvě před začátkem, abych zabránil zbytečným problémům a tlačenicím. Takhle někteří museli stát víc jak hodinu na mrazu a to byl celkem průser. Pořadatelé se sice oháněli tím, že ofiko začátek byl až od devíti, nicméně to nemění nic na tom, že mělo být už dávno otevřeno. Na podiu už tedy od deváté začala vystupovat předkapela Nohow, kterou někteří z konce fronty možná ani nezahlídli. My jsme tu čest měli a k téhle kapele můžu snad napsat, že to je parta hodně mladých kluků, která se žánrově podobá hlavní hvězdě večera a nebylo to nijak špatné, ovšem ani to nijak extra nezaujalo. Takových kapel je holt spousta a kluci můžou být rádi, že jim Inekafe dalo příležitost si s nima zahrát. Nebyl to ovšem žádnej amaterismus a na rozehřáťí publika dobré.

Inekafe nastoupilo prakticky hned po vyklizení podia a opět strhli publikum už od začátku na svoji stranu, takže lidi skákali, tleskali a zpívali a atmosféra byla vynikající, jak už je ostatně na koncertech této kapely zvykem. Inekafe má opravdu spoustu věrných fandů, kteří za nimi jezdí třeba až ze Slovenska a i když je publikum i hodně omlazené a jejich někdejší slavnou éru snad nemůže ani pamatovat, tak je tu většina fakt takových těch skalních, kteří s tou kapelou prostě žijou a díky tomu ty koncerty pak stojí za to. Dokonce i kmotrou nového CD se zde stala Slovenka Zuzka, takže jak prohlásil frontman Vratko, byl to takový "československý" křest na Moravě. Inekafe si pro album vybírá docela netradiční způsoby křtu, přičemž ten oficiální proběhl v letadle a namísto šampusu nebo nějakýho jinýho alko nápoje, který se běžně k těmhle událostem používá, zde bylo CD pokřtěno vzduchem z Vysokých Tater. Ani v Olomouci se CD ničím nepolévalo a tahle fanynka ho naopak zase pokřtila svým polibkem. (viz.video)

Inekafe zde tedy odehrálo zatím čytři nové pecky, které i naživo zněly dobře a zbytek tvořily starší známé hity, na které publikum reagovalo nejvíc. Nejvíc ovšem reagoval tak nějak na všechno blízko nás stojící hlouček "ožralých buzerantů", jak je pojmenovala kamarádka Marťa, a to byla fakt katastrofa, co tihle borci předváděli. Rozhodně nejsem příznivcem zkoprnělého stání na koncertech a kdysi mi taky vadilo, když do mě někdo pošťuchoval, když jsem mu při paření nechtěně třeba stoupl na nohu. Stane se, taky si rád zapařím a nemám rád lidi co tam stojí jak statici. Pařit se na koncertech musí, ale tak nějak v rámci mezí a né že se tam banda šesti nalitých borců bude celou dobu držet kolem ramen v kroužku, potácet se, vrážet do všech okolo a ohánět se loktama na všechny strany. Jak jsem mírumilovnej člověk, tak už to ve mě po chvilce tohohohle jejich blbnutí začalo vřít a měl jsem fakt chuť někomu z nich vypálit pěstí. Pak už se mi sice nějak podařilo jim nazanačit, že tam lidem pijou krev a trochu se zklidnili, ovšem byla to tragédie tahle partička, sorry borci! :-P

Koncert jinak povedenej, ovšem příliš krátkej. Inekafe se totiž už nějak po hodině hraní sbalilo a ohlásilo konec koncertu. Pak sice ještě vyběhli asi na tři nebo čtyři přídavky zpátky na podium, ovšem i tak bych od nich za ne zrovna levnou vstupenku očekával víc, alespoň klasickej devadesátiminutovej koncert. Tady ten playlist holt trochu očesali a fanoušci si určitě zasloužili víc. Doufejme, že na únorovém turné tohle kapela napraví a nabídne víc písniček než jen tenhle "polofestivalovej" set. Jinak ale s koncertem spokojenost a rád jsem je zase viděl.

Video: křest CD Právo na šťastie; Kašovité jedlá; Špinavé objatie

Doga (unplugged) - Brno (1.12.2011)

Wed, 14 Dec 2011 19:10:08 +0100

A zase ta DOGA! Je už takovou tradicí, že tahle kapela jezdí vždy koncem roku v předvánočním čase tzv. unplugged tour, což jsou koncerty, na nichž kluci hrají na akustické kytary, namísto obvyklých elektrik a je to zajisté zajímavým zpestřením. Pro nás fanoušky a kamarády je zase tradicí se na těchhle koncertech vždy koncem roku tak nějak hormadně setkávat a spolu s kapelou se při téhle příležitosti tak nějak s tou uplynulou koncertní sezonou rozloučit.

Navštěvovat tyhle jejich vánoční koncerty jsme začali už před mnoha lety, kdy jsme se setkávali nejprve v Karviné a na tyhle časy strašně moc rádi dodnes vzpomínáme. Poté se nějak přesouvala "základna" do Třince, kde to nebylo o nic horší, naopak jsme tu poznávali stále víc kamarádů, se kterýma jsme se tu vždycky hromadně na Štěpána zapařili ve zdejším Classic klubu a bývaly to úžasný akce, na který se nedá zapomenout. Třineckým unplugged koncertům však uškodil loňský přesun právě z tohodle klubu do většího "Barrocka", kde už to prostě minulej rok nebylo tak nějak ono, protože se odtud vytratila taková ta správná klubová atmosféra, která prostě k těmhle unplugged koncertům patří. I když jsou tu pořád strašně fajn lidi, který mám rád, tak nějak v posledních pár letech pozoruju, že se ta pomyslná "základna" začíná přesouvat na unplugged koncerty do Brna, kde se těch známých lidí schází každoročně čím dál víc, a i když je to samozřejmě zas úplně něco jinýho, tak té severní Moravě to začíná momentálně trošku konkurovat. Máme to samozřejmě i blíž z domova, takže i spousta lidí od nás raději jede právě sem a čím častěji se tu člověk vyskytuje, tak získává přátele i z tohohle kraje. Noo a je jich tu dost a právě proto mi to nějak ty starý časy začíná připomínat...i když jsou to zase úplně jiní lidi a úplně jiný místo a srovnávat se to, pravda, moc nedá :)

I Doga je v Brně pomalu jako doma, protože tu má opravdu dost věrných fanoušků, kteří vždycky dokážou Melodku zcela zaplnit a atmosféra při koncertě tu bývá vynikající, což se mi samozřejmě taky zamlouvá. V Brně se mi prostě za poslední roky ty koncerty líbí a díky tomu, že sem za nima jezdím, tak se tu vždycky dokážu i tak nějak předvánočně naladit a uvědomím si, co je vlastně za období, bo to jindy člověk snad ani nestačí vnímat. Nemůže tady chybět návštěva adventních trhů a v Brně je mají fakt hezký, i co se týče výzdoby a té vánoční atmošky na náměstí...prostě to tam žije a moc se mi to líbí. Člověk si dá punč, nasaje trošku té vánoční nálady a je mu fajn :) To byl tedy náš program před koncertem a pak už jsme vesele šmatlali na Melodku! :)

Nebo prvně spíše pod Melodku do přilehlýho Kometa Pubu, kde jsem se sice trochu, díky své oddanosti jinému hokejovému klubu, styděl sedět, ale bylo mi to i tak trochu jedno, bo jsem měl kolem sebe fajn kamarády a vzápětí za náma ke stolu došli i kluci z Dogy, takže nějakej čas před koncertem jsme trávili tady a klábosili, zatímoc přicházeli další a další známí kamarádi. Ještě víc jich bylo i přímo nahoře v klubu, kam jsme se pak už odebrali a to už na podiu hrála kapela Gate Crasher, která dělala Doze předkapelu, či hosta, chcete-li. Tahle kapela hrála neobvykle taky unplugged vystoupení a v téhle formě jsem jejich písničky slyšel poprvé a neznělo to špatně. Rozhodně to byl dobrej tah a jelikož jsou v v Brně tihle kluci vlastně doma, tak tu měli taky spoustu příznivců. Je fajn, když kapela ukáže, že umí hrát i akusticky a není to jen řezání do elektrických kytar, písničky zas dostanou trošku jinej kabát a Gate Crasher během svýho setu předvedli, že i takhle jim to rozhodně jde.

Během jejich hraní nastala pro mě klasická situace, kdy je na jednom místě spousta známých lidí a člověk se chce aspoň na chvilku každýmu věnovat a jelikož je jich tam fakt moc, tak nestíhá :) Snad se mi ale podařilo s každým aspoň něco prohodit a každopádně jsem byl rád, že jsem některý lidi zase po delší době viděl a bylo to moc fajn. Večírek tak nějak hezky plynul a byla tu moc dobrá nálada. No a pak už začala hrát Doga.

Když je spousta lidí a kolem kotel známých, paří se na jejich muziku fakt hezky a Brno ani tentokrát nezklamalo. Publikum bylo fantastický, reagovalo snad na každou písničku a když ho Izzi nechal zpívat samostatně, byl to fakt dobrej rachot. V dobré náladě byl i sám Izzi, který byl jistě rád, že vidí pod podiem tolik známých tváří a svým kamarádům z řad fanklubu nechal speciálně zahrát i píseň "Karlík". Ještě před tím ale přišla jedna docela vtipná situace během písně "Máš vůni tequilly". Dole v hospodě nám totiž Izzi přednesl trochu upravený refrén téhle písničky, který by se dal vysílat snad až po 22 hodině a mělo to zůstat jen u srandy u piva. Jakmile ale začala Doga hrát tuhle píseň na koncertě, začal jsem Izziho hecovat, aby ten refrén vystřihl i před celým klubem, načež jsem vytáhl kameru, abych to mohl mít zdokumentované. Izzi se zpočátku ošíval a kroutil hlavou, na znamení toho, že se stydí a že by to nebylo vhodný, ovšem při úplně posledním refrénu to tam přece jen švihl a sranda byla na světě! :-) Publiku však vzápětí vysvětlil, že se jednalo o takový hospodský vtípek, ovšem natočené to je a v rámci nějaké legrácky se to zřejmě pak někde objeví ;-)

Co jinak k jejich vystoupení napsat?! Prostě klasika, která nezklamala. Stále nás ty písničky baví a pokud je tak dobrá nálada jako byla tady v Brně a před podiem tak dobrý publikum, stojí to fakt za to a spokojení jsou i muzikanti. Zapařili jsme kvalitně, horko bylo opět takový, že kapala voda ze stropu a snad se to všem muselo líbit. Tenhle koncert jsem si fakt užil a určitě mi zas bude něco podobnýho v téhle zimní přestávce teď chybět.

Nic to ale nevadí, nabereme nový síly a brzo se snad v tak velkým počtu zase někde sejdem. Třinec letos asi po letech poprvé vynechávám (i když změnit se ještě může cokoliv...), takže tímto tam na dálku všechny zdravím a doufám, že se brzo uvidíme na nějaké další společné akci. No a jelikož má být příští ročník tamní Noci plné hvězd definitivně poslední, tak fakt nevím, kde se budem potkávat. Snad už jen na těch dovolenkách a různých jiných akcích, jako byly letos a většina z nich stála fakt za to. Někdy to holt jde i bez muziky! :)

Video: Doga - Camarro, Popojedem; rozhovor s Izzim; Karlík, Stíny; Já se na to...

Fotky ZDE!!

Vypsaná fixa, Dark Gamballe a další - Kojetín (19.11.2011)

Tue, 06 Dec 2011 17:34:37 +0100

Listopadové koncerty pokračovaly v obrovském tempu a další ze skvělých kapel, která hrála na blízku, byla Vypsaná fixa, která aktuálně projíždí republiku na turné se svým úplně čerstvým albem "Detaily". Tuhle bandu ze San Piega pozvali pořadatelé do Kojetína, a aby toho nebylo málo, přidali k ní navíc ještě další tři kapely, z nichž nejzvučnější byli pro lidi určitě Dark Gamballe a za lidovou cenu vstupnýho tak lidem nabídli parádní hudební večer.

Na Vypsanou fixu jsem se těšil. Nedávno vydali již zmiňované album "Detaily", kterýmu jsem opět přicházelna chuť až tak trochu postupně, protože je zase až příliš moderní, ale po několika posleších opět člověk zjistí, že se mu to líbí a tenhle počin je fakt promakanej do detailů a dělá čest svému názvu. Sice už to není stará dobrá Fixa, která zněla tak hezky punk-rockově a syrově, jejich producent se je stále snaží tlačit s každou další deskou někam dál a díky tomu se mnohdy ocitají až někde v pop-rockových vodách, ovšem když si člověk z nové desky odmyslí všechny ty zvukový efekty, elektroniku a různý cingrlátka, slyší tam v pozadí pořád tu samou kapelu, která si hraje už léta to svý a na koncertech to stejně zní stejně dobře a syrově, jako vždycky, protože tam jim nikdo už žádnýma efektama nepomůže a stejně tam zůstanou jenom s těma kytarama a bicíma. Byl jsem tedy zvědavej, jak nový pecky budou znít naživo a samozřejmě jsem se těšil, jako spousta ostatních, i na jejich starý dobrý hity.

Do Kojetína přišlo na Vypsanou fixu docela hodně lidí a bylo vidět, že tahle kapela je momentálně v kurzu. Při našem příchodu už hrála na podiu první kapela, která si říkala Prasklá struna a svým stylem muziky se hodně podobala právě Vypsané fixe v jejich začátcích. (To se zas sešly kapelky s dobrýma názvama - Vypsaná fixa a Prasklá struna...takže prakticky úplně nepoužitelný věci nám tam hrály.) Neznělo to špatně, i když jsme slyšeli jen posledních pár písniček, ale byl to takovej docela veselej punk-rock.

Poté už byla na programu hlavní hvězda večera, což byla právě Vypsaná fixa, která začala hrát docela brzy, něco málo po deváté hodině, ale lidí už tu bylo dost, takže snad nikdo nepřišel úplně pozdě. Netušil jsem sice, jak dobře může třeba taková Rihanna nebo Beyoncé dobře posloužit téhle kapele u zvukové zkoušky před vystoupením, ale lidi tyhle blbinky během ní aspoň trochu pobavily. Fixa odstartovala svým novým singlem "Vše za 39" a bylo vidět, že lidi už mají nejspíš nový album naposlouchaný. Kapela ho totiž opět dala volně ke stažení na net, takže se k fanouškům dostalo docela rychle a ti si ho do koncertu stihli určitě už několikrát přehrát. Z "Detailů" tu zaznělo spoustu písniček, bez několika písní opět snad většina alba, což je mi docela sympatický, protože když už kapela jede turné k nové desce, měla by ji umět odprezentovat i na koncertech v živým podání a né odehrát jen třeba tři písně z toho důvodu, že zbytek ještě nestačili nacvičit nebo že je lidi nemají naposlouchaný. Samozřejmě starý dobrý hity vždycky zaberou na publikum víc, ale od toho jsou jiný koncerty a nebo festivaly, kde se hraje vždycky takový to "best of" a proto, když už nazvu turné podle nové desky, mělo by se jí to týkat převážně. Fixa to tak v posledních letech dělá a nemám nic proti tomu! Představí se novinka, druhá půlka koncertu patří starým osvědčeným flákům a fanoušci můžou být spokojení.

Z těch nových na lidi zabrala určitě nejvíc titulní píseň "Detaily", která je i nejsvižnější na desce a určitě nejvýraznější. A snad je to i tím, že se jako jediná obešla bez všelijakých těch zvukových efektů a zachovala si tu starou dobrou "fixí" tvář a proto je u lidí oblíbená. Okamžitě se totiž strhlo pogo a kotel před podiem byl od začátku až do konce koncertu pořádně divokej. Došlo i na nějakej ten "circle pit", což se muzikantům na podiu určitě muselo líbit a oceňovali to jen blaženým úsměvem. Frontman Márdi si ho dokonce ještě jednou v závěru u lidí vyžadoval. Nový pecky tedy zní naživo stejně dobře a Fixa jen prokázala, že dělá pořád tu samou muziku, která je jen na deskách obohacená o něco navíc, takže skalní fanoušci a příznivci jejich starší éry se asi nemusí obávat, že by se kapela nějak výrazně změnila. Pořád to jsou ti obyčejní týpci, kteří si hrají jen tak pro radost a nic ze sebe nedělají. Asi nejvíc mě potěšili starší peckou "Ledňáčci", kterou už jsem od nich pěkně dlouho neslyšel, no a jinak takový ty oblíbený hity jako "Drogový večírek", "Stereoid", "Lunapark" nebo "Dezolát" rozhodně nemohly chybět. O megahitu "1982" během přídavků snad ani netřeba hovořit, to už je zkrátka jejich povinnost, bez které by je lidi nepustili z podia! :)

S Fixou tedy vládla spokojenost, stejně jako muslea kapela být spokojena s kojetínským publikem. Popravdě jsem tak dobrej kotel tady ani nečekal, ale holt když se pozve dobrá kapela, fanoušci si za ní rádi i pár kilometrů přijedou. Spousta lidí zůstala i na další kapelu Dark Gamballe, která má v těchto končinách taky velkou přízeň svých fandů a i když se stylem muziky hodně vzdaluje Vypsané fixe, byla jí toho večera zdatným konkurentem. Před podiem bylo opět plno a kapela samotná byla překvapena, kolik lidí na ni zůstalo a dál vesele pařilo. U Darků se mi líbil výběr písniček, když tentokrát vsadili převážně na starší pecky, který já mám osobně radši, než ty novodobější a jelikož jsem od nich některé už dlouho neslyšel a některé třeba vůbec, tak mě většina z nich celkem potěšila. Byl to zároveň údajně jeden z posledních koncertů s jejich kytaristou Spajsim, který si díky pracovnímu výletu do Afghanistánu dává na nějaký čas pauzu, ovšem Dark Gamballe snad bude pokračovat dál v koncertní činnosti i v tomto období s nějakým dočasným náhradníkem. I tenhle koncert se povedl a tak jsem rád, že jsem viděl dvě oblíbený kapely na jednom místě a že se to všechno celkem podařilo. Večer už zakončovala jen poslední kapela The Rest, ale jelikož bylo už něco kolem jedné hodiny a nechtělo se nám čekat na zdlouhavou přestavbu podiového aparátu, rozhodli jsme se mazat domů. Večírek tedy povedenej, pořadatelé to měli pěkně zmáknutý a doufám, že si troufnou v budoucnosti na něco podobnýho. V Kojetíně se začíná osvědčovat Božkov fest, tak pokud tihle lidi budou občas něco vymýšlet i v zimě, nemuselo by to být špatné.

FOTKY ZDE!!!

Video se mi tentokrát nějak točit nechtělo, sorry! :-)

Die Happy - Zlín (11.11.2011)

Thu, 24 Nov 2011 21:03:40 +0100

Listopdový maraton pokračoval a jen pár dní po tom, co jsem navštívil koncert svého nejoblíbenějšího českého zpěváka Dana Landy v Brně, jsem navštívil i koncert své nejoblíbenější české zpěvačky Marty Jandové s její kapelou Die Happy. Dá se tedy říct, že to byl velmi úspěšný týden, protože málokdy se takováto konstalace vydaří. Nechci srovnávat, který koncert byl lepší, protože byl každý úplně jiný a ani to říct nelze, ovšem po koncertě Die Happy jsem se cítil opravdu velmi happy, protože to byl rockový koncert se vším všudy, přesně tak, jak to mám rád!

Stejně jako Landa, jsou mi i Die Happy celkem vzácní. Tihle zmiňovaní interpreti u nás totiž nekoncertují tak často, takže vidět je jednou za čas je vždycky zážitek a člověka to tím pádem nemůže tak omrzet, jako když vidí některou kapelu každoročně nebo třeba několikrát do roka. A tihleti hudebnící to zkrátka umí a díky tomu jsou i úspěšní. Die Happy jsou úspěšní v několika zemích Evropy a o to víc nás může těšit fakt, že v jejich čele stojí krásná česká holka, Marta Jandová. A kdo jinej z našich pěvců se dokázal prosadit v zahraničí? Snad jedině Kája Gott a pak možná v Polsku Nohavica s Farnou. Tato německá kapela s českou zpěvačkou tedy loni vydala velmi podařené album Red Box, které patří k tomu nejlepšímu v jejich tvorbě a až letos se tedy dostali k tomu, aby jej koncertně představili i českým fanouškům. Vydali se tedy na celkem náročné turné, když během devíti dní zvládli odehrát osm koncertů po celé naší republice. Docela úctyhodný výkon. Nejblíž jsme to měli samozřejmě do Zlína, kde v magické datum 11.11.2011 vystupovala tahle partička ve zdejším klubu Masters of Rock Café.

Se sebou si Die Happy vzali na turné i dvě české předkapely, z nichž jednou mi byli už docela známí Gate Crasher a druhou naopak zatím neobjevení Nil. V okamžiku, kdy jsme dorazili na místo, rozehřívali už zatím nepříliš zaplněný sál právě Gate Crasher. Z těch jsme stihli jen posledních pár písniček a to co předvedli, byl jejich klasický standart, který rozhodně neurazil. Jsem jenom zvědavej, kdy tahle kapela prorazí trochu víc, protože zatím je vždycky potkávám jen v rolích předskokanů a z tohohle stínu se jako kdyby ne a ne vymanit. Rád bych je viděl už i jako headlinery s vlastním publikem, na což zatím stále bohužel asi nemají, ale jejich čas snad ještě přijde. Nevýhodu vidím v tom, že míchají angličtinu s češtinou a českej posluchač prostě potřebuje mít kapelu někde zaškatulkovanou, což u nich jaksi nejde, tudíž bych vsadil do budoucna jen na jeden jazyk.

Překvápkem pro mě byla kapela Nil z České Třebové. Kapela s docela charizmatickou zpěvačkou, která měla dlouhý vlasy až po zadek a se svým hlasem předváděla docela dobrý kousky. Sic anglicky zpívající kapela, ale jejich písničky mě zaujaly, mělo to melodii a tah na bránu a co jsem si vyhledal později na netu jako studiové nahrávky, tak taky neznělo špatně. Oproti Die Happy asi kapela o trochu víc tvrdšího ražení, frontmanka se opravdu místy s ničím nemazlila a jediné co působilo divně, že každou chvíli svírala láhev s vodou v rukách, pokud zrovna nedržela mikrofon. Neříkám, že to působilo neprofesionálně, protože každý má své rituály, ovšem tohle nás každopádně, kromě jejich hudebního výkonu a zpěvačky samotné zaujalo nejvíc :-D No, doufám, že o nich ještě někdy uslyším.

Po drobných úpravách na podiu už ale přišel vrchol večera, sál se slušně zaplnil a se začátkem koncertu Die Happy vtrhnul na podium uragán v podobě zpěvačky Marty Jandové, která to od začátku rozjela na plný koule a v energickým výkonu pokračovala po celou dobu až do konce dlouhotrvajícího koncertu. Zlínský koncert byl předposlední v rámci téhle české šňůry, ovšem na Martě se únava nijak evidentně nepodepsala, protože řádila a poskakovala po podiu, jakoby teprve turné začínalo a ona se těšila, až vyběhne před lidi.Je to opravdu showmanka se vším všudy, dokáže být vtipná a publikum skvěle pobavit i mluveným slovem mezi písničkami, navíc působí velice sympaticky a nic ze sebe nedělá. Chvílemi jakoby máte dokonce pocit, že na podiu stojí nějaká vaše kámoška, kterou jste na koncert přišli podpořit a díky tomu, alespoň tady ve Zlíně, vládla taková přátelská a uvolněná atmosféra, což bylo moc fajn. Marta je to prostě rockerka, která si ráda se svojí kapelou zablbne a před domácím publikem se jistě chtěla předvést o to víc. Semtam vytrhne fanouškovi z rukou nafukovací kytaru, aby na ni mohla během zpívání imaginárně hrát, jinému zase vezme foťák, aby mohla publikum natáčet z podia a reaguje prostě na aktuální situaci s úplným přehledem a lidé se baví. I mě se dokonce poštěstilo, že si Martička vypůjčila moji kamerku a tak mám díky tomu unikátní záběry přímo z podia a např. i jejích mandlí :-) (viz. video pod článkem) Akorát mě mrzí, že se jí nějakým nedopatřením podařilo kameru vypnout a pak znovu zapnout, protože točila skoro po celou dobu písničky a některé záběry byly fakt unikátní. Takhle z toho všeho ovšem zústala zachována jen část. No ale aspoň něco :)

Die Happy odehráli takové to své "best off", kde nechyběly největší hity jako např. úvodní "Big boy", dále pak songy jako "I´am", "Like a flower", "Rebel in you" nebo "Goodbye". Jelikož turné probíhalo k poslednímu albu Red Box, nemohly chybět samozřejmě písničky ani z tohohle počinu a tak zazněla i např. moje nejoblíbenější "Black vicious monster", "Stay with me" nebo cover od Destiny´s Child s názvem "Survivor", který u lidí hodně boduje a Die Happy se hodně vydařil. Malou předělávku se jim podařilo vsunout i na závěr jedné z písní, když použili refrén hitu "Umbrella" od zpěvačky Rihanny, což publikum taktéž určitě pobavilo. Že dokážou tihle muzikanti i zaimprovizovat, dokázali ve chvíli, kdy se bubeníkovi vyskytl nějaký zádrhel na bicích, který potřeboval delší dobu na vyřešení, no ale aby koncertu tzv. nespadnul řetěz, začal okamžitě kytarista Thorsten Mewes hrát tóny písničky "Otázky" od Olympicu, kterou si tak jako jedinou mohli fanoušci toho večera zazpívat s dcerou Petra Jandy v češtině. A ujalo se to velmi dobře, neboť zpíval celý sál, a i tento okamžik přispěl k celkově perfektní atmosféře koncertu.

Hudba téhle kapely je velice skočná a pařit se u ní dá jedna radost, takže rázem bylo v sále celkem pěkné horko a pot se řinul z čela snad každého, kdo se trochu hýbal. Marta navíc dokáže publikum skvěle vyhecovat, takže prostě nejde stát jen tak v klidu a poslouchat. Je vidět, že muzikanti z Die Happy jsou už velice zkušení a tak celý koncert proběhl téměř bez chyby a byl na velice dobré úrovni a taktéž Marta Jandová dokázala, že je zpěvačkou, která v mnohém převyšuje některé české rádoby hvězdičky, které žijí snad už jen z minulosti a z bulváru. Hlasově dosahuje výborných kvalit a dokáže zároveň udělat svělou show, na kterou je radost koukat. Po víc jak hodinu a půl trvajícím koncertě se kapela rozloučila, aby mohla přijít zpět na přídavky, mezi nimiž nechyběla třeba akusticky odehraná skladba "Anytime" z posledního alba, ve které Martička předvedla dokonce i hru na xylofon a úplný závěr patřil jejich prvnímu a doposud asi největšímu hitu "Supersonic speed", což byl nářez se vším všudy. Po koncertě ještě celá kapela přišla do klubu mezi fanoušky, kterým se ochotně podepisovala a nějaké hvězdné manýry, jako u některých jiných zahraničních kapel, se tady vůbec nekonaly. S Martou, stejně jako s klukama z kapely, se dá úplně v pohodě pokecat a i tyhle maličkosti přispívají k jejich popularitě. Myslím, že po tomhle turné si Die Happy vytvořili v Česku už docela slušnou základnu fanoušků a jen dufám, že se sem budou vracet stále častěji, protože na koncerty téhle kapely opravdu stojí za to si zajít a mě osobně to nabíjí velmi pozitivní energií.

Video: Goodbye; Anytime; Supersonic speed; Otázky

Fotky z koncertu ZDE!!!

Daniel Landa (Vozová hradba Tour) - Brno (9.11.2011)

Sat, 19 Nov 2011 15:26:13 +0100

Dalším z řady výtečných listopadových koncertů byl ten, na němž vystupoval můj nejoblíbenější český zpěvák, Daniel Landa. Na tenhle koncert jsem se těšil fakt už dlouho dopředu, protože Dana přeci jen tak často vidět hrát naživo není a jeho poslední turné "Československo", které jsem navštívil v roce 2008 v Ostravě na mě tehdá opravdu velmi zapůsobilo. Letošní série čtyř koncertů měla název "Vozová hradba Tour" a jeho podtitulem byla hesla jako "Hrdost - Odhodlání - Síla". Bylo tedy jasné, že tyhle večery nebudou čistě jenom o muzice, i když ta, samozřejmě, tvořila jejich většinovou náplň.

Dan Landa je jeden z mála umělců, kteří se snaží svou tvorbou a svým konáním lidem něco předat. Vozová hradba se tedy tentokrát do názvu turné dostala jako symbol vzdoru např.proti všudypřítomné globalizaci, politické korektnosti, eurovládě a podobným špinavostem, které se v našem světě bohužel dějí, většinu lidí štvou, ale málokdo se bojí veřejně vystoupit a říct svůj názor proti tomu. Landa je zarytým vlastencem, který má silnou podporu ve svých fanoušcích, a tak si tohle může dovolit i za cenu rizika, že bude opět popotahován za svá slova v různých médiích a kdekdo mu bude vyčítat, že je náckem. Tentokrát všem těmto poštěkávačům pomyslně vzkázal rázné "No a co?!" a opět se nebál jít se svou kůží na trh, za což sklízí samozřejmě u většiny svého publika mohutný ohlas. Během koncertu totiž přednesl i pár velmi výstižných proslovů na témata, o kterých se málokdo bojí mluvit a před kterými různá media zavírají oči (snad musejí???) Vyzval také všechny, kdož s ním souhlasí, k určité národní jednotě a ne jenom k tomu, abychom jako jedinci brblali na dnešní poměry u piva, ale abychom se k tomu, co se nám nelíbí, postavili jako národ a nekývali na veškerá nařízení odněkud z europarlamentu jako ovce a přijímali vše bez odporu. Nevyzýval ani k tomu, abychom na někoho útočili, ale abychom se spíše dokázali bránit. A to je podstatné. Samozřejmě, že se najdou i méně inteligentní jedinci, kteří si jeho slova poberou po svém a pak z toho může být i malér, ovšem ti tu, doufejme, byli v menšině.

Landa je také snad jediným člověkem mimo naše sportovce, který dokáže strhnout dav k národní hrdosti. Tolik českých vlajek, jako na jeho koncertě je totiž pohromadě vidět snad jen, když naši hokejisti vyhrají na nějakém šampionátu. Landa přitom nemusí nikomu nic dokazovat, nemá žádné mezinárodní úspěchy a ani nemusí provolávat laciná hesla jako "Kdo neskáče není Čech", aby si lidi uvědomili, za jakou zemi vlastně kopou. Prostě jen hraje do noty nám, obyčejným lidem a má zdravé názory, ve kterých to s naší republikou myslí dobře, což se nedá říct o většině našich politiků. Na koncertě v Praze dokonce slíbil vyhlásit jednu svou odvážnou myšlenku, u které sice cítí obavu, že by ho mohla definitivně zničit, ovšem pokud bude mít takovou podporu svých fanoušků, jako na těchto koncertech, myslím, že ať udělá cokoliv, bude to úspěšné. Údajně chystá nějaký velký happening, který by měl být v podobném duchu, jako toto turné. Jak ovšem všechno bude nakonec vypadat, se dozvíme už brzy. Každopádně vše, co Landa ve svých proslovech toho večera řekl, je pravda a všichni tihle "Kalousci" a podobná verbež, ať se z toho třeba poserou!!! Danovi každopádně tímto vyjadřuji podporu a zároveň i obdiv k tomu, že se tady s touto situací snaží snad jako jediný veřejně známý člověk něco udělat. Kéž by se i ostatní umělci zbavili strachu z jeho skinheadské minulosti a dokázali se k němu připojit. Nežijeme přece za komančů a tenkrát v roce ´89 to taky přece nějak šlo. Nikdo tady přece nikoho zakazovat nemůže. Tedy zatím! Kdoví totiž, jak to tímhhle tempem půjde dál a Landa není sám, kdo z toho všeho má obavu. Řekl to ovšem správně:"Kdo nechcete, tak moje slova neposlouchejte, zacpěte si uši a pak na to ani nekoukejte na Youtube, abyste pak zbytečně nemuseli poštěkávat!" Je jisté, že se vždycky pár magorů najde, ovšem jsem rád, že tu alespoň dokáže na tyhle témata rozvířit nějakou diskuzi a snad to i k něčemu povede!

Kritiku si určitě slízne i za návrat ke starým písním od Orlíku. Oprášil ovšem songy, jejichž texty jsou i v dnešní době aktuální a za které ho nemůže nikdo popotahovat. Otvírákem celého koncertu byla píseň, která dala celému turné i název a tou byla "Vozová hradba". Koncert začínal těsně po osmé, kdy brněnská Kajot Arena (nebo-li Rondo) poteměla a na velkoplošné obrazovce se ukázala časomíra, která odpočítávala posledních pár minut do začátku. Landa se sebou tetokrát neměl žádnou předkapelu a myslím, že to snad ani nikomu nevadilo. Na celý večer si totiž vystačil se svým repertoárem, a že ho už má sakra dost, dala napovědět i anketa na internetu, jejímž prostřednictvím si mohli před začátkem tour fanoušci vybrat písničky, které by rádi na koncertech zaslechli. Landa k tomuto zajisté přihlédl a jeho koncert také trval o něco déle, než je obvyklé, přičemž zahrál bezmála třicítku svých songů. Nechyběly mezi nimi i ty, které naživo snad ještě nikdy nehrál, jako např. "Holky a mašiny (video)", "Zombice", "Chlapeček z periferie" a další. Do playlistu se dostalo i několik písní z posledního alba Nigredo, které na předchozím tour nezazněly a těmi byly např. "Jen ať to sype", "Nad Afghanistánem" a taktéž "Malá díra v hlavě", která sice už byla v minulosti slyšet, ale v trochu jiné verzi. Jinak se dostalo na spoustu písní z celé Landovy kariéry od alba Valčík až po Nigredo, nemohla chybět filmová "Touha" a zazněla i zbrusu nová píseň "Bohemia", která byla složena speciálně pro toto turné a na žádném albu doposud nevyšla. Text byl sice oproti původní verzi hodně pozměněn, ale i tak je to píseň celkem vydařená, i když k největším Landovým hitům má celkem daleko. Jde v ní spíše o to sdělení, ostatně jako ve většině jeho písní. Landa původně složil nové písně dvě, ovšem druhou, "Modlitbu za krále", už nestačil zhudebnit, a tak ji během jednoho ze svých proslovů pouze odrecitoval.

Radost fanouškům určitě udělaly písně jako např. "Vltava", "Ona", "Táta" nebo "Protestsong", při kterém jsme s kámoškou Sidny hecli a jeho refrén odzpívali na jeden nádech, což je celkem makačka, ale zvládli jsme to! :) Jinak jsme tam byli asi jedni z mála, kteří na tom koncertě trochu pařili. Publikum pro mě totiž bylo největším zklamáním. Když to srovnám s ostravským koncertem před třemi lety, tak tam ti lidi byli živí od první písničky a atmosféra tam byla naprosto skvělá, kdežto do Brna přišli snad samí statici. Samozřejmě jsem spatřil i několik živějších hloučků, které pařily, ale jinak to byla bída a na takovém velkém koncertě a obzvlášť v sektoru pod podiem, bych si představoval lepší atmosféru. Holt Brňáci v tomhle zklamali :( I to prostředí haly Rondo na mě působilo jaksi divně a prostě se mi ten koncert, z nějakého důvodu, sem vůbec nehodil. Byl jsem tady vůbec poprvé, hala je to sice pěkná, ale na ploše jsem si připadal spíš jako v nějaké větší tělocvičně, než v hokejové aréně. Asi jsem byl rozmlsanej tou ostravskou ČEZ Arénou, či co. Nepřišlo mi to tu prostě tak "velký", snad i díky té chabé atmošce. Celá vyprodaná hala se pořádně rozjela až v závěru, kdy Landa opět vytasil starý dobrý hit od Orlíku, jehož notoricky známý refrén "Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ..." zpívali snad úplně všichni a na závěr tohoto večera tahle píseň sedla jako prdel na hrnec. Lidi jinak aplaudovali a vyjadřovali podporu po celou dobu koncertu, ovšem během písní to byla fakt docela slabota.

Po hudební stránce není Landovi, ani kapele snad co vytknout. Mrzela mě snad jen absence smyčcových nástrojů, které prostě do Landovy muziky patří a i když tyto melodické linky hrál většinou saxofonista, který tu oproti předešlým šňůrám nově působil, tak ani za pomocí kláves se prostě smyčce plnohodnotně nahradit nepodařilo, což je celkem škoda. Saxík ale zase zapůsobil v jiných písních a kromě něj tu nově přibyly např. perkuse, druhý kytarista, nebo druhý hráč na klávesy. Mezi těmito muzikanty na jedné straně podia postával i doprovodný zpěvák, kterého ovšem nebylo moc slyšet a ani vidět a trochu oživení vnášela do hudby i mladá harmonikářka. O něco více bylo slyšet doprovodné vokalistky na protilehlé straně podia, a obzvlášť na jednu z nich byl docela zajímavý pohled, neboť se věnovala možná více tanci, jak zpěvu, což ovšem vnášelo trochu života a pohybu na podium a obzvlášť mužskému oku to jistě lahodilo :) Mezi těmito zpěvačkami se dokonce nacházel i pro někoho známý zpěvák z prvního ročníku Superstar, Tomáš Savka. Základ kapely ovšem tvořili lety prověření muzikanti, přičemž za klávesami stál pomyslný kapelník této party, Vlasta Bičík, basu ovládal Jan Lstibůrek z kapely Toxique, za bicími seděl Marek Žežulka z Divokýho Billa a s kytarou řádil na podiu Martin Volák, nyní už bývalý člen kapely Harlej (což je pro mě zatím nepochopitelný, jak se takového špičkového kytaristy mohli zbavit?!). Volák jako jediný z Landovy kapely vnášel na stage trochu pohybu a té správné rockerské energie a rovněž instrumentálně potvrdil, že patří k tomu nejlepšímu u nás. Také Landovi tentokrát pohyb nechyběl, nebyl nijak statický, jak ho známe z předešlých koncertů, naopak se snažil využívat všech částí podia a působil na něm dosti suverénně. Vše tentokrát utáhll sám bez pomocných zpěváků, neztrácel se ani příliš v textech, jak je u něj zvykem a celý koncert odzpíval jen s minimálním počtem chyb. Oživením byly jistě občasné výstupy dětského sboru v několika písních, jenž měl připraven i pár jednoduchých choreografií, nechyběly ohňové ani parní efekty, na oko dobře působily i projekce na obří obrazovce a o bohatém světelém ansáblu snad netřeba hovořit. Horší už to bylo se zvukem a bylo vidět, že pan zvukař se během několika prvních písní evidentně hledal, protože ze začátu nebylo Landovi skoro rozumět, až příliš často v hale hučely nepříjemné zpětné zvukové vazby a až po čase se vše dalo dopořádku a po zbytek koncertu už byl naštěstí zvuk dobrý.

Sečteno podtrženo: byl to skvělý koncert, ve kterém zaznělo dost dobrých hitů, které jsem možná ani nečekal a také jejich počet a délka vystoupení mě potěšila. Potěšily mě i Landovy názory, která možná už nějakou dobu znám, ale jsem rád, že s nimi dokázal vystoupit před širokou masu lidí a před media. Doufám, že si každý návštěvník odnesl něco z toho v srdci a že ta národní hrdost a odhodlání tady něco změnit alespoň polovině z nich vydrží déle, než pár hodin po koncertě.

Video: Vozová hradba; Blaničtí; Nad Afghanistánem; Ona; Bohemia; Čech

FOTKY Z KONCERTU ZDE!!!

Doga (unplugged) - Hranice (4.11.2011)

Wed, 16 Nov 2011 12:14:00 +0100

Jak nebylo za poslední tři měsíce co psát, tak teď se toho pro změnu nahromadilo až příliš. Letošní listopad je pro mě celkem nabitej zajímavýma koncertama, větší část z nich už mám za sebou, jsem plnej zážitků a teprve teď se můžu dostat k tomu, abych o nich sepsal nějaké ty reporty. Vezmu to tedy hezky popořadě a úvodní listopadový rozjezd obstarala naše oblíbená kapela Doga, která tentokrát opět vytáhla španělky a v Hranicích odstartovala své Unplugged Tour 2011.

Do Hranic to mám z Kroměříže přibližně půl hodinky cesty, takže jsem se sem odhodlal jet rovnou po práci. Co však čert nechtěl, zrovna před koncem šichty jsem musel jít na sál k operaci a než se člověk zbrchal a chtěl už tou dobou být dávno na cestě, tak teprve z práce se zpožděním odcházel. Kluci měli hrát už v osm večer, bo neměli žádnou předkapelu a měl to být spíše jen takový malý večírek s posezením u hudby, takže žádná velká akce. No dojel jsem tak tak, ale kluci naštěstí ještě nehráli a vítali mě u vstupu. Bylo tu i pár známých tváří z řad fanoušků, takže o to byl večer příjemnější a člověk s nima zase po delší době aspoň pokecal. Zdejší zámecký klub na mě působil moc hezky. Bylo vidět, že je to tam nově udělané a dřív to bylo asi jen nějaké zámecké sklepení, ovšem schopní lidi to tam zřejmě dokázali takto hezky zřídit, že je to místo pro takovéto koncerty jako stvořené.

Po chvilce už se Doga odebrala do zákulisí a poté už se začalo hrát. Na podium opět chlapci vyšli v mikulášských čepicích za zvuků vánočního intra, což mi přišlo přeci jen na 4.listopad poněkud brzy, ale aspoň si to měli možnost tady nacvičit pro další austická vystoupení, která se konají přeci jen trochu blíž Vánocům. Pro tohle tour zvolili i nový stejnokroj, v podobě košilek s kravatami, ve kterých je můžeme vidět např. na plakátech a promo fotkách k poslednímu albu "Hoď si to" a vypadalo to celkem dobře. Koncert odstarovali klasickým akustickým otvírákem "Camarro", následovala novinka "Fuckerman", při kterém jsme na sebe s Izzošem přes celou délku klubu řvali známé "Auf wiedersehen" a pak už šli klasické dogařské hity jeden po druhém. Dostalo se samozřejmě i na víc těch pomalejších kousků z jejich repertoáru, které na klasickým koncertě slyšet nelze a bylo fajn slyšet v akustické formě i některé novinky. Snad úplně premiérově tu zazněla naživo i nová pecka "Máš vůni tequilly", která se poslouchala moc dobře a celkem mě tím kluci potěšili, stejně jako oprášením starého hitu "Živí mrtví", což bylo rovněž super. Došlo třebas i na "Blbou lásku", "Laně jdou" a další, méně hrané pecky.

Zpočátku to opravdu vypadalo na komorní akcičku, kdy lidé budou sedět u stolů u vínečka a pojmou to jen jako poslechovku, ovšem s přibývajícím alkoholem v krvi a přílivem známějších pecek se do toho posluchači dostali a začínali před podiem pařit. Tento úkaz ostatně známe z našich společných dovolených, takže jsem neměl obavu, že by se až do konce jen sedělo. Obzvlášť, když Izzi už z počátku vystoupení apeloval na lidi, aby si šli buď před podium stoupnout nebo aby si alespoň přinesli ty stoly blíž. Přeci jen hrát pro prázdný parket pro něj není zvykem. Nakonec se tedy z tohohle klubového posezení strhl docela dobrej mejdan a kdo chtěl, tak si to užíval a nálada byla super. Dokonce to bavilo i mě, naprosto střízlivého řidiče :)

Doga tedy opět předvedla bezchybný unplugged vystoupení a jsem rád, že jsem je zase po čase viděl, bo už jsem byl na můj vkus fakt dlouho bez živé muziky a tohle aspoň člověka zas trochu nakoplo :) Na další unplugged koncert se zajedu určitě podívat i v prosinci do Brna, kde to bývá úplně o něčem jiným a klubová atmosféra na Melodce bývá každým rokem parádní. V Hranicích to byl takovej fajn večírek na rozjezd! :)

Video: Jdou po mě; Hvězdy zhasnou; Máš vůni tequilly; Živí mrtví

Fotky ZDE!!!

Více na www.dogamusic.cz

Chata Staré Hamry - říjen 2011

Thu, 03 Nov 2011 14:07:24 +0100

Naše banda opět vyžadovala trochu změnu prostředí a jelikož už se z toho pomalu stává tradice, že každý rok na podzim jezdíme někam na chatu do hor, museli jsme tak učinit i letos. Pravidelně jsme sice jezdívali na Bzovou, ale jelikož to letos z nějakých organizačních důvodů nešlo, vybrali jsme si chalupu na trochu vzádlenějším místě Beskyd, ve Starých Hamrech, poblíž Lysé hory a vodní nádrže Šance.

Zorganizované jsme to letos měli dopředu možná líp, než kdy před tím a tak nenastal víceméně žádný problém. Sešli se tu fajn lidi, bylo nás tu celkem 13 + 1 dítě a 2 psy, na jeden den a noc dokonce dorazila i naše oblíbená Ondruchovic rodinka, takže tu rázem bylo o 4 lidi a 2 pejsky víc a bylo to moooc fajn. Chaloupka byla přijatelně veliká, sice neměla úplně takový to kouzlo, jako má ta na Bzové, bo tu chyběly ty kachlový kamna, ale jinak tu bylo vše, co jsme potřebovali a dalo by se říct, že byla i pohodlnější. Hned vedle nás bydleli i majitelé, kteří se taky zdáli dost v pohodě a pan otec nám dokonce po celou dobu pobytu chodíval topit, takže to byl luxus a my se nemuseli o nic starat. Počasí nám vyšlo relativně taky parádní, nepršelo a tak jsme mohli podniknout i nějakej ten výlet, jako např. okolo vodní nádrže Šance anebo sobotní výšlap na Lysou horu.

Ten sám o sobě stál za to. Ráno pořádně nikdo nevěděl, kterou cestou a jestli tam vůbec chce jít, nakonec jsme ale zvolili kompromis a dojeli na místo zvané Bílý kříž, kde už jsme se rozskupinkovali a každý si šel tam, na co se cítil. Nakonec se asi 8 lidí odhodlalo jít na Lysou, mezi ně jsem patřil i já, a tak jsme se vydali na cca 10 km procházku k vrcholku této hory. Takových 6 km byla cesta v pohodě, po rovince nebo jen přes mírné kopečky. Občas jsme mezi stromy zahlídli vysílač na Lysé hoře a zdálo se to rozhodně víc, než těch 9 km, co psali na cedulkách. Každopádně nás to neodrazovalo a šlapali jsme dál. Z těch osmi lidí nakonec dorazilo na vrchol jenom pět. Tři se zhruba v půli cesty ožrali a posléze se otočili zpátky :) Já jsem se ze začátku bohužel držel jich, bo ti vepředu nabrali obrovský tempo a jelikož jsem se sebou vedl i moje tříměsíční štěňátko Terezku, tak jsme jim nemohli stíhat. Po pár kilometrech jsem ale poznal, že s těmahle lidma se asi na vrcholek nevyškrábu, a tak jsme se tak nějak s Terkou trhli a po zbytek cesty jsme šmatlali sami a snažili se dohnat ty před náma. Teda spíš jenom já, bo jsem to štěně šetřil a po většinu času jsem ji nesl v náručí. Ke konci už pak nastalo docela hnusný stoupání a to malý stvoření v mých rukách se stávalo v tu chvíli čím dál těžší zátěží a docela se to proneslo. V jednu chvíli, těsně pod vrcholkem, už jsem měl i tendence to vzdát a obrátit dolů, ale když už jsem byl tak blízko, tak jsem se prostě hecnul a šel dál. No a nakonecjsme to nějak zvládli. Měl jsem takovou krásnou motivaci, že nahoře si dám aspoň zasloužený pivko a strašně jsem se na něj těšil. Jenomže jaká to byla zrada, když v tom bufetu stála fronta asi tisíce turistů, kteří měli v ten den ten samej nápad šmatlat na Lysou. Po asi 10-15 minutách v té frontě mě ta chuť prostě přešla a vzdal jsem to. Šel jsem si aspoň pohladit tzv. hladící bod, který se na vrcholku Lysé nachází, kochat se výhledama bohužel v ten den taky moc nešlo, bo bylo zataženo a hory byly v takovém mlžném oparu, takže moc daleko vidět nebylo a nahoře byla i docela kosa, takže jsem se tu moc dlouho nezdržel. Mohl mě tedy hřát alespoň pocit, že jsem zdolal další známý vrcholek našich hor, na kterým jsem ještě nebyl, ale stejně si sem budu muset vylízt ještě někdy jindy, bo jsem na ten výhled odtud fakt zvědavej a chci si ho užít dokonale.

Cesta zpátky už byla docela utrpením pro nohy, ale naštěstí už jsme šli všichni společně, tak to nějak líp utíkalo. Noo 20 km trasa mi dala celkem zabrat, ale večer jsem zase ožil u táboráku, kde byla super nálada a byl to moc příjemnej večer. No nepamatuju, že bych koncem října venku opíkal někde buřty v krátkým triku. Prostě pohoda a jsem rád, že to takhle vyšlo a mohli jsme si tuhle chatu užít se vším všudy. Ještě ten bazén nám chyběl :)

Noo tak co dodat? Děkuji všem, kteří sem dorazili, kteří se postarali o zábavu, o jídlo, o dobrou náladu atd. Prostě je fajn si takhle občas někam s přáteli vyjet a doporučuju to všem. A v Beskydech je taky krásně ...obzvlášť na podzim, kdy jsou ty stromy tak krásně barevný...néé, vlastně oni nejsou barevný, oni jenom ztrácijou pigment! (jak by řekl náš Karlos) :-D

FOTKY ZDE!!!

Dovča Slovensko 2011

Thu, 13 Oct 2011 15:32:59 +0200

Dlouho tu nic nepíšu, bo jaksi pořád není o čem. Od Slavností piva na Kamínce jsem na žádné hudební akci, vyjma Dogy v Rousínově, nebyl a od té doby je krom nějakých těch letních radovánek, takový období klidu, odpočinku a nabírání sil před zimou. Jeden takovej relaxační týden jsem si dopřál na Slovensku, kde to stálo fakt za to a byla by škoda, si to tady aspoň trochu nezaznamenat.

Po náročným srpnu, kterej jsem strávil skoro celej v práci, jsem si tedy dopřál prvních 14 dní v září dovolenou a vyrazil jsem do hor. A nejhezčí hory poblíž jsou pro mě pořád ty slovenský, kde se vždycky rád vracím a tentokrát jsem toho chtěl projet u východních sousedů trochu víc. Můj plán se nakonec zalíbil i rodičům, kteří jsou pro horskou turistiku taky nadšení a vlastně mě k ní od malička přiučili, a tak jsem je vzal se sebou, bo je lepší, když s váma jedou lidi, se kterýma ty přírodní krásy můžete sdílet, než s někým, koho to nějak extra nebaví.

Mám rád takovou tu bezprostřednost a neplánovaný akce, takže ubytování jsme domlouvali až na poslední chvíli s tím, že budeme po pár dnech přejíždět na další místo. První volba tedy padla na Terchovou, rodiště Juraje Jánošíka, kde to mám moc rád a vždycky se sem rád vracím, ať už v létě nebo v zimě na lyže. Pohoří Malé Fatry a Vrátná dolina má svoje kouzlo a je to tu fakt moc hezký. Chtěl jsem tady hlavně znovu prošmejdit Jánošíkovy diery, což je soutěska mezi skalami plná vodopádů, můstků a vysokých žebříků, který jsou jen pro otrlé. Je to takovej moc hezkej kaňon s horským potokem, kde jsem byl naposled právě, když jsem byl ještě děcko a chtěl jsem si ho projít teď, kdy už to vnímám zase trochu jinak a navíc tehdá jsme ho neprošli celej.

Ubytování jsme tedy našli na netu jen pár dní před odjezdem v takovým rodinným penzionku, ráno jsme vyjeli, v 11 hod. už jsme byli ubytovaní a pak už tradá na výlet do dír! Počasí nám vyšlo náramně, poslední prázdninovou hezkou neděli využilo ještě k výletu na tohle místo spousta lidí a tak tu bylo mezi skalami celkem plno. Každopádně jsme si to krásně užili a vřele každýmu milovníku přírody tohle místo doporučuju. Původní plán pro první den byl sice zdolat jen Jánošíkovy diery, ale časově jsme to stíhali celkem rychle a jít se válet tak brzo na penzion se mi rozhodně nechtělo, takže jsem přemlouval své dva soukmenovce k postupným cílům a nakonec jsem je tímhle stylem vytáhl až na Malý Rozsutec, což bylo v plánu až na další den, ale nějak jsme se tam prostě silou vůle ocitli a na jeho vrcholku to byla fakt nádhera. S jeho větším bráškou, Velkým Rozsutcem, který už jsme zdolali před pár lety, se to sice nedá moc srovnávat, ale i tak je cesta nahoru a obzvláště pak dolů po kamení, velice náročná. Výhledy z vrchu ovšem stojí za to a člověk si nahoře připadá jak v letadle. Pro tohle je ta turistika krásná, že z vrchu člověk vidí široko daleko do kraje a pod ním je hloubka, až se mu tají dech. Holt kdo tohle nemá v krvi, asi nepochopí. Dolů jsme se vraceli už se západem slunce a ten tady vypadal taky moc hezky. Jak říkám, neplánovaný akce jsou nejlepší a tenhle den patřil určitě k těm nejvydařenějším tady.

V pondělí jsme ovšem nevěděli, kam jít, protože původně plánovanej Rozsutec jsme už zdolali a ubytko jsme v Terchové měli ještě na jednu noc. Vydali jsme se tedy na hřebeny Malé Fatry, vyjeli lanovkou na Chleb a tam jsme courali po vrších. Na další den jsme měli v plánu přejezd do Vysokých Tater, tudíž jsme se chtěli trochu pošetřit, ovšem cesta, kterou jsme si zvolili, rozhodně na šetření nebyla a dali jsme si pěkně do těla. Makačka to byla ve vedru celkem dobrá, ale aspoň jsme se nadýchali zhluboka horskýho vzduchu a roztáhl se nám hrudní košíček :-))) Výhledy opět překrásný a fajn hřebenovka, kde už jsme to ovšem z předchozích let znali, takže žádný překvápko se zas tak nekonalo. Večer jsme si ještě zašli do místního Wellnes centra, kde přišla vhod horká výřivka na unavený těla, zaplavali jsme si v bazénu a byl to příjemnej večerní relax, tak jak má na dovolené být. Prostě na všechno prdět a užívat si tu pohodu! :-)

V pondělí jsme si ještě narychlo přes net zarezervovali pobyt ve Vysokých Tatrách v privátu u docela fajn lidí v Nové Lesné a v úterý dopoledne už jsme se jim hlásili. Vysoké Tatry jsou ještě zemí pro nás docela neprobádanou. Já jsem byl tak akorát na Štrbským plese a v jeho okolí, jinak jsem doposud ty hory skoro nepoznal a tak jsem je tu letos chtěl prošmejdit co nejvíc. Můj jednoznačný cíl byl navštívit Lomnický štít, což je druhá nejvyšší hora Slovenska a je přístupná pouze lanovkou anebo pro skorohorolezce a to ještě s průvodcem. V úterý panovalo pěkné počasí, ovšem okolo Lomničáku se honily mračna a vrcholky Tater byly zahaleny v mlžným prstenci, ze kterýho by nahoře nebylo nic vidět. Stále jsme čekali, zda se mraky přes hory nepřevalí, ovšem celej den ty špičky ne a ne přefouknout. Na vrchy se to nehodilo, takže jsme museli vymyslet něco jinýho.Po menších organizačních zmatcích jsme nakonec zvolili cestu do Červeného Kláštora, kterej se nachází v Národnám parku Pieniny a to je oblíbená destinace hlavně pro vodáky, neboť je zde řeka Dunajec a sem na Slovensko-polskou hranici se sjíždí hromada lidí, podobně jako u nás třeba na Vltavu.

Specifikem téhle oblasti je splavování Dunajce na tzv. pltích, což jsou originální plavidla, na terých se dřív splavovalo např. dřevo apod. Dnes se na nich vozí turisti a jede se moc krásným kaňonem uprostřed hor a skal, kde člověk zasáhl do přírody jen minimálně. Hodinu a půl trvající romantická projížďka tedy stála za pokochání, ovšem přiznám se, že mě to až tak moc nebavilo a raději bych si tu řeku sjel třeba na raftu při větším průtoku a s úplně jinýma lidma, neboť jsme zrovna vychytali autobus slovenských důchodců, a i když s nima byla zpočátku celkem sranda, tak pak už mi to řehtání těch uječených babek lezlo docela na nervy :)

Středa se vydařila náramně. Obloha byla dopoledne úplně vymetená a nádherný azuro prostě dovolovalo s těma horskýma štítama dělat krásný fotky. Plán byl jasnej - vzhůru na Lomnický štít. Našim se sice moc nechtělo bo lístek nahoru se jim zdál moc drahej, ale jelikož žijem jen jednou, tak se mi je podařilo ukecat a prostě jsem ty lístky koupil a basta! Kvůli tomu jsem sem totiž jel. Přiznám se, že jsem měl sice obavu z té cesty visutou lanovkou a před pár lety by mě do ní asi ještě nikdo nedostal, ovšem tak nějak se postupně učím překonávat svoje strachy a překážky, že jsem i tohle prostě musel zkusit. A stálo to fakt za to, bo ten pohled z Lomničáku je fakt neopakovatelnej. Přiznám se, že od rána ve mě panovala drobná nervozitka a z té lanovky jsem měl respekt. Není to totiž taková ta obyčejná lanovkja, kde je na každých dvaceti metrech sloup, tady je prostě záchytnej bod lana jen na začátku a na konci, převýšení je přes nějakých 800 metrů a pod váma necelej kilometr hloubky. No prostě jsem nevěděl, co to se mnou udělá, ale těšil jsem se na to. Den byl opravdu krásnej a tak tu bylo zrovna narváno. Kapacita je v kabince omezená na 14 lidí, takže čas našeho odjezdu byl až někdy ve 14:30, tudíž jsme měli nějaký 4 hoďky k dobru a tak jsme se jen courali v okolí Skalnatýho plesa a to čekání bylo nejhorší. Ačkoliv jsem dlouho před tím držel zásadu v abstinenci tvrdého alkoholu, musel jsem tohoto dne udělat výjimku a v jedné horské chajdě jsem si musel dát baňku bylinné Demenovky, která mi nakonec pomohla od toho břuchabolu a od té doby mi bylo fajn :) Jakmile jsem nastoupil do kabinky, veškerý obavy ze mě jakoby spadly a jen jsem si užíval ty krásný panoramata a pohledy do obrovské hloubky pod náma. Byl to fakt zážitek a o ještě krásnější bylo vystoupit na samotnou špičku Lomnického štítu. Tak vysoko jsem ještě nebyl a celý ty velehory Vysoký Tatry pod náma jakoby byly jen nějaký malý kopečky. Překvapilo mě, jak malý jsou, co se týče rozlohy. Odtud je bylo vidět opravdu celý a pohled to byl fakt zajímavej. Jsou to zase trochu jiný hory, než na který jsem zvyklej. Jsou více skalnatý a takový hodně šedivý. Ono v té výšce taky té zeleně asi roste minumum.

Na vrcholku Lomničáku se nachází meteostanice, v tom baráčku je i útulnej bar a venku super vysunutej můstek nad tu hloubku, kterej má jen mřížovanou podlahu, takže krásně vidíte pod nohy a člověk se závratěma by tady asi nepochodil. Nám to ale nějak nic nedělalo a prostě jsme si to tam těch 50 min. užívali. Obloha se sice už v tu chvíli zatáhla a kosa byla nahoře jako kráva a dokonce mi přistála i sněhová vločka na nose, ale výhledy do dálky byly pořád v pohodě a my jsme měli ještě z pekla štěstí. Jakmile jsme totiž sjížděli dolů lanovkou, začal se Lomničák zahalovat do mlhy a za malou chvíli byl celej v mracích, takže ti, co jeli nahoru po nás, nejspíš neviděli nic, než jen hustou mlhu. No za ty prachy by mě to asi naštvalo, jenomže přírodě holt neporučíš a tady se ty podmínky mění opravdu z minuty na minutu. Štěstí jsme měli i na další hezkej úkaz, když jsme cestou dolů, těsně pod vrcholkem Lomničáku, zahlédli kamzíka. Tyhle zvířata je, jak známo, docela těžký jen tak volně v horách zahlídnout a tak to byla docela haluz, až jsem se z toho těšil, jak nám to všechno vychází. Absolutně nechápu, jak se na tu příkrou skalnatou stěnu tak yvsoko vyškrábal, ale jsou to holt horský kozy, tak to maj asi v kopítku :-) No a aby těch horských zviřátek nebylo málo, dole pod Skalnatým plesem u chajdy, kde jsem si dával Demenovku se u chodníku náhle zjevila liška. A vypadala celkem ochočeně, lidi jí házeli žrádlo a ona se nechala fotit jak modelka. Prostě si tam jen tak chodila a vůbec se lidí nebála. Buď si ji tam takhle ochočil od malička ten majitel té chaty anebo se prostě rozhodla, že se jí nechce lovit a tak bude dělat za žrádlo od lidí turistickou atrakci :-) Z tohodle dne jsem si odnesl asi nejhezčí zážitek z celé dovči, protože to tam celý fakt stálo za to.

Čtvrtek už byl zamračenej celej, předpověď slibovala na další dny deštivo, a tak jsme se rozhodli, že uděláme poslední výlet a k večeru už pojedeme radši domů. Volba padla tedy na Vodpoády Studeného potoka, který se nacházely v nitru Vysokých Tater a odtud ty hory zase vypadaly úplně jinak. Sezhora se zdály takový drsný a tady uprostřed lesů s horskýma potokama to byla naopak docela romantika. Nejprve jsme vystoupali ze Starého Smokovce na Hrebienok a dál jsme odtud pokračovali ke zmíněným vodopádům. Ty hučely už z dálky a u nich to byla fakt krása. Člověk si připadal jak v modré laguně, jen to sluníčko chybělo. Bylo pod mrakem, místama sice jen lehce mžilo, ale to se dalo přežít a bylo to tu taky moc hezký a dalo se tu pořídit spoustu pěkných fotek. Naše kroky pak pokračovaly ještě k Obrovskému vodopádu, kterej byl zase větší co do výšky a když tohle člověk všechno viděl, tak se mu vůbec nechtělo domů a naopak by ještě rád probádával všechna zákoutí těchle krásných hor. Rozhodně jsme neprošli všechno, co bysme chtěli, takže se do Tater budu muset určitě ještě někdy vrátit a zůstat tu nejmíň týden, protože hezkých míst je tu hodně a za dva dny se to určitě nedá stihnout.

Dešti jsme nakonec unikli jen tak tak, protože jakmile jsme najeli na dálnici za Popradem, začalo docela vidatně lít a to nám vydrželo celou cestu až domů a po tmě a v dešti se nejelo vůbec příjemně.Nakonec nám ale vyšlo vše, co jsme chtěli, takže s touhle dovolenkou jsem maximálně spokojenej, i když bych tam radši zůstal o pár dní dýl, neb mě ještě čekal další týden volna. Ten jsem ale trávil taky sportovně, bo jsem si skoro denně vyjížděl na kole na valašské kotáry a to bylo taky fajn. Začátek září se celkem vydařil, stejně jako celé letošní léto a já jsem tedy s letní sezónou docela spokojenej. Teď už se jen z festivalů začnem přemisťovat do klubů, z turistyckých tras a cyklostezek na sjezdovky, za pár dní začnou před Tescem svítit vánoční stromečky a rok bude zase pryč. Letí to jako voda a proto je potřeba si takovýchto krásných dní užívat, jak jen to jde!

Kubíkovy výmysly a nesmysly - Články

Majáles Kroměříž 2012 (5.5.2012)

FOTKY ZDE!!!

Čarodějáles Brno - 27.4.2012

FOTKY Z ČARODĚJÁLESU ZDE!!!

Wanastowi Vjecy - Zlín (24.4.2012)

FOTKY Z KONCERTU ZDE!!!

Škwor - Zlín (13.4.2012)

FOTKY ZDE!!!

Harlej - Březolupy (31.3.2012)

FOTKY ZDE!!!

Arakain + Lucie Bílá - Brno (22.3.2012)

FOTKY Z KONCERTU ZDE!!!

Jaromír Nohavica - Kroměříž (24.2.2012)

Inekafe - Zlín (10.2.2012)

Fotky ZDE!!!

Ve stopě Valašsé zimy 2012

Pár fotek ZDE!!!

Tarja - Zlín (13.1.2012)

FOTKY ZDE!!!

PF 2012

Vánoce 2011

Inekafe - Olomouc (17.12.2011)

Doga (unplugged) - Brno (1.12.2011)

Fotky ZDE!!

Vypsaná fixa, Dark Gamballe a další - Kojetín (19.11.2011)

FOTKY ZDE!!!

Die Happy - Zlín (11.11.2011)

Fotky z koncertu ZDE!!!

Daniel Landa (Vozová hradba Tour) - Brno (9.11.2011)

FOTKY Z KONCERTU ZDE!!!

Doga (unplugged) - Hranice (4.11.2011)

$(function(){ swfobject.embedSWF.apply(null, ["http:\/\/www.youtube.com\/e\/IylMey8m0M8","youtubefbaeeff","673","543","9.0.0",null,{"allowScriptAccess":"always","allowfullscreen":"1"},{"wmode":"transparent"},{"style":"display:block;margin-left:auto;margin-right:auto"}]); });

Fotky ZDE!!!

Chata Staré Hamry - říjen 2011

FOTKY ZDE!!!

Dovča Slovensko 2011

Nějaké ty FOTKY ZDE!!!