Co sa stalo nové!?

musicreport.cz

1. února 2018 v 22:22 | RUDA
Od této chvíle se má tvorba definitivně bude směřovat na web www.musicreport.cz
Bude-li vás i nadále zajímat, rád vás na těchto, stále ještě nových stránkách uvítám. Musicreport už bude zaměřen převážně jen na muziku, najdete zde reporty z koncertů a festivalů, fotky, videa, rozhovory, recenze, soutěže atd. Postupňe navazuji spolupráci s různými interprety a pořadateli akcí, takže se snad budete moci těšit na více novinek ze světa hudby. Já se těším na vaši návštěvu a děkuji za dosavadní přízeň ;-)



!!!MUSICREPORT!!!

11. dubna 2017 v 21:21 | RUDA

Vážení čtenáři, dovolte mi, abych vás upozornil na mé nové stránky s názvem MUSICREPORT. Jak jste si jistě všimli, posledních pár let už zde vkládám příspěvky výhradně o muzice a taková ta hudební publicistika je mi nejbližší. Proto jsem se rozhodl založit web zaměřený výhradně už jen na hudbu, kde budu přinášet své postřehy, reportáže a snad i další zajímavosti ohledně hudby. Nové stránky jsou na modernější úrovni a chtěl bych zde svou tvorbu posunout zase trochu dál a více ji zprofesionalizovat a zmodernizovat.
Uvidíme jak se vše bude vyvíjet, zatím je vše ve stadiu testovacího provozu a bude záležet hlavně na vás, stálých a snad i nových čtenářích, jak se vám stránky budou líbit a zda je budete navštěvovat. Budu rád, když občas zavítáte a zanecháte i nějaký koment anebo mi pošlete nějakým způsobem zpětnou vazbu, zda se vám to líbí či nikoliv. Mělo by to podle mě být jednodušší a přehlednější, časem bude i optimalizovaná verze pro mobilní telefony či tablety. I mě jako autorovi to dává mnohem více možností a zjednodušení v editaci, výhodou je i téměř úplná absence otravných reklam. Vše se nyní bude ještě ladit za provozu, tak prosím o trpělivost.

Musicreport tedy zatím najdete na této adrese: www.hovadoblog.wixsite.com/musicreport Adresa je zatím trochu složitější, ale pokud budou stránky úspěšné, zvažuji časem zaregistrování vlastní, zapamatovatelnější domény. Nebyl jsem si jist, zda nadále používat název "hovadoblog", ale nakonec jsem jej nechal alespoň v adrese, aby bylo i stálým návštěvníkům jasné, o koho se jedná :) Každopádně i v tomhle by mě zajímal váš názor...hovadoblog nebo musicreport? :)
No a co bude s tímhle hovado.blogem? Prozatím na něj budu vkládat články tak nějak souběžně a vše se bude odvíjet od úspěšnosti nových stránek. Zatím tedy hovado.blog.cz pojede dál a uvidíme, kde se vám bude líbit víc. Každopádně větší pozornost teď budu asi směřovat k novince. Stejně tak budou nadále fungovat i facebookové stránky hovadoblogu, které budou stejné i pro musicreport, takže tam se nic nemění.
Věřím tedy, že se vám nový web bude líbit a dejte mi prosím vědět váš názor. Nová verze dává spoustu možností pro zlepšení obsahu, takže pište vaše postřehy, komenty, co byste zde ještě uvítali apod. Díky a ať se líbí.

"Hovadoblog" slaví 10 let

2. března 2016 v 21:28 | RUDA
Zjistil jsem, že 16. ledna 2006 jsem založil tenhle blog a napsal jsem prvních pár řádků. Zpočátku jsem ani nějak nevěděl, co sem budu psát a sloužil jen tak pro radost mě a mých přátel, když jsem si tu zaznamenával různé společné akce a blbinky. Postupně jsem si sem přidával věci, které mě tak nějak baví, svou vlastní tvorbu no a začalo to zajímat nějak čím dál víc lidí, za což jsem samozřejmě rád. Hodně mě baví muzika a myslím, že za ty roky obježděné po koncertech a festivalech už mám něco naposlouchaného a občas mi tohle psaní a tvoření otevřelo dvířka i tam, kam se běžný hudební fanoušek nedostane. Přineslo mi to určitě nové zážitky, zkušenosti a příležitosti. V posledních letech se proto z tohohle osobního blogu vyprofiloval spíše takový hudební, když sem píšu už jen reporty a osobní postřehy z různých kulturních akcí. S nástupem facebooku se samozřejmě hodně věcí na netu změnilo a tyhle sociální sítě používá k sebeprezentaci už téměř každý, mě nevyjímaje. Samozřejmě člověk stárne a dnes už bych na net nevyvěsil něco, co před deseti lety, ale je to zase taková zajímavá osobní kronika :-) Toho času na psaní už je taky celkem málo, ale vždycky si chvilku na naspání nějakého toho reportíku ještě najdu. Třeba vás to ještě baví číst. Mě to ještě baví, a tak sem vždycky pár řádků občas rád přihodím. Graficky už jsou tyhle stránky asi dost za zenitem, zvažuju i novou formu, ale vše je otázkou času a pokud to budu chtít dělat v lepší formě, tak i peněz. Uvidíme v budoucnu. Děkuju všem za zachování přízně a pokud sem občas zavítají i noví čtenáři, jste srdečně vítáni.

Best Of 2012

14. února 2013 v 15:02 | RUDA
S příchodem novýho kalendářního roku se tady vždycky snažím tak nějak zbilancovat ten rok minulej, a i když vím, že letos mám docela zpoždění, tak ani tentokrát si tenhle rekapitulační článeček neodpustím.


Co tedy říct o tom roce 2012??? Asi si nemohu stěžovat, neb byl docela úspěšný a splnila se mi v něm řada přání a snů, čehož si moc vážím. Kde tedy začít? Tak třeba u té sportovní tématiky. Kdo mě sleduje, tak ví, že jsem se začal aktivně zapojovat do amatérských závodů rally a prvním takovým splněným snem byla účast na asi nejslavnějším amatérském závodě v ČR "Ve stopě Valašské zimy", která se jela v únoru za extrémně nízkých teplot a byla to moc dobrá zkušenost. Opravdu mi bylo potěšením účastnit se tak skvělého závodu, na který jsem se dřív chodíval dívat pouze jako divák a užít si teď roli závodníka a zažít to všechno okolo bylo fakt prima. Letos si to samozřejmě opět rád zopakuju. Tuhle rally jsem jel ještě se svým osobním autem, které jsem musel tak nějak šetřit, ovšem po zbytek roku jsem dostal do rukou staršího Opela Astru, se kterým jsme se účastnili už menších hobby cupů, při kterých se ovšem dá taky skvěle vyblbnout na uzavřené trati a ke konci sezony přicházely už i docela kvalitní výsledky, což mě velmi těší, i když to jezdíme samozřejmě jen pro zábavu a bohužel nedisponujeme velkým finančním zázemím, abychom mohli auto nějak vylepšovat. Holt bez sponzorů to dělat na vyšší úrovni nejde. Co se týče rally, splnil se mi v tomto roce další velký sen a to svézt se v ostrém závodním voze alepsoň na místě spolujezdce. Co víc, měl jsem tuhle možnost na nejlepší souteži u nás, slavné Barum Rally a ve velmi kvalitním autě Subaru Impreza Sti, které kočíroval jezdec Marcel Havlásek a i když se mnou určitě nejel na 100%, tak to byl velmi hezký zážitek a člověk tak mohl pozorovat, jak tyhle závodníčky fungujou zevnitř, jak se chovají podvozkově a můžu říct, že je to opravdu obrovský rozdíl, oproti sériovým autům, což šlo poznat i z místa spolujezdce.


To byly tedy zážitky ze světa motorsportu a nyní přeskočím do oblasti, která mě baví asi ještě víc nebo minimálně na stejné úrovni, a tou je hudba a dění kolem ní. Navštívených koncertů byla samozřejmě i v roce 2012 celá řada a které bych asi vybral mezi ty NEJ? Na prvním místě jednoznačně vévodí pražský koncert legendární Metalliky, kterou jsem v květnu viděl na živo sice už podruhé v životě, ale tentokrát bych řekl, že to bylo ještě mnohem lepší, neboť jsem stál blíže k podiu, kde byl ten správný kotel a muzikantům bylo vidět hezky do tváře. Show měli taktéž mnohem propracovanější, zahráli komplet celé Black Album z roku 1991 a navíc to byla vůbec první zastávka tohoto tour, takže jsme některé songy slyšely hrát živě ve světové premiéře. Navíc mám krásnou vzpomínku na tenhle koncert v podobě dvou trsátek, které na konci koncertu přistály v mé blízkosti, což je pro mě, jakožto jejich fanouška velmi cenný suvenýr, o kterém se mi ani nesnilo. Z tohohle večera jsem byl ještě dlouho nadšenej.
Takovým dalším koncertem, který mě loni opravdu nadchnul bylo vystoupení Arakainu s Lucií Bílou v Brně, které bylo součástí jejich tour ke třicátému výročí. Téměř tříhodinový koncert plný největších hitů kapely a k tomu excelentní hlas Lucie Bílé ve spojení s metalem, to byla prostě paráda, kterou, když jsem kdysi viděl na DVD z jejich výročního koncertu, chtěl jsem tohle taky někdy ještě slyšet živě a naštěstí se mi to podařilo. A dokonce dvakrát za rok, neboť s Luckou Arakaini vystupovali ještě na festu Masters of Rock, kde sice už nehráli tolik společných písniček, ale atmosféra rovněž stála za to. Brněnský koncert byl ovšem v něčem mnohem lepší a odtud jsem si přivezl hezčí pocity, neboť to přeci jen bylo to "poprvé", kdy jsem je viděl hrát a zpívat spolu. Mimochodem Arakain byla asi i kapela, kterou jsem vídal v roce 2012 nejčastěji. Jsou prostě kapely, které v jednom roce potkávátě na různých akcích pořád a kamkoliv jsem se letos hnul na nějaký festival, tam byl i Arakain. Sice už bez Lucky (vyjma MORu), ale bylo to celkem logické, když slavily tak významné výročí, tak byly asi hojně zvaní na různé akce.


Když už jsem zmínil festival Masters of Rock, tak i s ním mám spojený jeden docela fajný zážitek. Je to přeci jen asi největší rockový festival u nás, kde je nejhustější koncentrace světových rockových hvězd a atmosféra, která vládne téměř při každé kapele před podiem je tu úžasná. Z pohledu diváka už jsem si ji vychutnal několikrát, ale tentokrát jsem měl možnost býti tu i s kapelou Doga v zákulisí a zažít to i z druhé strany, což bylo velice zajímavé a vidět ten kotel, který pod sebou mají kapely sezhora z podia, z toho šel chvilkama i mráz po zádech. Ani se nedivím, že se sem kapely moc rády vracejí, protože lidi jsou tu zkrátka perfektní a sledovat ten nekonečný dav, který paří a skanduje jako jeden člověk, to je fakt nářez. Na tomhle festu bylo hned několik hezkých vystoupení, které se daly zařadit k těm nejlepším v loňském roce, ovšem vyzdvihnout musím kapelu Within Temptation, která tu předvedla vynikající show i kvalitní hudební výkon a mnohokrát předčila i headlinera celého festu, kapelu Nightwish, která sice měla taktéž hezkou vizuální show, ale výkon jejich zpěvačky byl úplně nevýrazný a nezajímavý. Daleko víc se mi líbil i lednový koncert jejich bývalé zpěvačky Tarji ve Zlíně, který sice nebyl tak vizuálně nápaditý, ovšem vizuální show vynahradil její krásný hlas a instrumentální výkony muzikantů. Z těch samostatných koncertů z loňského roku se dá ještě vypíchnout akustický koncert Dana Landy ve zlínském divadle, což bylo takové příjemné posezení při perfektní muzice a fajnové předvánoční uvolnění.
Samostatnou kapitolou by asi byly festivaly, kterým vévodily tři tradiční, které už navštěvujeme pravidelně. MOR jsem zde již zmínil a ten náš nejoblíbenější fest v roce, třinecká Noc plná hvězd se letos konala naposledy :-( Bylo to ovšem krásné, ale i dojemné loučení a obzvlášť první páteční večer v podobě megakoncertu Jarka Nohavici a jeho závěru stál za to. Zde jsem se měl taktéž možnost se s mistrem Nohavicou osobně setkat a potřást si s ním rukou, čehož si taktéž vážím, neboť je to muzikant velice uzávaný a patří mu i můj obdiv. NPH sice skončila, ale my všichni, kteří jsme se tu pravidelně setkávali, jsme si slíbili, že v příštím roce se tu sejdeme zas, ať už se fest koná, či nikoliv. Nyní už se ovšem rýsuje možnost, že se fest konat asi bude, sice o kousek dál a pod jiným názvem, ale přátelé, kteří se tu budou chtít potkat a zapařit si při muzice, ti snad nezklamou a dorazí i sem a nenechají si ujít tohle každoroční přeprázdninové setkání. Každopádně NPH měla své kouzlo a atmosféru, kterou už nám bohužel nikdo nenahradí a prožili jsme tu jedny z nejkrásnějších okamžiků mládí a řada z nás na tuhle akci bude jistě ráda vzpomínat.


Pivní slavnosti na Kamínce byly i tentokrát velmi povedené, výběr kapel byl asi nejlepší za posledních pár let a byla to opět vydařená akce, na kterou si nemůžu stěžovat. Od téhle chvíle se taky datuje trvání jednoho velmi hezkého vztahu s mojí přítelkyní Aničkou, za což jsem taky nesmírně rád a určitě se i tohle dá zařadit mezi ty mé splněné sny :-) Následná společná dovolená uprostřed nádherné přírody Slovenského ráje určitě bude patřit k těm zatím nejkrásnějším v mém životě a jsem moc rád, že mám tohohle človíčka při sobě a že s ním můžu trávit čas. Možná i z toho důvodu sem přispívám v menším množství, než jste možná byli zvyklí, ale priority jsou holt v mém životě jasně dané :-)) Letní čas tedy přinesl spoustu krásných chvilek, ať už jde o festivalování nebo o cestování. Všelijakých pěkných výletů bylo až do podzimu celkem dost a až na výjimky přálo i počasí, takže není důvod si stěžovat. "Hovadoblog" samozřejmě budu udržovat i nadále, protože mě psaní a tahle tvorba pořád baví a pokud to bude bavit i vás, čtenáře, budu jenom rád. Loňská nominace do nejlepší pětky na blog roku v kategorii hudebních blogů mě taktéž velice potěšila, takže i zde cítím jakýsi závazek a pokud na to budu mít síly a prostředky, tak to tady třeba ještě zkusím nějak vylepšit.


Pokud zůstanu ještě u muziky, tak bych měl zmínit i hudební alba, která mě nejvíc v loňském roce zaujala. Nebylo jich bohužel mnoho, ze kterých bych si sedl na zadek, ale jednoznačně nejvíc mě překvapilo a na první poslech uhranulo album Inzerát od kapely Kryštof. Dřív jsem tuhle kapelu neměl moc rád, ještě před pár lety bych o jejich album ani nezavadil, ale od jisté doby, kdy jsem je viděl hrát živě na Trnkobraní, jsem na ně razantně změnil názor. Prostě mě zaujali a i když je to jedna z nějúspěšnějších českých kapel současnosti, je vidět, že na sobě neustále tvrdě makají a výsledkem je právě tahle povedená deska, která se dobře poslouchá od první až do poslední skladby a není na ní jediné slabé místo. Je tu znát i práce zahraničního producenta a ta muzika tu má skvělý zvuk, už tu nejsou použity téměř žádné samply a elektronika a kryštof konečně zní i z alba jako živá kapela. Prostě to má šťávu a každá pecka má potenciál se stát hitem. Za pár dní Kryštof vyráží na turné po největších českých halách, takže jsem zvědavý, zda splní očekávání i na živých koncertech a zajisté vám z brněnského koncertu přinesu brzy i nějaký ten report.
Pokud mám zmínit ještě jedno album, které za to stojí, budou to Rány od zpěváka Noida. Pro mě osobně je to zvláštní, protože Kryštof a Noid, to jsou prostě interpreti, kteří mě dřív absolutně nezajímali, ale nějak mě prostě přesvědčili svou muzikou, což je dobře. Noidova deska je pro změnu hodně tvrdá a zároveň velmi melodická, podopořená jeho dobrým hlasem. Jsou tam prostě chytlavý refrény, který mě zaujaly a teď to poslouchám celkem často, ačkoliv jsem si to před tím stáhnul jen tak ze zvědavosti. Noid spolupracuje s muzikanty z kapely Dymytry, takže ta podobnost je tam docela znát. Mimochodem Dymytry vydaly loni celkem taky dobrou placku s názvem Neonarcis :-)
Takže ceny za nejlepší desky a koncerty od Kubíka jsou rozdány a teď bych se ještě rád zmínil o tom, co mě nasralo! :) Byly to česká média a hlavně to, co dokázaly plodit za nesmysly. V několika případech mi dokázaly, jak se dá uplést z hovna bič a tím pak oblbnout půlku národa. Lidé se pak nechávají ovlivňovat jak ovce a jen bečí s davem, aniž by si o konkrétní věci dokázali udělat nějaký střízlivý úsudek nebo si o tom zjistit něco víc. Obzvlášť z TV Nova, co kolikrát jde za sračky, to je člověku fakt i smutno. Kam se poděla nějaká seriózní žurnalistika? To si novináři musejí shánět smyšlené osoby a vymýšlet totální a ničím nepodložené bludy jen pro to, aby měli fantastickou reportáž v hlavních zprávách?! Nebudu zmiňovat konkrétní kauzy, ale bylo jich loni víc, o kterých má člověk trošku reálný přehled a když pak vidí, jak je vše překrucováno jen za cílem senzace, tak se tomu musí i smát. Bohužel ale media mají stále velký vliv na společnost a to je celkem smutné. V dnešní době internetu je spousta informačních prostředků a naštěstí i seriozních, takže lidi by neměli věřit jen tomu, co slyší ve zprávách nebo se dočtou v bulváru. Ale tak to holt je a nic s tím nenaděláme :-(
I když byl obrovský humbuk i kolem konce světa 21.prosince 2012, tak zatím nenastal, buďme za to rádi a važme si každého dne na téhle planetě, protože nikdy nevíme co příjde. Je blbost hádat se i skrz nějaký politiky, ti nám život stejně nezlepší a tak by každej měl pracovat hlavně sám na sobě a přemýšlet, jak něco změnit, pokud je s něčím nespokojenej, neboť jak praví jedno staré známé přísloví: "každý svého štěstí strůjcem"! A tak vám tedy, milí návštěvníci mého blogu, přeji, aby ta třináctka na konci letošního letopočtu byla šťastná, aby se nám dařilo a aby všichni lidé kolem nás byli laskaví a ohleduplní v časech dobrých i zlých! Mějte se rádi a buďte na sebe kurva hodní! :-P

Na závěr si nemohu odpustit ani tradiční best of video průřez složený z různě pořízených fotografií z loňského roku.

Barum Czech Rally Zlín 2012 atd.

9. října 2012 v 18:40 | RUDA
Nejen muzikou a koncertama živ je Kubík. Každoroční vrchol léta je pro mě totiž spojen s motorsportem a jelikož rally fakt žeru a v nedalekém Zlíně se koná nejvýznamnější automobilová soutěž v ČR a zároveň jedna z nejlepších v Evropě, nemůžu si ji nechat ujít a už je to za ty roky pro mě takovej svátek a vrchol sezony. Barum rally je už fakt pojem a i když letos dopadla poněkud smutně, když musela být ukončena kvůli smrtelnému zranění jednoho z diváků, tak do té doby většina jezdců převáděla opět úžasný sport a všichni diváci si to museli užívat.
Já jsem si letošní Barumku užil o to víc, když se mi splnil jeden z velkých snů a bylo mi umožněno svezení přímo v závodním voze Subaru Impreza Sti na trati Barum rally a to díky mé kolegyni z práce Kačce, jejíž manžel a závodník Marcel Havlásek letos na téhle soutěži startoval a na shakedownu si mě posadil na sedadlo spolujezdce, což byl úžasnej zážitek. Vyzkoušel jsem si tedy bez jakékoliv přípravy roli navigátora a musím říct, že čtení rozpisu během ostré jízdy není žádná sranda a je to možná těžší, než řídit to auto, protože člověk se nesmí v rozpisu ztratit a přitom musí sledovat, kde se zrovna na trati nachází. Rád jezdím rychle jako řidič, ale nemám rád, když jede někdo rychle se mnou, proto jsem měl docela z té jízdy dopředu respekt, ale musím říct, že v tom závodním autě jsem se cítil naprosto bezpečně, i díky perfektnímu podvozku, kterej se s osobákem nedá vůbec srovnat a člověk je tu pevně ukotvenej v sedačce, takže to byla úplná pohoda a člověk si to jen užíval. Konečně jsem měl tedy možnost poznat, jak chutná rally i z pohledu posádky a určitě to byl jeden z TOP zážitků letošního léta.

Barumka byl ovšem fajn i z pohledu diváka a nasát atmosféru letošního ročníku si pro zajímavost můžete i z mého následujícího videa:

Jinak léto bylo opět zábavné. Ještě před Barumkou jsme zažili pár hezkých akcí a výletů, o kterých nějak nebyl čas se tu rozepisovat, přičemž jsme jeden víkend strávili s partou přátel na Pálavě u mušovských jezer, kde nám sice nevyšlo počasí, ale i tak to bylo docela fajn a nakonec jsme se i vykoupali a místní sklípky jsme taktéž navštívili. Pár fotek odtud je ZDE!!!

Zavítal jsem i do Rousínova na zdejší Rousfest, kde se opět sešla hojná Dogabanda a atmoška tu byla celkem podařená. Vystoupily tu kapely jako Gate Crasher, Dark Gamballe a jako hlavní hvězda večera samozřejmě Doga, pro jejichž webovky jsem opět pořizoval koncertní report, takže se na něj kdyžtak můžete mrknout TADY!!!

No a to by bylo zatím tak nějak vše. Brzy se snad zase přihlásím s něčím novým ;-)

hovado.blog.cz Blogem roku??? :)

23. července 2012 v 17:45 | RUDA
Vážení a milí čtenáři
tomuto mému internetovému dílku, které jste právě navštívili se dostalo jedné milé cti, a to, že bylo nominováno odbornou porotou do finále kategorie HUDBA v soutěži BLOG ROKU 2012. Je to pro mě hezké překvapení a zároveň mě i těší, že je má práce alespoň takto oceněna a dostal jsem se mezi 5 nejlepších tvůrců v téhle kategorii, za což tedy porotě alespoň touto cestou děkuji!

Z každé kategorie postupuje do velkého finále jen vítěz a proto další fungování "hovadoblogu" v této soutěži už je jen na vás, čtenářích. Je mi jasné, že konkurence je veliká a moje psaní se točí spíše okolo rockové hudby, která přeci jen nemusí zajímat až tak široké spektrum lidí, ale pokud chcete ostatní přesvědčit o opaku a zároveň podpořit mé stránky v anketě, můžete jim dat hlas právě ZDE!!!


Předem děkuji za vaše hlasy a i kdybych to nevyhrál, už teď je pro mě obrovským oceněním to, že si vůbec někdo mé práce všimnul a dokázal ji zařadit mezi nejlepší blogy. To mě aspoň motivuje do další tvorby. Díkes! ;-)

Ve stopě Valašsé zimy 2012

23. února 2012 v 18:37 | RUDA
Rally je jedno z mých velkých hobby. Zajímám se o něj, rád tento sport sleduju pravidelně i jako divák u závodních tratí a kdybych měl dostatek financí, tak bych se toho všeho nejradši účastnil i jako závodník. Už dlouho je to můj velkej sen zajet si tu pravou rally a teď v sobotu 3. února se mi tenhle sen tak z poloviny podařilo splnit. Nejednalo se sice o závod v plnohodnotným závodním autě a mezi profíky, ovšem měl jsem tu možnost zajet si asi nejpopulárnější amatérskou rally v ČR, jenž nese název "Ve stopě Valašské zimy".
V létě jsem se se svým autem zúčastnil taky jednoho závodu, což byl ovšem hobby cup, ve kterém se jezdí jen na jednom uzavřeném úseku několikrát po sobě a moc se to srovnávat nedalo. Nyní to už byla ta pravá rally, která se v mnoha věcech blížila profi závodům. Jezdilo se totiž na více úsecích v okolí Vizovic a Zlína, člověk musel dodržovat trasu podle itineráře a musel dodržovat přesné příjezdy do časových kontrol, kde vám pořadatelé zaznamenávaly časy do jízdních výkazů. A v tomhle mě to bavilo právě o mnoho víc. Závod Ve stopě Valašské zimy je sice koncipován jako jízda zručnosti za ztížených zimních podmínek, ovšem spousta borců z okolí to žere až příliš a berou to hodně prestižně, takže třeba celý rok připravují auto jen a jen na tento závod a vkládají do toho velké úsilí, aby zajeli co nejlepší výsledek. Kdybych na to měl prostředky, dělal bych to možná taky tak, ovšem do tohohle podniku jsem se přihlásil především proto, abych se vyblbnul v zimních podmínkách na uzavřené trati, protože jízdu na sněhu asi jako jeden z mála řidičů mám moc rád a tak jsem se chtěl hlavně pobavit a určitě jsme sem nepřijeli závodit o přední příčky. Jel jsem totiž se svým civilním autem, které si nemůžu dovolit rozbít a tak člověk musí jet s jistou rezervou, než kdyby měl spešl auto jen a jen pro závody, jako tomu bylo u většiny startovního pole.
Stopa je opravdu prestižní záležitost jak pro jezdce, tak pro diváky a každoročně je o ni velký zájem. Pořadatelé museli rok co rok odmítat i polovinu přihlášek, z důvodu naplněné kapacity startovního pole a tak ani po odeslání přihlášky neměl člověk jistý, že si tenhle závod vůbec zajede. Naštěstí ale pro tento rok vydali pořadatelé omezení, ve kterém povolili pouze auta do obsahu 1800ccm, takže o to větší šanci na přijetí jsme měli. Nakonec tedy přijali všechny přihlášené a poprvé v dlouholeté historii jim snad i nějaká volná místa zbyla, ovšem z pomyslné startovní čáry nás nakonec odjelo 110, což je docela slušná účast.
Spolujezdce mi tentokrát dělala kamarádka Martinka Labudová, která o svezení v nějakém závodě hodně stála, ovšem původně jsem myslel, že ji svezu v nějakém tom hobby cupu a ne hned poprvé na tak těžkém závodě, jako je Stopa. Ale risknul jsem to a myslím, že se to vyplatilo. Marťa po vysvětlení základních instrukcí hned pochopila, co se po ní chce a spolupráce už od prvních cvičných tréninků fungovala. V tomhle závodě je spolujezdec fakt důležitej, obzvlášť letos, kdy se suchej asfalt střídal s čistým ledem na trati a tak musel mít člověk pečlivě zaznamenaný v rozpisu, kde se tyhle zrádný místa nachází a že jich tam bylo dost.
Povinosti spojené se závodem na nás čekaly už v pátek, kdy se ve Vizovicích konala technická a administrativní přejímka, kde nám bylo zkontrolováno auto, vyřídili potřebné formality, dostali jsme startovní čísla a veškeré lejstra k závodu a během odpoledne a po přejímkách jsme si taky byli najíždět tratě a psát rozpis. Tratě byli opravdu těžké, místy ledové koleje, jinde zas ledové plotny a jinak suchý asfalt. Podotýkám, že během tohoto víkendu bylo venku něco okolo -18 stupňů a v tomhle to byl docela taky extrém. Největší starosti mi dělala SZ Barák, která je pro tuhle soutěž už legendární a asi i nejtěžší, bo se jede v lese do kopce, kde bývá téměř vždy dost sněhu. Když jsem se tam jeli podívat týden před soutěží, tak jsem se zhrozil, bo od začátku lesa byly místo cesty jen ledové koryta a nebylo absolutně možný vyjet nahoru a snad ani zastavit. Bylo jasný, že pokud tady uvízne jedno auto, ucpe trať pro zbytek startovního pole a bude po závodění. Pořadatelé se ovšem bez téhle zkoušky obejít nechtěli a pár dní před startem vymysleli nápad, poslat sem sněžnou rolbu, která upravuje sjezdovky :-D Ta tohle ledový peklo výrazně změnila na už sjízdnější trať, ovšem když jsme tu byli v pátek večer, tak už to bylo zase rozjebané od všech těch trénujících jezdců a ačkoliv se to dalo projet i bez řetězů, měl jsem v plánu je pro jistotu na tomto úseku v sobotu nasadit, abych si tu jízdu přeci jen víc užil a nabylo to jen o trápení a pomalém škrábaní se do kopce.
Při najíždění tratí jsme zvolili vždy jen dva průjezdy, přičemž v prvním jsme si napsali rozpis a ve druhém už trošku svižnějším jsme jej jen kontrolovali a dolaďovali některé poznámky. Celkem nám to stačilo. Marťa se orientovala, já podle ní taky a jelikož jsme nejeli bojovat o vítěztví, tak jsme ani víc průjezdů nepotřebovali, narozdíl od některých Valachů, kteří to možná najížděli celé tédeň! :) Poslední zkoušky už jsme najížděli až v pátek večer za tmy, což nebylo sice ideální, ale vše se nějak zvládlo. Na konci dne jsme ještě dali véču, já doma ještě v tom třeskutým mrazu polepoval do noci auto a šlo se spát, bo v 7.00 už jsme museli být zase v sokolovně ve Vizovicích, kde začínala předstartovní rozprava s jezdci. To znamenalo vstávat tak okolo 5.00. No a já už byl vzhůru snad tak od 4.00 :-)) bo předstartovní horečka začala působit a ten nahromaděnej adrenalinek mi celou noc nedal moc spát a furt se mi honilo všechno možný hlavou, jak co udělat, na co si dát bacha apod. No prostě kdo někdy sportoval a měl před sebou nějakej důležitej závod nebo utkání, tak to jistě zná ;)
V 6.00 jsem tedy vyzvedával Marťu a ta byla evidentně úplně v pohodě a nějakou nervozitu vůbec neřešila. Což bylo jen dobře :) Já jako šofér jsem měl přeci jen větší zodpovědnost za nás oba i za auto, i když přiznám se, že na místo spolujezdce bych si asi jen tak nesedl. Prostě nemám rád, když se mnou někdo jede rychle a věřím jen sám sobě, když mám volant ve svých rukou. Je jen pár lidí, kterým věřím a vedle kterých bych si sedl v závodě no a samozřejmě kdyby mě svezl nějakej profík, tak to neváhám ;) Ráno nás tedy přivítal v sále sokolovny ředitel soutěže spolu se starostou Vizovic a zástupcem zlínskýho kraje, vysvětlil nám veškeré formality a organizační záležitosti a pomalu se šlo na věc. Jelikož jsme měli startovní číslo 13, nemuseli jsme dlouho na nic čekat a jeli jsme takřka hned na start. Třináctka je možná pro někoho nešťastná, já sice pověrčivej nejsem, ale nadšenej jsem z toho taky nebyl, když nám ji přidělili, ovšem pak už mi to bylo úplně jedno a bral jsem to spíš jako výhodnou startovní pozici a myslím, že ve finále byla nakonec šťastná.
První slalomová zkouška (SZ) vedla z Ubla do Jasenné na Vsetínsku, ta byla asi nejkratší ovšem asi nejvíc ledová. Projeli jsme první dvě časové kontroly, což mě docela bavilo, bo člověk musel být furt ve střehu a propočítávat časy, aby nedostal penále, no a pak už první odpočítávání ostrého startu na startovní čáře. Jakmile vyrazíte ze startu, zapomenete na veškerou nervozitu a jste jak býk ženoucí se za červeným plátnem a užíváte si to. Do prvního retardéru těsně po startu jsem vletěl malinko rychleji, neb byl celej na ledu a tak jsem měl plný ruce práce, ale nějak se to podařilo zkorigovat a jeli jsme dál. Zkoušku jsme projeli docela fajn, nebýt posledního retardéru rovněž na ledu, kde nám malinko utekl zadek a museli jsme malinko pocouvnout. Nejtěžší část SZ Jasenná byla u cíle, což byl sjezd z kopce celý na ledu a na konci ostrá levá zatáčka, do které se jinak než bez ručky zatočit a zabrzdit prostě nedalo, jinak by jel člověk setrvačností pořád rovně. Tady ztroskotalo hodně aut, ale já už z tréninků jsem věděl, že tady to musím prodávat, protože tady to ani jinak nešlo, aby člověk bezpečně dojel do cíle.

Následující SZ byl již zmiňovaný Barák a do další časovky jsme měli jen 20 minut, ve kterých jsme museli dojet na přejezdu asi 10km a ještě před časovou kontrolou nasadit řetězy. Polovina zkoušky sice byla na suchém asfaltu, ovšem stoupání na vrchol kopce a celá druhá polovina byla pod sněhem a ledem a tady bychom se bez nich trápili. Tohle byla taky jediná SZ, kde byla souvislá sněhová vrstva na trati, ve kterou sice doufali všichni na celou soutěž, ale počasí holt bylo proti. Času tedy bylo málo a tak jsme jeli celkem na knap. Řetězy jsme si zkoušeli nasazovat už v pátek večer a po tmě nám to trvalo nekonečně dlouho :) Tentokrát jsme je měli ale nasazené během chviličky a obdivuju Marťu, která to stihla snad stejně rychle jako já a nejsem si jistej jestli by je některá ženská dokázala vůbec sama nasadit, natož během 2 minut a v takovým třeskutým mrazu holýma rukama. Z tohohle jsem měl snad největší obavu, že nebudem stíhat a že se nám to třeba ani nepovede, ale nakonec nám zbylo k dobru ještě asi dalších 6 minut a v tenhle moment jsem si fakt byl jistej, že jsem si spolujezdce vybral správně! :)
První polovinu zkoušky na asfaltu jsem tedy jel na řetězech až trapně pomalu, bo jsem je nechtěl rozškubat ještě před sněhovou částí, určitě nás to stálo hodně času, ale byl to holt takovej kompromis a tuhle zkoušu jsem chtěl prostě jen projet a pokračovat dál v závodě a né zústat někde viset hned ve druhé SZ. S řetězama na sněhu už to bylo ovšem něco jiného, auto s nima hezky drželo a semtam jsem si užíval i nějaký ten malý driftík. Škoda jen, že to na sněhu nebylo celé.
Následující SZ stoupala ze Želechovic u Zlína ke zdejším pasekám, přičemž to byl úsek legendární zkoušky Pindula, známé z Barum Rally a tahle se mi po jezdecké stránce líbila asi nejvíce. Jediné, co mě fakt štvalo, byly trapně umístěné retardéry na ledových plotnách, což bylo snad na každé SZ, takže se do nich špatně brzdilo, špatně zatáčelo a pomalu odjíždělo, ale beru v potaz, že je to koncipováno jako jízda zručnosti a nikoliv jako rally, takže se nad tím člověk nemohl rozčilovat. Každopádně za celou soutěž jsme dostali jen 3 trestné body za posunutí jednoho retardéru, což je celkem úspěch, když si vemu, v kolika z nich jsem měl problémy a dotknul jsem se jen jediného. Na téhle třetí zkoušce jsem chytl snad i nejlepší rytmus, bo byla dost dlouhá a členitá, takže mě to tady bavilo. Jediná chybka přišla opět až těsně před cílem v posledním retardéru, do kterého sice člověk brzdil už 20m předem, ale auto si jelo na ledu stále rovně, takže abych nesrazil retoša, narazil jsem do hromady sněhu a tady zas pár vteřinek nechal, což naštve, ale nebyla to žádná hrůza.
Největší krizovka ovšem přišla až v další, Zádveřické zkoušce. Tahle se mi taky moc líbila, opět jsme ji měli skvěle rozjetou, ale zhruba za druhou polvinou přišel první menší výlet do zasněženýho pole, ve kterém jsme uvízli zadními koly a tak jsme museli čekat, něž se pár diváků rozmyslí, že nás pomůžou vytlačit. Stalo se to samozřejmě v retardéru a člověk si pak říká, že je lepší jej radši srazit a než se snažit ho obkroužit a zbytečným uklouznutím ztratí víc času, než za jeho zboření. Pokračovali jsme tedy dál, kde nás čekal opět další nebezpečný sjezd pod ledem, který jsme vypustili a po pár metrech následoval další ledový úsek s retardérem, kde přišla již zmíněná krizovečka. Při přijždění do retardéru se mi už na rovince z nějakého nepochopitelného důvodu auto začlo přetáčet už na rovince což vedlo k nekontrolovatelnýmu smyku a výletu mimo trať. V autě to vypadalo fakt divoce, ale naštěstí jsme se zabořili do hlubokého sněhu a hned se zastavili. Nebylo to ani v moc velké rychlosti, takže OK. Tady diváci přiskočili takřka okamžitě a hned nás vytlačili zpátky, za což jim patří dík a autu naštěstí taky vůbec nic nebylo, takže jsme mohli jet dál. V tu chvíli jakoby na mě padla deka a nějak už jsem ani neměl chuť do dalšího závodění, protože jsme tady z dobře rozjeté zkoušky nakonec zbytečně ztratili nejmíň dvě minuty a to je velká ztráta pro celej zbytek závodu. Jak jsem ale později zjistil, nebyli jsme sami, kdo tady měl problémy a bylo to fakt zrádný místo pro spoustu posádek. Člověk se tu totiž snažil zatočit do retrdéru a jakmile vyjel z ledové koleje na další ledový okraj, tak mu to prostě uklouzlo a už se vezl. Každopádně další dobrá zkušenost a ačkoliv jsme si řekli, že v další rundě budem už ty retardéry prodávat, tak jsme nic nevzdávali. V hlavě už ale přeci jen byla trošku brzda.
Na předělu dvou etap nás čekala ještě SZ uprostřed Vizovic v areálu místních dřevařských závodů, kde se jelo na šotolině mezi kládama a člověk tu spíš využil zkušenosti z motokár, bo tu musel furt točit volantem a moc rozjet se to nedalo. No bylo to divné, ale budiž. Furt lepší, než motanice někde mezi kužely, což bývalo v minulosti. Následovala přestávka na přeskupení a po něm se vyráželo do druhé etapy, v které se jely všechny úseky kromě Baráku a této "dřevařské" zkoušky, podruhé.
Ve druhé rundě už jsem chyby nedělal. Někde jsem jel možná až moc opatrně, ale kromě Želechovic jsme měli všude jinde výrazně lepší časy. Přitom jsem měl osobně pocit, že jsem želechovickou zkoušku projel hezky, ale paradoxně jsme měli druhý průjezd o pár sekund horší než ten první, kde jsme ztratili v tom posledním retardéru. Asi jsem tam ty retardéry podruhé prodával až moc, přitom zrovna tady to asi nebylo potřeba. Ale jízdu jsem si jinak užl a bavilo mě to a o to šlo především. Marťa diktovala spolehlivě, dokázal jsem se na její čtení soustředit a myslím, že jsme se tu na tom závodě zas něčemu novému oba naučili. Beru to jako obrovskou zkušenost a zajímavý zážitek a je určitě lepší si své jezdecké dovednosti vyzkoušet tady na uzavřené trati, než někde v běžném provozu. I ty zažité krizovky určitě bylo dobré prožít, člověk aspoň pochytí, jak se auto chová ve smyku, jak má brzdit s ABS, jak točit volantem a jak zbytečně nezmatkovat, když mu náhodou kola trošku ujedou. V neposlední řadě to beru i jako splnění dalšího svého snu a jsem rád, že jsme si to užili bez nějaké újmy na zdraví či na autě.
A proto pokud máte nějaký sen, který si chcete splnit, jděte si za ním, nenechte se odrazovat blbýma a pesimistickýma kecama ostatních okolo, že je to drahý a nebezpečný a bůhví co. Prostě pokud něco chcete pro svůj dobrej pocit udělat, tak to udělejte! Věřte, že i když jsem ten závod nevyhrál, tak teď se cítím jako vítěz, protože svůj cíl jsem si splnil a prožil jsem báječnej den v prostředí, který miluju! A jak pronesla jedna moje kamarádka: "I bláznovství se dá dělat s rozumem"!

Pár fotek ZDE!!!

PF 2012

9. ledna 2012 v 12:33 | RUDA
Další rok skončil, novej je právě na startu. Pro mě a pro tyhle stránky je už takovou tradicí, že vždycky tomu uplynulýmu roku věnuju článeček, ve kterým si těch uběhlých 365 dní tak nějak zrekapituluju a zhodnotím a nejinak tomu bude i tentokrát. Takže jakej byl můj rok 2011???
Když se podívám několik let zpátky, tak tento rok byl jeden z těch nejpohodovějších. Byl prostě takovej uvolněnej, bezstarostnej, nic zásadního se nestalo a naštěstí se ani nic nepokazilo. Byl to ale dobrej rok, na kterej budu v mnoha věcech vzpomínat a řadu dní v něm jsem si fakt hezky užil, takže nemám důvod si stěžovat, že by to byl rok zbytečněj a jen tak v mým životě utekl, což je rozhodně dobře! :) Řada těch tradičních akcí se tak nějak rok co rok už opakuje, ale je to pokaždé jiný, zase je prožíváte třeba s jinýma lidma a časy se holt mění. Roky bohužel nezastavíme, každýmu přibývají stejně a je pravdou, že už se začínáme jaksi zklidňovat a nelítáme po každé zábavě v okolí. Co je horší, že když už se tam jednou za čas objevíme, tak si tam připadáme mezi těma teenagerama někdy docela už staře :) Každopádně vždycky, když se sejde dobrá parta na správným místě, tak to pořád ještě stojí za to, bez ohledu na to, kolik nám je let. No já vím, píšu to, jak kdyby nám bylo bůhví kolik, ale ten rozdíl oproti předchozím letům je fakt už docela znát. Každopádně život není jenom o akcích a o paření, což si moc dobře uvědomuju, ale tenhle blog o tomhle vždycky byl, takže se na něm tohoto tématu budu snažit stále držet. Spoustu hezkých chvil a okamžiků se ale dalo prožít i úplně jinak než na nějakých akcích a za ty jsem taky moc rád a každého takového pěkného zážitku si taktéž moc važím,i když o něm tady třeba nepsávám.
Teď tedy něco k jednomu z mých hlavních koníčků, čímž je muzika. Muzice jsem věnoval i letos hodně času a opět se mi naskytlo několik hodně dobrých příležitostí. Možná si někteří z vás všimli, že mimo tenhle blog jsem přispíval svými články i pro hudební magazín Rockem.cz, což mě taky docela bavilo a kápla z toho i nějaká ta koruna. Tam jsem se mohl vyjadřovat tak trochu "odborněji" z pohledu nezaujatého hudebního žurnalisty, zatímco tady na blogu si pořád snažím zachovávat takový ten uvolněnnější styl psaní a víc vkládám své osobní postřehy a názory. I nadále spolupracuju s kapelou Doga na tvorbě jejich webových stránek a díky nim se taky mohu třeba dostat na místa, na která se bežný hudební fanoušek dostane asi jen stěží, což mi taky přináší spoustu dobrých poznatků a tak nějak do té hudební scény pronikám trochu více a jistým věcem dokážu líp porozumět. A baví mě to a to je důležitý! :)
Letos jsem navštívil opět spoustu koncertů a různých festiválků a většina z nich byla vesměs vydařená. Mám-li vybrat nejlepší koncertní zážitek roku 2011, bude to tentokrát sakra těžké, protože jich bylo spousty a ani jeden nijak extra nevyčnívá nad ostatní. Mezi těmi velmi vydařenými mám v živé paměti ještě uloženy koncerty Daniela Landy v Brně a Die Happy ve Zlíně, které byly jedny z těch nej v tomto roce a jelikož tihle interpreti patří i k mým nejoblíbenějším a člověk je vidí jen jednou za několik let, tak to byly fakt zážitky. Na mě ovšem zapůsobí každej koncert s dobrou atmosférou a pokud půjdu od začátku roku 2011, tak v únoru bylo perfektní třeba Inekafe v Brně, kde to v narvané Flédě fakt vřelo, v dubnu byl velice výbornej společnej koncert Škworů a Harlejů ve Zlíně, kterej určitě řadím k těm TOP, navštívil jsem i dvě zastávky turné Kabátů, přičemž ta zlínská byla podstatně lepší a tahle kapela opět potvrdila, že u nás v republice jsou prostě nejdál. Shlédl jsem samozřejmě mnohem víc kapel, ale co se týče jen samostatných koncertů, tak tyhle jmenovaný na mě udělali asi největší dojem. Vydařené samozřejmě bývají i koncerty Dogy, kde se vždycky sejde spoustu známých a to už bývají úplně jiné večírky :)
Samostatnou kapitolou jsou letní festivaly. Letos se mi docela líbil kojetínskej Božkov fest, jehož pořadatelé udělali obrovskej pokrok a jestli to tak půjde dál a udrží se, tak tady v blízkosti budem mít fakt dobrej festival. Freestyle Contest v Ivančicích sice z poloviny propršel, ale tady se mi ta akce rovněž líbí a letošní putování po hotelích a náhodné shánění noclehu, to byla fakt sranda a haluz, na kterou se nezapomíná. A podobnou bezprotřednost a neplánovanost některých situací já mám prostě tak nějak rád :) Tradiční Noc plná hvězd v Třinci byla letos úplně jiná, než jsme byli zvyklí, trošku jsme zpohodlněli a spávali na hotelu, i když to taky nebylo původně v plánu, ale byla tu opět sranda a atmoška, která se dá zažít pouze v Třinci. Tady mě celkem překvapila americká kapela Mr.Big, která předvedla dost kvalitní vystoupení a zaujali mě, aniž bych od nich (kromě jedné písně) dřív něco znal. Letos má být bohužel poslední ročník tohohle festivalu, tak nevím, co si bez něj počnem, protože to bylo pro nás něco jako letní tábor a na ty lidi a na všechno okolo jsme se celej rok vždycky těšili, takže to bude asi těžké loučení :( I když jsem s festivalem Masters of Rock po, pro mě nevydařeném, ročníku 2010 už moc nepočítal, letos jsem si sem zajel znovu, a i když jsem tu byl vždycky jen po večerech, z nichž jsem jeden kvůli práci vynechal a neviděl hlavní hvězdu Twisted Sister, tak musím říct, že jsem si to tu letos fakt užil a bylo to perfektní. Viděl jsem tu svou oblíbenou kapelu z mládí Guano Apes, na který jsme si dost dobře zapařili v kotli a na kterou jsem se tu těšil především, ale i zbytek festu stál za to a formát našich návštěv vizovickýho areálu se celkem osvědčil, takže není třeba tady trávit ve vedru celý čtyři dny, když to človek má relativně kousek od baráku a může vždy jen dojíždět na večerní headlinery. No a srpnové Pivní slavnosti na Kamínce, to už je taky tradice pro všechny z okolí Kroměříže a tady to snad všichni milujem. I když tu letos opět hráli špičkové rockové kapely, tak největším překvápkem, kterej strhl snad celej dav byl písničkář Tomáš Klus a musím uznat, že před jeho vystoupením fakt klobouk dolů. Snad zůstane pořád takovej jak je a sláva mu nestoupne do hlavy... v tom případě mu budu držet palce.
Když to tak spočítám, tak loni jsem asi viděl nejčastěji naživo (spolu s Dogou) kapelu Škwor, i díky tomu, že byla zvaná skoro na každej festival, kterej jsem navštívil. Z českých kapel na mě ovšem udělala nejlepší dojem loni asi kapela Harlej, kterou jsem viděl dvakrát a pokaždé byla ve skvělé formě, parádně jim to šlapalo a bralo je i publikum a já jsem si jejich vystoupení vždy dobře užil. To se dá říct i o slovenské kapele Inekafe, která teď je v obrovským laufu a u fanoušků je o ni takový zájem, jako snad nikdy dříve, v čemž jim samozřejmě pomohl nedávný comeback a taktéž skvělé tahy managementu, ze kterých by si ostatní kapely mohly brát příklad. Byl jsem na nich třikrát a pokaždíé bylo vyprodáno.
A jaké že pro mě bylo letos nejpovedenější hudební album? Povedených jich bylo opět dost, ale jednoznačně u mě všechny převyšuje album "Hoď si to" od Dogy. A to nepíšu jen tak, protože se s klukama kamarádím, ale protože si to fakt myslím a tuhle desku řadím k jejich nejlepším, není-li jejich úplně nejlepší. Dokážu být k jejich tvorbě někdy dost kritický, ale tahle deska se jim povedla od začátku až do konce a je to prostě pořádnej poctivej rock´n´roll s dobrým zvukem a takováhle deska tady na scéně už dlouho nebyla. Myslím, že s tímhle hodně překvapili a jsem rád, že jsem mohl být chvíli i u jejího zrodu přímo v nahrávacím studiu, což byl další dost zajímavej zážitek. Docela dobrej dojem na mě překvapivě udělala i nová deska Wohnoutů, nazvaná "Našim klientům". Tahle kapela nikdy nepatřila k mým extra oblíbeným, ale tahle věc se jim docela povedla a ty písničky na ní mě baví. Dobrou desku vydal i Harlej, kterej sice malinko na desce "Máme vlka" pozměnil styl a vsadil na melodie, ale líbí se mi to mnohem víc i když některým fandům to není moc po chuti. Škwor s "Drsným krajem" taky neudělal žádnej průser, je tady spousta chytlavých hitovek s dobrým zvukem, ale tak nějak se oproti předešlému albu už nikam moc dál neposunuli, což u nich bylo vždy příjemným překapením. V závěru roku vydaná alba od kapely Inekafe nebo zpěvačky Anny K. se mi taky dost líbí, ovšem ty stále ještě nějak naposlouchávám.
A to by z téj hudební scény bylo asi tak něja všechno! :) A co jinak dělám mimo muzicírování? Tak třeba rád sportuju, rád se na sporty dívám, výletuju a cestuju a rád poznávám nový místa nebo se na ty oblíbený rád vracím :) Z kraje roku byla fajná pánská jízda na lyžích v Jeseníkách, v létě různé cyklovýlety po blízkém i vzdáleném okolí, vydařená byla opět Dovolená s Dogou, kdy jsme se vrátili do našich oblíbených Velkých Pavlovic na Pálavu, za což jsem byl rád, neboť nemůže být léta, kdy bych tento svůj milovaný kraj nenavštívil. Spolu s fanouškama okolo Dogy je to vždycky pěkně strávených pár dní a jsem rád, že nás tahle kapela dala dohromady, protože díky tomu máme spoustu kamarádů po celé republice. Uprostřed léta jsme si ještě s částí těchto lidí udělali víkend na Žermanické přehradě, kde jsem zažil i silně adrenalinovej zážitek při jízdě na nafukovacím kruhu, taženým za motorovým člunem s následným masakroidním držkopádem, kterej na tom byl to nejadrenalinovější a moc fajn zážitek byla i jízda na vodních lyžích, na čemž jsem stál poprvé v životě a překvapivě mi to docela šlo. Hodně pěkných zážitků jsem si odvezl i z dovolené na Slovensku, kde je ve zdejších horách nádherná příroda a obzvlášť výlet na Lomnický štít nabídl pohledy, který se člověku jen tak nenaskýtají. V horách je mi fakt dobře a tady bylo opět krásně. Do hor jsme vyrazili i na podzim, když jsme strávili s partou víkend na chatě ve Starých Hamrech a tady se nám to taktéž dost páčilo. Tady už se mnou bylo i moje nové čtyřnohé miminko Terezka, kterou jsem si jako štěňátko na podzim pořídil, takže to je takovej náš novej přírůstek do rodiny, se kterým je občas spousta srandy :) No a jinak jezdím tak různě po závodech rally, který se letos taky hodně povedly a mimo role diváka jsem si vyzkoušel letos i pozici závodníka v jednom amatérském závodě, což byla taky docela prča :)
Holt si ten život snažím tak nějak užít a pokud je nějaká příležitost, jak strávit den lepší činností než nicneděláním, tak se toho snažím využít, i když občas i takové dny příjdou. Každopádně je vždycky lepší jít večer usínat s pocitem, že ten den nebo alespoň nějaká jeho část stála za to.
Doufám, že takových dní bude i letos hodně a že rok 2012 bude vydařenej. Záleží na každým z nás, ja ho prožijem nebo jak si ho užijem, všechno sice ovlivnit nemůžem, ale většinou platí, že jaký si to člověk udělá, takový to má. Takže nám všem přeji, ať každý den v tomto roce stojí za to, ať se daří vše podle našich představ a ať je naše budoucnost příznivá. Nemá cenu si na něco pořád stěžovat, záleží jen na každým z nás, jaký si to tady na tom světě uděláme! ;)

Takže se snažte, mějte se rádi a buďte na sebe kurva hodní! :-P

No a na závěr tradiční Best of video aneb můj rok 2011 ve fotografiích! :)


Vánoce 2011

24. prosince 2011 v 16:51 | RUDA

Chata Staré Hamry - říjen 2011

3. listopadu 2011 v 14:07 | RUDA

Naše banda opět vyžadovala trochu změnu prostředí a jelikož už se z toho pomalu stává tradice, že každý rok na podzim jezdíme někam na chatu do hor, museli jsme tak učinit i letos. Pravidelně jsme sice jezdívali na Bzovou, ale jelikož to letos z nějakých organizačních důvodů nešlo, vybrali jsme si chalupu na trochu vzádlenějším místě Beskyd, ve Starých Hamrech, poblíž Lysé hory a vodní nádrže Šance.

Zorganizované jsme to letos měli dopředu možná líp, než kdy před tím a tak nenastal víceméně žádný problém. Sešli se tu fajn lidi, bylo nás tu celkem 13 + 1 dítě a 2 psy, na jeden den a noc dokonce dorazila i naše oblíbená Ondruchovic rodinka, takže tu rázem bylo o 4 lidi a 2 pejsky víc a bylo to moooc fajn. Chaloupka byla přijatelně veliká, sice neměla úplně takový to kouzlo, jako má ta na Bzové, bo tu chyběly ty kachlový kamna, ale jinak tu bylo vše, co jsme potřebovali a dalo by se říct, že byla i pohodlnější. Hned vedle nás bydleli i majitelé, kteří se taky zdáli dost v pohodě a pan otec nám dokonce po celou dobu pobytu chodíval topit, takže to byl luxus a my se nemuseli o nic starat. Počasí nám vyšlo relativně taky parádní, nepršelo a tak jsme mohli podniknout i nějakej ten výlet, jako např. okolo vodní nádrže Šance anebo sobotní výšlap na Lysou horu.

Ten sám o sobě stál za to. Ráno pořádně nikdo nevěděl, kterou cestou a jestli tam vůbec chce jít, nakonec jsme ale zvolili kompromis a dojeli na místo zvané Bílý kříž, kde už jsme se rozskupinkovali a každý si šel tam, na co se cítil. Nakonec se asi 8 lidí odhodlalo jít na Lysou, mezi ně jsem patřil i já, a tak jsme se vydali na cca 10 km procházku k vrcholku této hory. Takových 6 km byla cesta v pohodě, po rovince nebo jen přes mírné kopečky. Občas jsme mezi stromy zahlídli vysílač na Lysé hoře a zdálo se to rozhodně víc, než těch 9 km, co psali na cedulkách. Každopádně nás to neodrazovalo a šlapali jsme dál. Z těch osmi lidí nakonec dorazilo na vrchol jenom pět. Tři se zhruba v půli cesty ožrali a posléze se otočili zpátky :) Já jsem se ze začátku bohužel držel jich, bo ti vepředu nabrali obrovský tempo a jelikož jsem se sebou vedl i moje tříměsíční štěňátko Terezku, tak jsme jim nemohli stíhat. Po pár kilometrech jsem ale poznal, že s těmahle lidma se asi na vrcholek nevyškrábu, a tak jsme se tak nějak s Terkou trhli a po zbytek cesty jsme šmatlali sami a snažili se dohnat ty před náma. Teda spíš jenom já, bo jsem to štěně šetřil a po většinu času jsem ji nesl v náručí. Ke konci už pak nastalo docela hnusný stoupání a to malý stvoření v mých rukách se stávalo v tu chvíli čím dál těžší zátěží a docela se to proneslo. V jednu chvíli, těsně pod vrcholkem, už jsem měl i tendence to vzdát a obrátit dolů, ale když už jsem byl tak blízko, tak jsem se prostě hecnul a šel dál. No a nakonecjsme to nějak zvládli. Měl jsem takovou krásnou motivaci, že nahoře si dám aspoň zasloužený pivko a strašně jsem se na něj těšil. Jenomže jaká to byla zrada, když v tom bufetu stála fronta asi tisíce turistů, kteří měli v ten den ten samej nápad šmatlat na Lysou. Po asi 10-15 minutách v té frontě mě ta chuť prostě přešla a vzdal jsem to. Šel jsem si aspoň pohladit tzv. hladící bod, který se na vrcholku Lysé nachází, kochat se výhledama bohužel v ten den taky moc nešlo, bo bylo zataženo a hory byly v takovém mlžném oparu, takže moc daleko vidět nebylo a nahoře byla i docela kosa, takže jsem se tu moc dlouho nezdržel. Mohl mě tedy hřát alespoň pocit, že jsem zdolal další známý vrcholek našich hor, na kterým jsem ještě nebyl, ale stejně si sem budu muset vylízt ještě někdy jindy, bo jsem na ten výhled odtud fakt zvědavej a chci si ho užít dokonale.

Cesta zpátky už byla docela utrpením pro nohy, ale naštěstí už jsme šli všichni společně, tak to nějak líp utíkalo. Noo 20 km trasa mi dala celkem zabrat, ale večer jsem zase ožil u táboráku, kde byla super nálada a byl to moc příjemnej večer. No nepamatuju, že bych koncem října venku opíkal někde buřty v krátkým triku. Prostě pohoda a jsem rád, že to takhle vyšlo a mohli jsme si tuhle chatu užít se vším všudy. Ještě ten bazén nám chyběl :)
Noo tak co dodat? Děkuji všem, kteří sem dorazili, kteří se postarali o zábavu, o jídlo, o dobrou náladu atd. Prostě je fajn si takhle občas někam s přáteli vyjet a doporučuju to všem. A v Beskydech je taky krásně ...obzvlášť na podzim, kdy jsou ty stromy tak krásně barevný...néé, vlastně oni nejsou barevný, oni jenom ztrácijou pigment! (jak by řekl náš Karlos) :-D

FOTKY ZDE!!!

Dovča Slovensko 2011

13. října 2011 v 15:32 | RUDA
Dlouho tu nic nepíšu, bo jaksi pořád není o čem. Od Slavností piva na Kamínce jsem na žádné hudební akci, vyjma Dogy v Rousínově, nebyl a od té doby je krom nějakých těch letních radovánek, takový období klidu, odpočinku a nabírání sil před zimou. Jeden takovej relaxační týden jsem si dopřál na Slovensku, kde to stálo fakt za to a byla by škoda, si to tady aspoň trochu nezaznamenat.

Po náročným srpnu, kterej jsem strávil skoro celej v práci, jsem si tedy dopřál prvních 14 dní v září dovolenou a vyrazil jsem do hor. A nejhezčí hory poblíž jsou pro mě pořád ty slovenský, kde se vždycky rád vracím a tentokrát jsem toho chtěl projet u východních sousedů trochu víc. Můj plán se nakonec zalíbil i rodičům, kteří jsou pro horskou turistiku taky nadšení a vlastně mě k ní od malička přiučili, a tak jsem je vzal se sebou, bo je lepší, když s váma jedou lidi, se kterýma ty přírodní krásy můžete sdílet, než s někým, koho to nějak extra nebaví.
Mám rád takovou tu bezprostřednost a neplánovaný akce, takže ubytování jsme domlouvali až na poslední chvíli s tím, že budeme po pár dnech přejíždět na další místo. První volba tedy padla na Terchovou, rodiště Juraje Jánošíka, kde to mám moc rád a vždycky se sem rád vracím, ať už v létě nebo v zimě na lyže. Pohoří Malé Fatry a Vrátná dolina má svoje kouzlo a je to tu fakt moc hezký. Chtěl jsem tady hlavně znovu prošmejdit Jánošíkovy diery, což je soutěska mezi skalami plná vodopádů, můstků a vysokých žebříků, který jsou jen pro otrlé. Je to takovej moc hezkej kaňon s horským potokem, kde jsem byl naposled právě, když jsem byl ještě děcko a chtěl jsem si ho projít teď, kdy už to vnímám zase trochu jinak a navíc tehdá jsme ho neprošli celej.
Ubytování jsme tedy našli na netu jen pár dní před odjezdem v takovým rodinným penzionku, ráno jsme vyjeli, v 11 hod. už jsme byli ubytovaní a pak už tradá na výlet do dír! Počasí nám vyšlo náramně, poslední prázdninovou hezkou neděli využilo ještě k výletu na tohle místo spousta lidí a tak tu bylo mezi skalami celkem plno. Každopádně jsme si to krásně užili a vřele každýmu milovníku přírody tohle místo doporučuju. Původní plán pro první den byl sice zdolat jen Jánošíkovy diery, ale časově jsme to stíhali celkem rychle a jít se válet tak brzo na penzion se mi rozhodně nechtělo, takže jsem přemlouval své dva soukmenovce k postupným cílům a nakonec jsem je tímhle stylem vytáhl až na Malý Rozsutec, což bylo v plánu až na další den, ale nějak jsme se tam prostě silou vůle ocitli a na jeho vrcholku to byla fakt nádhera. S jeho větším bráškou, Velkým Rozsutcem, který už jsme zdolali před pár lety, se to sice nedá moc srovnávat, ale i tak je cesta nahoru a obzvláště pak dolů po kamení, velice náročná. Výhledy z vrchu ovšem stojí za to a člověk si nahoře připadá jak v letadle. Pro tohle je ta turistika krásná, že z vrchu člověk vidí široko daleko do kraje a pod ním je hloubka, až se mu tají dech. Holt kdo tohle nemá v krvi, asi nepochopí. Dolů jsme se vraceli už se západem slunce a ten tady vypadal taky moc hezky. Jak říkám, neplánovaný akce jsou nejlepší a tenhle den patřil určitě k těm nejvydařenějším tady.

V pondělí jsme ovšem nevěděli, kam jít, protože původně plánovanej Rozsutec jsme už zdolali a ubytko jsme v Terchové měli ještě na jednu noc. Vydali jsme se tedy na hřebeny Malé Fatry, vyjeli lanovkou na Chleb a tam jsme courali po vrších. Na další den jsme měli v plánu přejezd do Vysokých Tater, tudíž jsme se chtěli trochu pošetřit, ovšem cesta, kterou jsme si zvolili, rozhodně na šetření nebyla a dali jsme si pěkně do těla. Makačka to byla ve vedru celkem dobrá, ale aspoň jsme se nadýchali zhluboka horskýho vzduchu a roztáhl se nám hrudní košíček :-))) Výhledy opět překrásný a fajn hřebenovka, kde už jsme to ovšem z předchozích let znali, takže žádný překvápko se zas tak nekonalo. Večer jsme si ještě zašli do místního Wellnes centra, kde přišla vhod horká výřivka na unavený těla, zaplavali jsme si v bazénu a byl to příjemnej večerní relax, tak jak má na dovolené být. Prostě na všechno prdět a užívat si tu pohodu! :-)

V pondělí jsme si ještě narychlo přes net zarezervovali pobyt ve Vysokých Tatrách v privátu u docela fajn lidí v Nové Lesné a v úterý dopoledne už jsme se jim hlásili. Vysoké Tatry jsou ještě zemí pro nás docela neprobádanou. Já jsem byl tak akorát na Štrbským plese a v jeho okolí, jinak jsem doposud ty hory skoro nepoznal a tak jsem je tu letos chtěl prošmejdit co nejvíc. Můj jednoznačný cíl byl navštívit Lomnický štít, což je druhá nejvyšší hora Slovenska a je přístupná pouze lanovkou anebo pro skorohorolezce a to ještě s průvodcem. V úterý panovalo pěkné počasí, ovšem okolo Lomničáku se honily mračna a vrcholky Tater byly zahaleny v mlžným prstenci, ze kterýho by nahoře nebylo nic vidět. Stále jsme čekali, zda se mraky přes hory nepřevalí, ovšem celej den ty špičky ne a ne přefouknout. Na vrchy se to nehodilo, takže jsme museli vymyslet něco jinýho.Po menších organizačních zmatcích jsme nakonec zvolili cestu do Červeného Kláštora, kterej se nachází v Národnám parku Pieniny a to je oblíbená destinace hlavně pro vodáky, neboť je zde řeka Dunajec a sem na Slovensko-polskou hranici se sjíždí hromada lidí, podobně jako u nás třeba na Vltavu.
Specifikem téhle oblasti je splavování Dunajce na tzv. pltích, což jsou originální plavidla, na terých se dřív splavovalo např. dřevo apod. Dnes se na nich vozí turisti a jede se moc krásným kaňonem uprostřed hor a skal, kde člověk zasáhl do přírody jen minimálně. Hodinu a půl trvající romantická projížďka tedy stála za pokochání, ovšem přiznám se, že mě to až tak moc nebavilo a raději bych si tu řeku sjel třeba na raftu při větším průtoku a s úplně jinýma lidma, neboť jsme zrovna vychytali autobus slovenských důchodců, a i když s nima byla zpočátku celkem sranda, tak pak už mi to řehtání těch uječených babek lezlo docela na nervy :)
Středa se vydařila náramně. Obloha byla dopoledne úplně vymetená a nádherný azuro prostě dovolovalo s těma horskýma štítama dělat krásný fotky. Plán byl jasnej - vzhůru na Lomnický štít. Našim se sice moc nechtělo bo lístek nahoru se jim zdál moc drahej, ale jelikož žijem jen jednou, tak se mi je podařilo ukecat a prostě jsem ty lístky koupil a basta! Kvůli tomu jsem sem totiž jel. Přiznám se, že jsem měl sice obavu z té cesty visutou lanovkou a před pár lety by mě do ní asi ještě nikdo nedostal, ovšem tak nějak se postupně učím překonávat svoje strachy a překážky, že jsem i tohle prostě musel zkusit. A stálo to fakt za to, bo ten pohled z Lomničáku je fakt neopakovatelnej. Přiznám se, že od rána ve mě panovala drobná nervozitka a z té lanovky jsem měl respekt. Není to totiž taková ta obyčejná lanovkja, kde je na každých dvaceti metrech sloup, tady je prostě záchytnej bod lana jen na začátku a na konci, převýšení je přes nějakých 800 metrů a pod váma necelej kilometr hloubky. No prostě jsem nevěděl, co to se mnou udělá, ale těšil jsem se na to. Den byl opravdu krásnej a tak tu bylo zrovna narváno. Kapacita je v kabince omezená na 14 lidí, takže čas našeho odjezdu byl až někdy ve 14:30, tudíž jsme měli nějaký 4 hoďky k dobru a tak jsme se jen courali v okolí Skalnatýho plesa a to čekání bylo nejhorší. Ačkoliv jsem dlouho před tím držel zásadu v abstinenci tvrdého alkoholu, musel jsem tohoto dne udělat výjimku a v jedné horské chajdě jsem si musel dát baňku bylinné Demenovky, která mi nakonec pomohla od toho břuchabolu a od té doby mi bylo fajn :) Jakmile jsem nastoupil do kabinky, veškerý obavy ze mě jakoby spadly a jen jsem si užíval ty krásný panoramata a pohledy do obrovské hloubky pod náma. Byl to fakt zážitek a o ještě krásnější bylo vystoupit na samotnou špičku Lomnického štítu. Tak vysoko jsem ještě nebyl a celý ty velehory Vysoký Tatry pod náma jakoby byly jen nějaký malý kopečky. Překvapilo mě, jak malý jsou, co se týče rozlohy. Odtud je bylo vidět opravdu celý a pohled to byl fakt zajímavej. Jsou to zase trochu jiný hory, než na který jsem zvyklej. Jsou více skalnatý a takový hodně šedivý. Ono v té výšce taky té zeleně asi roste minumum.

Na vrcholku Lomničáku se nachází meteostanice, v tom baráčku je i útulnej bar a venku super vysunutej můstek nad tu hloubku, kterej má jen mřížovanou podlahu, takže krásně vidíte pod nohy a člověk se závratěma by tady asi nepochodil. Nám to ale nějak nic nedělalo a prostě jsme si to tam těch 50 min. užívali. Obloha se sice už v tu chvíli zatáhla a kosa byla nahoře jako kráva a dokonce mi přistála i sněhová vločka na nose, ale výhledy do dálky byly pořád v pohodě a my jsme měli ještě z pekla štěstí. Jakmile jsme totiž sjížděli dolů lanovkou, začal se Lomničák zahalovat do mlhy a za malou chvíli byl celej v mracích, takže ti, co jeli nahoru po nás, nejspíš neviděli nic, než jen hustou mlhu. No za ty prachy by mě to asi naštvalo, jenomže přírodě holt neporučíš a tady se ty podmínky mění opravdu z minuty na minutu. Štěstí jsme měli i na další hezkej úkaz, když jsme cestou dolů, těsně pod vrcholkem Lomničáku, zahlédli kamzíka. Tyhle zvířata je, jak známo, docela těžký jen tak volně v horách zahlídnout a tak to byla docela haluz, až jsem se z toho těšil, jak nám to všechno vychází. Absolutně nechápu, jak se na tu příkrou skalnatou stěnu tak yvsoko vyškrábal, ale jsou to holt horský kozy, tak to maj asi v kopítku :-) No a aby těch horských zviřátek nebylo málo, dole pod Skalnatým plesem u chajdy, kde jsem si dával Demenovku se u chodníku náhle zjevila liška. A vypadala celkem ochočeně, lidi jí házeli žrádlo a ona se nechala fotit jak modelka. Prostě si tam jen tak chodila a vůbec se lidí nebála. Buď si ji tam takhle ochočil od malička ten majitel té chaty anebo se prostě rozhodla, že se jí nechce lovit a tak bude dělat za žrádlo od lidí turistickou atrakci :-) Z tohodle dne jsem si odnesl asi nejhezčí zážitek z celé dovči, protože to tam celý fakt stálo za to.

Čtvrtek už byl zamračenej celej, předpověď slibovala na další dny deštivo, a tak jsme se rozhodli, že uděláme poslední výlet a k večeru už pojedeme radši domů. Volba padla tedy na Vodpoády Studeného potoka, který se nacházely v nitru Vysokých Tater a odtud ty hory zase vypadaly úplně jinak. Sezhora se zdály takový drsný a tady uprostřed lesů s horskýma potokama to byla naopak docela romantika. Nejprve jsme vystoupali ze Starého Smokovce na Hrebienok a dál jsme odtud pokračovali ke zmíněným vodopádům. Ty hučely už z dálky a u nich to byla fakt krása. Člověk si připadal jak v modré laguně, jen to sluníčko chybělo. Bylo pod mrakem, místama sice jen lehce mžilo, ale to se dalo přežít a bylo to tu taky moc hezký a dalo se tu pořídit spoustu pěkných fotek. Naše kroky pak pokračovaly ještě k Obrovskému vodopádu, kterej byl zase větší co do výšky a když tohle člověk všechno viděl, tak se mu vůbec nechtělo domů a naopak by ještě rád probádával všechna zákoutí těchle krásných hor. Rozhodně jsme neprošli všechno, co bysme chtěli, takže se do Tater budu muset určitě ještě někdy vrátit a zůstat tu nejmíň týden, protože hezkých míst je tu hodně a za dva dny se to určitě nedá stihnout.

Dešti jsme nakonec unikli jen tak tak, protože jakmile jsme najeli na dálnici za Popradem, začalo docela vidatně lít a to nám vydrželo celou cestu až domů a po tmě a v dešti se nejelo vůbec příjemně.Nakonec nám ale vyšlo vše, co jsme chtěli, takže s touhle dovolenkou jsem maximálně spokojenej, i když bych tam radši zůstal o pár dní dýl, neb mě ještě čekal další týden volna. Ten jsem ale trávil taky sportovně, bo jsem si skoro denně vyjížděl na kole na valašské kotáry a to bylo taky fajn. Začátek září se celkem vydařil, stejně jako celé letošní léto a já jsem tedy s letní sezónou docela spokojenej. Teď už se jen z festivalů začnem přemisťovat do klubů, z turistyckých tras a cyklostezek na sjezdovky, za pár dní začnou před Tescem svítit vánoční stromečky a rok bude zase pryč. Letí to jako voda a proto je potřeba si takovýchto krásných dní užívat, jak jen to jde!

Nějaké ty FOTKY ZDE!!!

Barum Czech Rally Zlín 2011

2. září 2011 v 11:52 | RUDA
Mezi takové ty osobní vrcholné svátky v roce pro mě jednoznačně patří i automobilová soutěž Barum Rally, která se jezdí jen kousek od domova a je to tak uznávaná soutěž, že patří k jedněm z nejlepších v Evropě, ne-li ve světě. Rally žeru už od malička, domácí mistrák objíždíme celkem pravidelně, ovšem když přijde na řadu Barumka, je to něco jiného neboť sem přijíždějí světoví jezdci, kteří většině z našich ukazují záda a spousta z nich předvádí, jak se jezdí rally na plno. Letos ovšem ukázal záda celému startovnímu poli náš jezdec Honza Kopecký na českém autě Škoda Fabia S2000 a pořádné sportovní drama to bylo až do konce se vším všudy.

Přípravy a těšení na Barumku jsou u většiny fanoušků rozeznatelné už několik týdnů před soutěží a je vidět, že celý Zlínský kraj tímhle závodem žije. Pár dní před startme se už do okolí sjíždí závodní týmy, aby otestovaly svá auta a spousta nedočkavých fandů si krátí čekání právě návštěvou i těchhle testů. Patřil jsem mezi ně! :) Když tedy prosákne nějaký echo a člověk se dozví, kam má jet, je to někdy i lepší, než na samotném závodě, bo tady ty jezdce člověk vidí v akci několikrát za sebou a relativně v klidečku. Měl jsem tedy možnost shlédnout test týmu Proton (video HERE), následující den jsem si udělal cyklovýlet na testy týmu Kronos, kde testovali Peugeoty, ovšem jakmile jsem dojel na místo, viděl jsem tady jen dva průjezdy, neboť pár chvil po tom se jedno ze závodních aut málem střetlo před mýma očima s civilním Focusem, kterej se nějak záhadně dostal na trať. Nevím, jakej to musí být pocit, když jedete v autě a v zatáčce se proti vám naplno řítí závoďák v ostrým tempu. Borec si asi musel cvrknout do kalhot. A to při tom byl pořadatel s vysílačkou v každé druhé zatáčce, takže nechápu, jak se tam mohl ten civil octnout. Tenhle test byl tedy následně zrušen a já pokračoval dál na jiné místo, kde zase jezdili borci s Fordama, což byl sice trochu slabší odvar, ale aspoň něco (video HERE).
Nastal ovšem čtvrtek a to už Zlínem voněl závodní benzín a atmosféra houstla. Sice se konala zatím jen technická přejímka v prostorách sportovní haly Novesta, ovšem už ta přilákala velké množství fanoušků. Mimo závodních aut a autogramiády jezdců se tu konala i zajímavá dražba různých předmětů, které věnovaly závodní týmy a jezdci, no a z ní jsme si taky odnesli nějakej ten suvenýr, resp. můj bratr, který si vydražil závodnické rukavice, boty, triko a kuklu od Pavla Valouška a zároveň tak tím přispěl i na dobrou věc, neboť výtěžek šel na postižené děti do Fryštáku.
Páteční ráno už odstartovalo rachot motorů a okolí Napajedel a Halenkovic zažilo obrovský příval rally fandů ze všech koutů Evropy. Konala se tu totiž oficiální testovací zkoušky tzv. shakedown a už od rána bylo pěkně vedro. Vyhlídli jsme si takovou hezkou rychlou zatáčku, která byla celá pod štěrkem, jenž byl vytahanej z krajnice už z tréninků, přivalili jsme si sem balík slámy, na kterým jsme si udělali pohodlí a už od začátku to tu bylo celkem veselý a pár jezdců tu mělo problémy. Hodně jich to ustálo, ovšem někteří to štěstí neměli. V příkopě tu skončil Tomáš Kostka, kterej jen tak tak zastavil před betonovým mostkem a ven ho museli tahat diváci, o pár chvil později tu dokonce lětělo i auto přes střechu, když italský závodník Lucca Betti tuhle kluzkou zatáčku nezvládl, dal docela zbytečně velký kontra volantem a příkop ho pěkně nakopl a už se kutálel. (možno vidět na konci videosestřihu níže). Naštěstí se nikomu nic nestalo, auto sice vypadalo dost poničeně, ale šikovní Bettiho mechanici stačili přeci jen vůz do večerní první rychlostní zkoušky opravit, i když se v tu chvíli zdálo, že má Ital po závodě.
Tady jsme tedy strávili celé parné odpoledne a páteční podvečer už patřil oficiálnímu startu Barumky na zlínském náměstí před radnicí. Zde se sešla i spousta těch motoristyckých celebrit, neboť u příležitosti odstartování kampaně FIA za bezpečnost na silnicích sem dorazil i prezident FIA Jean Todt se svou chotí, herečkou Michelle Yeoh a ti po povinném plácání jater pak odstartovali i první tři auta na rampě. Nechyběl tu ani např. "dakarista" Karel Loprais nebo motorkář Kuba Smrž a další. Slavnostní start je nejen přehlídkou krásných aut, ale i takového malého souboje týmů o to, kdo si přivede na rampu za autem víc sličných hostesek. A když už jich je málo, tak musí být aspoň co nejmíň oblečený. Pro oko pánů úžasná podívaná. Prostě samá slušná partie, která jistě doma navaří, vypere a vypleje gelovýma nehtama záhonky :-D
Nejlepší atmosféra ovšem jednoznačně panuje na městské rychlostní zkoušce v ulicích Zlína, která se jede v nočních hodinách. Pravidelně už několik let chodíme na autobusák a lidí tu bývá tolik, že se tady bez malířských schůdků neobejdete, pokud něco chcete vidět. Je to tu fakt mazec a atmoška je tu tak svělá, že ji snad nejde zažít ani na nějakým stadionu nebo koncertu. Leckterá jiná světová rally tohle může Barumce jen závidět. Skandování, světlice, mexické vlny, ohňostroje...a do toho všeho rachot motorů a rozžhavené, rudě svítící brzdové kotouče závodních aut.Prostě parádní zážitek, který stojí za to prožít. Nejhorší je tu ovšem to čekání. Letos to ale bylo v pohodě, neboť před startem soudobých aut tu jezdily ještě historické vozy a to byla taky parádní podívaná. Nejprve jezdily prastaré bugatky a laurinky, což byly taky od některých dobrý prdy a tyhle auta jsem viděl naplno v akci asi poprvé v životě, bo to snad jezdilo naposledy za Masaryka :-) A některý byly fakt krásný auta, ve kterých bych se i rád povozil. Po nich nastoupili o něco mladší historici z cca 80.-90. let a to už byla ta pravá show. Tihle borci se s ničím nemazlili, rozevlátým stylem projížděli každou zatáčku smykama, kolečka pro diváky dělali na každém volném fleku a jeden z nich dokonce skončil i v Dřevnici, což jsme my z autobusáku bohužel neviděli. Na tyhle auta je jednoznačně lepší podívaná jak na soutěžící Barumky, bo ti už jedou na čas a většina z nich jede čistým stylem, takže málokdo si ten smyk dovolí, aby neztratil vteřinky. Ale i takoví se občas našli a tisíce lidí podél treti ve Zlíně musely být opět nadšeny. Smůlu z pátečního rána tady završil opět Tomáš Kostka, který hned v první zatáčce urval kolo a tak aspoň zajiskřil pro diváky na efekt. To bylo od něj ovšem z letošní Barumky vše, bo v sobotu ráno už neodstartoval. Největší aplaus sklidili jednoznačně domácí jezdci ze Zlínska a tovární Škodovky a i pro jezdce samotné tahle zkouška musí být zážitek.
V sobotu už se jelo od první RZ na plno a my jsme se vydali ráno právě na ni, do Biskupic na cílový sjezd, kde je to hodně uskákané. Tady se projevilo, jaký je kdo jezdec, kdo jak to má v ruce a jak kdo pozdě chodí na brzdy. Celkem hezká pasáž, ovšem za dob vozů WRC to tu bývávalo mnohem víc záživnější. Po asi padesáti autech jsme se přesouvali na další RZ až ke Vsetínu a při cestě autem jsme zjistili z radia, že na Pindule havaroval můj největší favorit Pavel Valoušek. Přišlo velké zklamání a tak nějak jsem nevěděl, komu budu fandit. No samozřejmě, že Čechům, takže Honza Kopecký a domácí Roman Kresta to jistili. Od Valdy jsem ovšem čekal, že se s tou špičkou nějak popere a byl jsem zvědavej, kde by se mohl umístit. Škoda! :-( Hlavně, že jsou kluci zdraví.
Na Semetín k cíli jsme dorazili ve chvíli, kdy už první auta byli na trati a tak nám asi čtyři ze špičky utekly. Zdržela nás kolona ve Vizovicích a pak už jsme jeli celkem na knap, bylo to hektické a ani výběr místa nebyl zrovna ideální. Nicméně našel jsem si tady i nějakej ten skok, kde pár aut hezky letělo, tak aspoň něco. Následně jsme měli v plánu RZ Troják, která se jela až za několik hodin, takže pauza na oběd v restauraci, kde se na hotovku čekalo asi hodinu a pak hurá na vycházku na hřeben hostýnských vrchů nad Hošťálkovou.Tady to bylo pěkné místo, kde byly auta dlouho vidět a v táhlých zatáčkách se taky hezky ukázalo, kdo to jak dokáže podržet. Při zpáteční cestě domů jsme ještě udělali zastávku v otrokovickým servisu a to bylo ze soboty tak nějak ve stručnosti vše :)
Neděle měla patřit dni stráveném na Bunči, kde jsme měli v plánu zůstat na oba dva průjezdy halenkovickou RZ. Ráno jsme se sem tedy vydali a pak si udělali malou procházku od chaty na Bunči až po krásný lesní úsek, kde je sakramentsky ostrá zatáčka z kopce a tady jsme čekali nějaký vzrůšo. Loni se tady děly taky zajímavé věci, ovšem to se jelo v protisměru. Špičkový jezdci ji ovšem projeli krásně čistě, několik z nich ukázalo i efektí smyky a jediný problém tady měl Švéd P.G. Andersson s Protonem, kterej z kopce nedobrzdil a šinul si to rovnou do lesa. Měl ovšem štěstí, že ho zadržel vysoký břeh s křovím, jinak už by to auto asi z lesa nevytáhl. Takhle auto jen lehce obouchal a bez větší újmy jel dál. Po asi čtyřiceti autech ovšem nastala pauza a po ní už začali auta volně po trati projíždět a jezdci měli sundané přilby. Bylo jasný, že se RZ zrušila a z mobilu jsme zjistili, že v lese nad Halenkovicemi se stala další nehoda. Tím nám vznikla asi 2 hodinová díra mezi dalším průjezdem a ta jsme zvolili variantu jet domů na oběd a na druhý průjezd se mrknout na ostrý sjezd z kopce k Halenkovicím. Až do poslední zkoušky se pořád nevědělo, kdo bude vítězem a Fredy Loix s Honzou Kopeckým si to tak rozdávali až do posledního kilometru. I za nimi byli ještě nějaké těsné souboje a tak mnoho jezdců tak jelo stále naplno, což už mnohdy v poslední RZ vidět není. Takže i zde byly vidět hezké průjezdy na krev a i když tuhle RZ vyhrál Loix, chybělo mu v celkovém součtu ještě 1,2 vteřiny, aby dostihl Kopeckého, takže ten se právem radoval z vítězství a my s ním.
Všichni na špici tu předvedli úžasné sportovní výkony, parádní průjezdy byly vidět i u některých jezdců v nižších třídách, počasí taky vyšlo hezky, i když horko bylo občas úmorné, ale zase to bylo lepší, než stát někde v dešti, jako loni. Barumka opět potvrdila, že patří mezi TOP podniky a jsem jen rád, že ji máme tak blízko domova. Návštěvnost zhruba 300 tisíc lidí za víkend a konkurence ve startovním poli hovoří myslím za vše.

No a na to, že jsem sem původně chtěl hodit jen krátkej článeček k videosestřihu jsem se opět dlouze rozepsal, ale holt už to se mnou asi lepší nebude :-)

Jak jsme jeli rally

13. července 2011 v 14:54 | RUDA
Naskytla se mi příležitost splnit si další ze svých malých snů, což bylo zkusit si na vlastní kůži zajet závod v rally. I když to byl sen splněný jen tak z poloviny, protože to, co jsme jeli my, se se skutečným profi rally závodem moc srovnávat nedalo. Ale už jen pro ten pocit! :)
V Komárově nedaleko Napajedel se totiž konal amaterský rally závod, tzv. Hobby cup, kam se mohl přihlásit prakticky kdokoliv s jakýmkoliv autem, kde se na uzavřeném měřeném úseku mohl každý vyblbnout a zkusit si zazávodit na čas s ostatními anebo jen tak procvičit své řidičské schopnosti v ostrém tempu. Téhle šance jsme samozřejmě využili a jelikož byla volná sobota, nebylo co řešit. Spolu se mnou se sem vydal závodit se svým autem i brácha, kterej už měl za sebou podobný závod u Halenkovic, který se konal zrovna v době, kdy jsem byl na NPH v Třinci a ten si to nemohl vynachválit, takže mě na nadcházející závod náležitě navnadil.
Aby byla posádka do rally kompletní, potřeboval jsem vedle sebe i navigátora, kterého jsem následně našel v osobě Bubáka, kterého jsem nemusel ani nijak přemlouvat a nabídku bez keců ihned přijal. Pár dní před závodem jsem mu sice musel vysvětlit, jak se vůbec píše rozpis a jak se správně čte, ale byla to závodnická premiéra nás obou, takže všechno jsme postupně dolaďovali až při samotným závodě.
V sobotu brzo ráno jsme tedy vyjeli na místo činu. Situaci ještě malinko zdramatizoval Bubák, kterej si pár dní předem přibouchl ruku do auta, a tak měl palec nafouklej a modrej jak sviňa, ale to ho nijak neindisponovalo od četní rozpisu, takže vše bylo OK. Když dorážíme na místo, malinko se zděsíme. Všude okolo nás samý silný a upravený káry, určený přímo na závodění, i když v amatérských podmínkách. Každej přezouvá slicky anebo maká na autě a my tu se svýma seriovýma civilníma autama jen tak postáváme mezi nima na louce a čekáme, co se bude dít :-D Zoufale hledáme pohledem, s kým bychom se tak mohli teoreticky měřit, ale moc "soupeřů" tu nenacházíme, i když se tu samozřejmě podobní nadšenci s "obyčejnýma autama", jako my, taky našli a jeli se jen tak pro zábavu svézt. Každopádně si z toho neděláme nijak těžkou hlavu a děláme si z toho spíš srandu a právě kvůli zábavě jsme sem i přijeli. Autíčko mám relativně ještě nové, nikdy před tím jsem s ním nijak nedivočil, takže mám v úmyslu ho šetřit a dovézt ho i naši posádku v pořádku do cíle. A ještě jeden velký cíl jsme si stanovili - neskončit tady poslední! :)
Jdem se tedy zaregistrovat, vyfásnem startovní číslo 31 a po chvíli už začínají tréninkové jízdy. V nich to vře hned od začátku. Startovní pole je rozdělený na dvě poloviny po 25 autech, takže brácha se st. č. 24 jel v první skupině a já až v té druhé. Což byla celkem škoda, bo jsme se nemohli před startem moc hecovat, ale zase jsme aspoň měli informace, co je kde na trati novýho apod. V treninku už začali někteří střelci lítat ven. Z první poloviny startovního pole vyletělo jedno auto zadkem do stromu a z naší půlky vylétli hned dvě auta ven z trati, takže jsme si nemohli ani v tréninku zajet moc ostře, bo nám za každou druhou zatáčkou mávali žlutýma vlajkama. Každopádně to bylo úsměvný, že to někteří rozstřelí už v tréninku a závodu se ani "nedožijou". Díky těmhle nehodám se start první jízdy nehorázně natáhl a čekat v tom úmorným horku bylo celkem únavný.
Nakonec se ale vše rozjelo a pak už to šlo celkem svižně. Odjíždí první půlka, na kterou se jdeme podívat přímo k trati a vidíme, že někteří jedou fakt perfektně a je nám jasný, že s takovýma Lancerama apod. se rovnat rozhodně nemůžeme. Přijíždí brácha, sondujeme první pocity a vyrážíme taktéž na start.
Předstartovní nervozita docela panuje a rostoucí adrenalinek je znát. Nasazujem helmy, přijíždíme pod startovní stan na čáru, vyslechnem si startovní pokyny a už jen čekáme na zelený světýlko. "START", zařve zničehonic Bubák, až se ho skoro leknu, pouštím ručku a valíme do prvních zatáček, který jsou mírně z kopečka, následuje retardér, další rychlé zatáčky přes mostky, další retardér, zrádné esíčko, kde právě těch pár střelců v tréninku vyletělo a pak už se trať vlní v serpentinách do kopce, kde samozřejmě asi ztrácíme nejvíc, bo našemu autu chybí potřebný výkon. Ale i tak si to užívám. V první jízdě auto ještě hodně šetřím, bo nevím, co si s ním můžu dovolit, kde jak brzdit, kde jak zařadit a ve kterých zatáčkách mě podrží gumy a kde už ne. Celý závod byl vlastně neustále takové hledání hranic, kde si co člověk může dovolit. Někde to bylo lepší, někde naopak zase člověk hodně ztratil a tak to bylo pořád dokola. Jeli jsme čtyři jízdy a věřím, že kdybych to měl projeté tak po osmé, už by to bylo úplně super a různých věcí bych se tak nebál. Na trati je ovšem hodně děr a autíčko tím určitě trpí, obzvlášť tlumiče a podvozek. Doufám, ovšem, že mi tohle zacházení pro ten jeden den odpustilo a aspoň jsme si spolu vyzkoušeli, co umíme a v běžným provozu už nás třeba některý věci tolik nepřekvapí a budem alespoň líp sehraní :)
Dojíždíme do servisu, kam přichází brácha se svou spolujezdkyní, kteří se na nás byli podívat u trati a tvrdí nám, že to bylo celkem pomalý. Fafa nám pouští i video, což jim dává za pravdu a tak jsem z toho celkem i zklamanej, bo zevnitř auta to určitě vypadalo rychleji. Dostávám ovšem cenné rady, kterých se v následujících jízdách snažím využít a zlepšení je znát.
Ve druhé jízdě jsem měl na startu strach, že jsem odstartoval moc brzy, za což hrozila penalizace, ale asi jsme to stihli ještě tak tak těsně, že to nakonec bylo v pořádku. Druhá jízda už je výrazně lepší, máme o dvě sekundy lepší čas a i pocitově už sem na tom líp, i když pořád vím o místech, kde hodně ztrácíme. Pozitivní je, že za náma je ještě docela dost horších jezdců, takže zas taková ostuda, jak jsme očekávali, to není :)
Třetí jízda byla pro nás nejlepší a zároveň nejrychlejší. Dole pod kopcem sice auto ještě trochu šetřím, ovšem v zatáčkách do kopce už do toho jdu na plno a snažím se jet co to dá, i když samozřejmě ještě velké rezervy byly. Nechtěl jsem ale hledat úplnou hranu a skončit někde ve škarpě, takže i když už gumy svištěly, pořád jsem někde raději přibrzďoval dřív. Od půlky trati mi taky začíná Bubák zničehonic diktovat "vo farebných zvieratkách", čímž jsme si trochu zparodovali film Tacho. Kdo viděl, jistě ví, o co jde ;) A byla to docela prdel. Musel jsem se tomu chlámat a přitom ještě naplno řídit, ovšem to se nám asi osvědčilo a zajíždíme náš nejlepší čas dne. Do cíle dojíždímě pěkně vysmátí s tušením, že teď to bylo určitě dobrý, což nám výsledková listina po chvíli potvrzuje.
Co to znamená? Taktika je jasná. Poslední čtvrtou jízdu musíme jet celou vo farebných zvieratkách, bo takhle nám to nejspíš jde nejlíp a taky nám to přináší potřebné štěstí. Přijeli jsme se sem hlavně bavit a je vidět, že když se opravdu bavíme, tak to jde. Horko už nás od rána pěkně vyčerpává, ale do cíle už to nějak doklepem. Ježdění mě začíná ovšem bavit čím dál víc a víc svýmu autu začínám věřit, tak se do toho i trochu víc opírám. Bubák si tedy do rozpisu zaznačuje posledních pár zvířecích úprav a jdem na to. Jeho hlášky během jízdy opravdu stojí za to. "Lavá zebrička, sto cez dinosaura, dvě ryšavé veveričky a teď bude velká chlpatá zubatá!" Sice se víc soustředím na jízdu, než na jeho hlášky, ale místama mě jeho diktát fakt rozesměje. Např. když na mě vybalí: "Řež hlavu ko*otovi!" :-D Dodneška moc dobře nevím, co tím myslel, ale na lodi je dobrá nálada a tak to je všechno takový uvolněnější. Na závěr následuje už jen "sto pštrosích hlav do cíle", což byla ovšem velmi dobře zaznačená poznámka bo u cíle byla pštrosí farma a uvnitř obrovské hejno těchhle velkých ptáků. Pocit z poslední jízdy byl smíšenej. Dole jsem jel asi dobře, ale nahoře jsme v zatáčkách trochu ztratili. Ve výsledku je z toho téměř totožný čas, jako ve třetií nejlepší jízdě, jen o pár destinek sekundy horší. Chtěli jsme se sice zase aspoň o vteřinku zlepšit, ale nevadí. Důležitý je, že jsme všichni v pořádku v cíli a že jsme si to užili.
Druhý cíl, neskončit poslední, se nám taky podařilo splnit a až takové fiasko, jakjsme očekávali to taky nebylo, takže s prvním našim závodem určitě spokojenost. A dokonce se nám podařilo získat i tři body za osmý místo v naší objemové skupině :) Brácha byl na tom o něco líp, přeci jen už to svoje starší auto nemusel nijak šetřit a taky s ním má už víc naježděno, takže ten do toho chodil naplno.
Byl to tedy rozhodně fajn motoristickej zážitek, kterej mě naučil opět trochu víc porozumět svému autu i svým řidičským schopnostem. Je určitě lepší, když si to takhle člověk zkusí na uzavřené trati, než aby blbnul někde v běžným provozu a ohrožoval tím ostatní, jako někteří jiní blázni.Tyhle závody se v našem okolí budou ještě několikrát opakovat, takže každýmu tuhle možnost vřele doporučuju. Když to člověk moc nežere a nejde mu o to, aby vyhrál za každou cenu a rozbil si kvůli tomu držku, tak je to docela prima zábava.

FOTKY ZDE!!!

Pánská jízda na sněhu - Jeseníky 2011

22. února 2011 v 15:04 | RUDA
Karlov
Občas je potřeba vypnout, vyčistit si hlavu, odpočinout od práce a taky od lidí, který denně potkáváme, prostě od toho všedního života. Nám se s kamarády naskytla příležitost užít si pár dní na horách a značilo to takovou malou pánskou jizdu v duchu filmu "S tebou mě baví svět", akorát ty děcka nám zatím chyběly :)
Původně jsme v tom termínu měli naplánovanej zájezd do Alp, ale když to ztroskotalo, využili jsme nabídku od Bubáka, jehož podnik zabývající se obchodováním se semenem (mám na mysli čočku nebo oves, nikoliv nějakou reprodukční medicínu) pořádal taky nějakou rekreaci a to konkrétně v Karlově, uprostřed Jeseníků. Původně jsem z toho měl maličko obavy, že to bude něco jako ve filmu "Anděl na horách", na dovolenou s ROH, kde bude nějaká organizovaná zábava apod., ale nakonec z toho vyšel docela fajn pobyt, kde se každej staral sám o sebe. Byli jsme sice ubytovaní všichni v jedné chatě, ale každý tam měl svoji cimru s kuchyňkou, takže to bylo uplně bez problémů. Spolu s náma tam bydleli ještě asi tři starší manželský páry + pan František, no a věkový průměr nám tam pomáhala snižovat ještě dcera jednoho z těchto párů.
Na vélet jsme vyráželi v neděli po obědě a ačkoliv jsem večer před odjezdem absolvoval ještě těšnovický košt slivovice, byl jsem docela ve formě a všechno bylo OK, což by ovšem mohlo značit, že polovička dědiny tady slivovicu ředí vodou :-D Ale ne, nic se nepřehánělo, takže jsme mohli před obědem pěně odstartovat, udělat poslední nákupy v Kauflandu, nakoupit pytel pečiva, který stejně Bubák vezl nazpátky králékom, a podobných surovin, který jsme stejně nevyužili, ale příprava musí být důkladná, neboť se musí myslet na strýčka Příhodu, že ano?! ;) Po cestě tam jsme se ještě stavili na oběd za Olmikem, sice neměli srnca, ale jakési guláš mě donesli, takže spokojenost. No a pak už jsme razili do Karlova. Kdo čekal sníh, byl zklamán. Obleva postihla i tyto moravské velehory a tak souvislou vrstvu sněhu jsme mohli spatřiti iba na sjezdovkách. To nám sice stačilo, bo za tímhle účelem jsme sem jeli, ale kdyby byl sníh všude, bylo by to určitě příjemnější a pohádkovější. Chata se nacházela v blízkosti jedné z mnoha zdejších sjezdovek, ale k ní jsme se stejně museli štramlat pěšky, bo po asfaltu se jaksi jezdit moc na lyžích nedá. Naštěstí aspoň mrzlo, takže sníh na svahu držel a nebyla tu žádná břečka. Po příjezdu jsme si vybalili, ubytovali se, starší pánové vytáhli ty svoje pálenky a už nás ládovali na tykačku, a i když už jsem toho byl po tom předešlým koštu teho moku tak nějak přejezen, tak ze slušnosti a na zdárný průběh rekreace jsem to taky zvládl.
před chajdou
No a jelikož jsme tu měli býti jenom do středy a všichni byli nadržení na lyžování (nejvíc asi Bubák), tak plán byl jasný - v 18.00 nástup na večerní lyžování. Nacupitali jsme tedy na osvětlenou sjezdovku, na které nikdo nebyl, vysvětlili jsme instrukce Bubákovi, jak na to snadno a rychle, neboť kamoš na tech fošňách nestál od sedmé třídy a jelo se. První zápich do svahu jsem si vyrobil já, když hned při této první jízdě se mi jaksi odepla lyže a tak jsem si hodil takovou menší šipečku, ale jak se říká: Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti! :) Následně jsme nějak nemohli najít pokladnu s lístkama, která se nacházela na druhým svahu, takže jsme od pana vlekaře dostali jednu bonus jízdu zdarma, abychom se mohli přesunout  k vedlejšímu vleku. Nakoupili jsme lístky, někdo by tam možná toho večera nejradši natočil film s názvem "U pokladny stál 2", ale mám dojem, že by z toho už nebyl film pro pamětníky, nýbrž trošku jiný žánr :) Noo a tož jsme si hezky zalyžovali při měsíčku na poloprázdné sjezdovce a užili jsme si tu i nějakou tu srandu, třeba když  jsme si po tmě trošku spletli cestu a Vranys nám odjel suveréně a pekelnou rychlostí po trávě mimo sjezdovku kamsi do lesa (asi zkontrolovat, jestli rostou) anebo později při jumpování na trati pro free ride :) Lyžovali jsme do devíti, po cestě zpět k chatě ještě Bubák ztratil nohu a naříkal, že bez ní dál nejde, ale jinak se nic zvláštního nestalo :)
lyžaři
Večer po první lyžovačce jsme toho měli docela plné kecky, a tak se šlo relativně brzo spát a na druhý den jsme nic nijak nehrotili. Dopoledne byla v plánu obhlídková procházka po Karlově, zjistili jsme, kde jsou jaké sjezdovky, zašli jsme si na obídek a byla pohodička. Jednu sjezdovku jsme si vytipovali k odpolednímu lyžování, ta už byla trošku prudší, než předešlý den a taky na ní byl docela zmrzlej sníh, takže člověk musel být víc opatrnej, ale zase jsme ji měli jednu chvíli úplně sami tři jenom pro sebe a pak se k nám přidali ještě asi další dva lidi :) No prostě pohoda, klídek. Tady jsme si zalyžovali na dvě hodinky a v podvečer už jsme opět byli na chajdě. Na večer bylo v plánu pivíčko v místní pizzerii no a jelikož jsme chtěli vyzkoušet i něco z jejich sortimentu, vybral  Bubák pizzu s názvem Vonný dech. Složení: romadur a jemu podobné sýry dávalo značit, že to asi bude opravdu voňavé pokušení :) A takyže joo! Jakmile to servír donesl, linul se celou restaurací zápach smradlavých ponožek a hosté od vedlejšího stolu už se číšníka ptali, co že za hnus nám to donesl :) Už jenom chybělo hlášení: "Táto, ty jsi se zul"! :) Načež jsme jim provokativně pokynuli, usmáli se a dali se do debužírování. Tímto jsme jim aspoň dali zajímavý podnět k debatě u píva a pak už bylo jenom od tohoto stolu slyšet, kdo co kdy jedl za smradlavější žraso :)
Vonný dech
Smrad to byl pekelné, ale přemohl jsem se a řeknu vám, že žádnou pizzu jsem tak rychle nezlikvidoval, jako tuhle. Šmakovala nám fakt moc a i když prvotní dojem je hroznej, tak chuťovka je to fakt vynikající. Sám bych si to asi neobjednal a tak jsem rád, že je Bubák takový hovado a donutil mě k tomu :-D Pak už jsme jen dali pivečko, pokecali jsme o životě, probrali chlapský záležitosti (takže ženský) a šli jsme zase zpátky do kopečka ulehnout do chaty.
Úterý bylo asi nejpovedenějším dnem tady. Byl totiž naplánovanej výjezd do samotnýho centra Jeseníků, tedy k nejvyšší hoře Praděd. Busem jsme brzo ráno vyjeli přímo z Karlova až na Ovčárnu, kde to konečně vypadalo opravdově zimně a sněhu tu bylo všude dostatek. Většina osazenstva naší chaty spolu s Bubákem se vydala na běžky na Praděd, my s Vranysem, věrni sjezdovkám, jsme si chtěli užít místní tratě, kde ani jeden z nás ještě nelyžoval, tudíž volba byla jasná. Docela nás překvapila cena celodenní permice, a to velmi příjemně. Vzhledem k tomu, kolik je tady skvěle upravených tratí a k tomu opravdu výborný podmíny s přírodním sněhem, jako nikde jinde, se mi zdála cena 400 kaček velmi přijatelná, bo někde jinde zaplatíte klidně ještě o pár stovek víc a ani to za to tak nestojí, jako právě tady. Ceny v Jeseníkách se mi vůbec zdály vesměs přijatelný i co se týče jídla v restauracích apod. Nějaká vysokohorská přirážka už tady zřejmě nepanuje a tak se tu mnohdy člověk najedl levněji a lépe, než třeba v Kroměříži. Je vidět, že tady asi nepotřebujou na lidech nijak extrémně rýžovat, bo návštěvnost v sezoně je tady vždycky nějaká.
na Ovčárně
Den u Praděda se nám vydařil i díky počasí, bo obloha byla krásně modrá, svítilo sluníčko a jen pár obláčků mlhy se vždycky válelo těsně kolem zdejšího vysílače, což mnohdy tvořilo velice pěkný úkazy. Užíval jsem si to tu dokonale a jediný, co nás dopoledne štvalo, byl strašně ledovej vítr na hřebeni u Petrových kamenů, kterej zalízal všude, kde člověk neměl zakrytou část těla, takže to chvilkama bylo až bolestivý :) Tohle nás trápilo ale jen při cestě na vleku a až v horní části sjezdovky, která už nebyla zalesněná, takže se to vždycky dalo nějak přežít. Lyžovačku jsme si užili parádně. Vybrali jsme si černou sjezdovku, která vede přes hlavní silnici od Ovčárny směrem k Pradědu a to byl zpočátku docela zajímavej terénní oříšek, ze kterýho šel respekt, obzvlášť, když jste si museli dávat bacha na běžkaře, kteří se po ní proháněli. Jakmile jsme se ovšem trošku rozjezdili a získali trošku té jistoty do nohou, už jsme si to tu hezky dávali a skákali přes tu cestu jak gumídci :) Sjezdovka fakt pěkná, bylo tu málo lidí, takže po celej den relativně dobře upravená, nevydřená...no přiznám se, že nahoře u Petráků mi to hodně připomínalo Rakousko. Podmínky opravdu perfektní. Po pauze na oběd jsme vyzkoušeli ještě všechny ostatní okolní sjezdovečky, ale tady to nebylo tak dobrý, bylo tu o dost víc lidí, tratě byly vydřený a ledový a tak jsme se vrátili zpátky na tu naši oblíbenou. Tam už přestalo foukat, sluníčko pálilo čím dál víc, takže sníh i trošku odměkl a bylo to ještě lepší. Pak už jsme jenom viděli Bubáka a jeho běžkařskou bandu, jak se vrací po cestě zpátky k Ovčárně a to bylo znamení, že už budem pomalu asi taky končit. Takže posledních pár jízd a pak hurá na polívku a na pivečko do zdejší vývařovny :) Zpátky jsme se už vraceli busem příjemně unavení  a s dobrým pocitem příjemně strávenýho dne. Večer opět do pizzérky na nějakou mňamku, digestiv a spat.
u Praděda
Na středu už byl v plánu odjezd domů, ale přesto jsme se ještě před obědem odhodlali jít na sjezdovku, na které jsme tenhle pobyt zahajovali a zároveň jsme to touhle lyžovačkou teď taky chtěli zakončit. Počasí ale bylo hnusný. Padala mlha, která namrzala, takže se to usazovalo i na brýlích a člověk tak vůbec neviděl, kam jede. Bez brýlí to naopak hnusně štípalo do očí, sníh taky nebyl zrovna ideální, takže to nebyla moc příjemná lyžovačka, ale koupili jsme si jízdenku jenom na hodinku, takže se to dalo přežít. Jenom jsme byli rádi, že nám to počasí vyšlo na tu Ovčárnu, bo kdyby tak hnusně bylo o den dřív, asi by nám to zkazilo celej pobyt. Takhle to aspoň bylo znamení, že už to stačilo, takže jsme mohli jet pak už v klidu domů. Cesta byla taky hodně namrzlá, takže to klouzalo jako na vyleštěným skle, ale šofér jel opatrně, takže jsme zdárně dojeli ve středu v podvečer domů.
Praděd
Těch pár dní bohatě stačilo. Lyžovali jsme každej den a únava byla znát, takže nás ani nemrzelo, že se tu nezdržíme celej týden, jako zbytek osazenstva. Možná, kdyby byl i všude okolo sníh, bylo by to pozitivnější, ale i tak jsme prožili docela fajn odreagovačku. Čerstvej vzduch, pohyb těla, nikdo se tu ani neožíral, jak by si možná někdo mohl myslet, a tak to bylo všechno v poklidu a prostě zase další povedenej pobyt na horách. Tak příští rok snad ty Alpy, co hoši? ;oP

No a na závěr jsme natočili i nějakých pár kravin :)

FOTKY ZDE!!!

sdílet na Facebooku

Kubíkovy výmysly na WWW.ROCKEM.CZ

10. února 2011 v 18:50 | RUDA
www.rockem.cz
Tak to moje psaní zaznamenalo další úspěch. Mé tvorby na tomto "hovadoblogu" si opět někdo všimnul a díky tomu jsem byl osloven šéfredaktorem internetového hudebního portálu ROCKEM.CZ s nabídkou na pozici redaktora. Psaní mě baví, psaní o muzice tím tuplem, takže nebylo nad čím váhat a tak nyní budu tenhle web pomáhat spoluvytvářet. Narazil jsem na něj nedávno, líbí se mi, že je tam množství aktuálních informací o muzice a tak jsem ho začal pravidelně sledovat. O to víc mě upřímně těší, že se mi právě odtud sami od sebe najednou ozvali.
A o čem to je?
"Web Rockem.cz si klade za cíl mapovat aktuální informace, připravované turné nebo nové alba z oblasti rockové a metalové hudby. Na rockem.cz postupně vzniká encyklopedie rockových legend, která má za úkol mapovat historii dané kapely či jednotlivce. Nechybí ani pravidelná aktualizace připravovaných koncertů nebo festivalů, kterým je věnována část bočního pásu a jedna položka v hlavním menu.  Veškeré texty jsou originální."

Řekl bych,že jsou to sice zatím stránky ve stádiu rozjezdu, ale o to víc se budu snažit přispívat sem svými články, reportážemi či recenzemi a pomáhat ho přivést k dokonalosti. Takže kdo máte rádi rockovou muziku, tak pravidelně mrkejte na www.rockem.cz a hledejte články od autora jménem R.U.D.A anebo se staňte fanoušky téhle stránky na facebooku! ;-)
sdílet na Facebooku

PF 2011

12. ledna 2011 v 13:30 | RUDA
Best of 2010

The Best Of 2010

"Hovadoblog" slaví 16. ledna již své 5. (slovy "páté") narozeniny a pravidelní čtenáři už si jistě zvykly na to, že tady vždycky jednou za rok zbilancuju těch 365 (slovy "třistašedesátpět") dní uplnyulých :) Jakej tedy byl ten rok 2010???
Předně musím zmínit, že tenhle ten rok mi uplynul strašně rychle. Připadne mi, že asi utekl zatím nejrychlejc v mým životě, a i když v něm  bylo spousta hezkých chvilek, tak prostě teď mám najednou pocit, že všechno nějak rychle letí. Mám pro to jediný zdůvodnění a tím je nejspíš moje povolání. Byl to vlastně první rok, kterej už jsem celej strávil pracovně a nikoliv jako student a je to fakt znát. Člověku totiž ty dny najednou strašně rychle ubývají. Když sloužím denní 12-ti hodinovou šichtu je tím vlastně celej den zabitej, když člověk přijde po noční, tak zase půl dne prochrápe a takhle to prostě utíká a utíká a najednou zjistíte, že jsou zase Vánoce a před pár dny bylo léto. Tím nechci říct, že bych neměl dostatek volnýho času, spíš narážím na to, že si člověk kolikrát ani neuvědomí co je za den a je to prostě takový jiný, než když člověk přišel ze školy, měl ještě půl dne volno a těšil se na víkend. To si pak člověk čím dál víc uvědomuje, jak nám ten život rychle plyne a o to víc si užívám, když můžu ten volnej čas nějak hezky využít.
A snažil jsem se ho využít jak jen se dalo. Občas sice přijdou i nějaký ty dny nudnější, ale člověk potřebuje taky semtam i odpočívat a vypnout. Akce v roce 2010 byly vcelku povedený. Takový ty tradiční a pro okruh mých přátel docela zásadní se taky vydařily, nechyběl jsem na nich a jsem za to rád.
Všichni jistě víte, že se docela věnuju muzice a taky hodně navštěvuju koncerty. I v tom loňským roce se jich našlo pár docela výjimečných, který mi na dlouho utkví v paměti a tak tedy začnu trochu hodnotit ten uplynulej rok z toho hudebního soudku. Začátek roku byl na koncerty docela slabej, v okolí se toho moc nedělo a až takovej větší průlom začal pro mě v březnu, kdy jsme jeli do Ostravy na koncert světoznámé německé kapely Rammstein. A dalo by se říct, že hned na začátek to byl pro mě asi vrchol roku, bo od té doby jsem snad asi už nic lepšího neviděl :) Lepší koncertní show jsem snad neviděl ani DO té doby, tudíž to hodnotím zatím jako úplně to NEJ, co jsem mohl zatím na koncertech za svůj život spatřit a i když už jsem pár velkolepých koncertů zahraničních hvězd viděl, tak z provedení téhle show mám opravdu asi největší zážitek, bo to měli opravdu dokonale promakaný, že člověk ani nevěřil, co všechno se dá s pódiovou technikou udělat. Takže jednička za umělecký dojem patří jednoznačně Rammsteinům.
Rammstein - Ostrava
Během jara jsme pak ještě objeli pár koncertů s Dogou a máme za sebou i kulturní zážitek z trochu jiného soudku, když jsme v dubnu navštívili hudebně-divadelní představení Daniela Landy Tajemství Zlatého draka v Mahenově divadle v Brně. Zanechalo to na mě opravdu velký dojem a kdybych mohl, tak určitě tohle představení navštívím znovu, protože to v sobě ukrývá mnohem víc, než jen divadelní detektivku.
Marta Jandová (Die Happy)
K takovým těm vrcholům roku patří samozřejmě letní festivaly a pokud mám vypíchnout jeden, který se mi líbil opravdu nejvíc, tak to bude asi Freestyle Contest v Ivančicích. Zdánlivě nenápadná akcička, sice fesťák pouze jednodenní a zatím ne příliš profláklej po republice, ale na mě udělal opravdu velkej dojem. Jednak kapelama, který tady vystupovaly, přičemž jedna byla lepší jak druhá, jednak perfektní organizací a přístupem pořadatelů a taky skvělým doprovodným programem. Sešlo se tu docela dost lidí, počasí bylo perfektní a prostory na tuhle akci jsou tu taky ideální, takže pokud bude program pro příští rok tak dobrej, jako loni, tak určitě nebude chybět Freestyle contest v mém diáři ani letos. Tahle akce na mě zapůsobila hlavně svou atmosférou po setmění, nezapomenutelnej byl moment, kdy už na úplný závěr zazpívala kapela Prohrála v kartách s hostující Martou Jadnovou písničku "Ráchel" od Oceánu a takovej ten fajnovej a nepopsatelnej pocit z letní atmošky na mě dolehl právě v tuhle chvíli a utkvěl mi v paměti doposud. To se vždycky dostaví tak jednou za rok a vím, že to bylo právě tady, tak možná i proto ten festík řadím mezi ty TOP :) No a samozřejmě zážitek z osobního setkání s Martičkou Jandovou a členy její kapely Die Happy a jejich zdejší vystoupení, na který jsem tady pařil vůbec poprvé, to se jen tak nezapomíná! Na začátek léta tedy skvělej rozjezd.
Pak už přišly ty naše oblíbený podniky jako Noc plná hvězd, kde nemůžem chybět a i když letos zastrašilo zezačátku počasí, tak to myslím opět vcelku vyšlo. Tenhle fest už si přece jen užíváme tak trochu jinak, než když jsme byli mladší a tísnili se na každou dobrou kapelu v první řadě. Je to tady už spíš o známých a kamarádech a přece jen člověk už ty kapely tak nějak zná a už to tak moc nežere jako v osmnácti :) NPH mám moc rád a i kdyby tu hrálo bůhví co, tak už jen kvůli těm lidem sem vždycky rád zavítám. Pokud mám vypíchnout jednu kapelu, která mě tady příjemně překvapila, tak to byli určitě Edguy, který jsem tu viděl vůbec poprvé a fakt jsem to jejich vystoupení docela hltal :)
friends
Letos jsem měl v plánu prožít i festival Masters of Rock ve Vizovicích, ale jak jistě víte, tak se mi to díky zdravotním problémům nepovedlo až do konce a tak tuhle akci řadím spíš k těm nepovedeným :( Ani hlavní hvězdy jako Tarja nebo Manowar nepodaly nijak zvlášť oslnivej výkon, horko tu bylo příšerný a i když je ten fest perfektně zorganizovaný, tak já mám rád spíš pohodovější festivaly, kde se netísní desetitisíce lidí na betonovým place. Tím nechci MOR nijak zavrhovat, jen bych asi uvítal, kdyby se konal na větším prostoru, než je likérka ve Vizovicích. Možná, že sem zavítám znova, ale spíš si vyberu jen určitý kapely, který budu chtít vidět a nebudu tu trávit celý čtyři dny. Je to kousek od domova, takže dojíždět sem není zas takovej problém :) Zmínit musím samozřejmě i naše polodomácí Pivní slavnosti na Kamínce, který byly taky opět fajn, sešli se tu všichni, kdo se sejít měli a je to takovej ten druh pohodovýho fetiválku, kterej se mi líbí.
Kalíme
Podzim byl naopak na koncerty hodně slabej, dalo by se říct, že se v okolí vlastně skoro nic nedělo a až prosinec byl zas tak nabitej, s čímž jsem byl ovšem velmi spokojen. Tady bych mezi ty nejlepší zařadil asi Dogu na Melodce v Brně a Tři sestry s Horkýžema ve Zlíně při Bratia a Sestry Tour.
Nejlepší domácí kapelou, kterou jsem loni na koncertech viděl, byli asi Škwoři. Viděl jsem je 3x - v Ivančicích, na NPH a na Kamínce, a všude podali perfektní výkon. Myslím, že uplynulej rok odehráli opravdu ve velké formě a fakt pozoruju, že tahle kapela jde hodně nahoru. Obzvlášť v těch Ivančicích a na Kamínce to bylo fakt dokonalý a tahle kapela mě donutila zapařit asi nejvíc ze všech, který jsem letos shlídnul.
Velice potěšen jsem byl i návratem našich kroměřížských Nšoči na koncertní podia, zpočátku jsem měl sice z téhle radikálně omlazené sestavy trochu obavu, ale čím dýl spolu hrajou, tím je to dokonalejší a opravdu jim to teď šlape moc dobře. Chtělo by to snad jen už brzo vymyslet nějaký nový songy, bo asi nejde hrát pořád jedno a to samý několik let dokolečka.
Z hudebních alb, který toho roku vyšly, mě potěšily nejvíc asi jenom němečtí Die Happy se svým Red Boxem a koncem roku i čeští Kabáti, kteří po čtyřech letech vstali z mrtvých a přivedli na svět desku s názvem Banditi di Praga, kterou tady časem určitě ještě detailně properu :)
akce
No a co bylo dál? Rozhodně jsem rád za každou sebemenší akcičku s přáteli, za každej podařenej výlet po hezkým okolí apod. V létě se celkem povedly pobyty na Pálavě, kde to mám strašně rád a moc rád se sem vracím, no a taky tradiční dovča s Dogou, která tentokrát proběhla v Českým Švýcarsku a mohli jsme tak nahlídnout do zdejší krásné přírody, plné skal a pěkných vyhlídek. Hodně povedenej byl i podzimní víkend na naší oblíbené valašské chatě na Bzové, vyšlo nám krásné počasí a celkově to tu bylo moc fajn. Když má kolem sebe navíc člověk partu lidí, se kterýma je sranda, tak je to ještě větší pohoda a užíváte si to. Jsem rád, že jsem opět potkal pár nových dobrých přátel, na druhou stranu mě docela mrzí, že jsem o jednoho skvělého člověka musel i přijít, a to jen díky tomu, že zřejmě někdo třetí nedokázal pochopit, že by mohlo existovat kamarádství mezi opačnými pohlavími a vydal různá nepochopitelná nařízení či co :-/ Ale v životě holt člověk narazí na různý lidi a na různý situace, takže se to musí nějak překousnout a jít dál, i když s blbým pocitem. Ti opravdu nejlepší přátelé ovšem stále zůstali, čehož si samozřejmě moc vážím, takže tímto je zdravím a těším se na další společně strávený chvíle ;o)
Už je poznat, že ty roky jdou nahoru, už to není taková divočina, jako ještě před pár lety, je taky poznat, že už sem nepíšu takový kraviny, jako v začátcích tohohle blogu, už nejsme takový ti studentíci, každej už máme vesměs svý zaměstnání a začínáme se stavět na vlastní nožiska. Přesto mám pocit, že se některé věci v mém okolí tak trochu vrací do starých kolejí a není to zas tak špatný. Pořád si dokážem užívat, i když už zase trochu jinak.
Jinak některý plány holt vyšly, jiný zase ne. Plán jít dálkově studovat žurnalistiku se mi bohužel nepovedl, ale to můžu zazlívat asi jen sám sobě, bo jsem tomu nakonec nedal asi tolik úsilí, kolik bych měl. To co se naopak podařilo uskutečnit, byl nákup novýho vozítka, za který jsem moc rád i když s mým milovaným favoritkem to je opravdu těžké loučení.
Ale tak je to i v životě - něco odchází a něco novýho zas přichází. Snad se můžem těšit, že ten rok 2011 přinese něco hezkýho, že v něm příjdou hezký chvíle, potkáme fajn lidi a že nám nic nebude kazit náladu. Přeju nám všem, abysme ho strávili ve zdraví, v klidu a s úsměvem a ať nám ty jedničky na konci přinesou úspěch a dělají nám radost jako žáčkům ve škole! ;)

No a na závěr nemůže chybět tradiční shrnutí toho uplynulého roku ve fotografiích. Nejradši bych tam naházel úplně všechny, ale to by asi bylo na hodinovej film. Myslím ale, že postačí aspoň tohle:

www.hovado.blog.cz
No a co bude s "hovadoblogem"? Pokud bude o čem psát, bude chuť nadále něco sdělovat a bude nějaká inspirace, tak určitě bude fungovat dál. S rozvojem facebooku sice tvorba blogu už není takový terno, každej člověk přece jen teď může už na FB psát svý postřehy a vkládat fotky, je to i jednodušší, nicméně já bych rád tenhle blog zachoval i nadále. Sice už sem píšu méně častěji, což je určitě znát, ale pořád je to tady takový to moje teritorium. Přeci jen nemusím cpát na facebooku každýmu úplně všechno pod  frňák, když ho to třeba vůbec nezajímá. Setkávám se občas i s názorem, že píšu moc dlouhý články, že se sem někdo chodí dívat jen na fotky, ale holt už jsem takovej, že když chci něco popsat, tak to dělám pořádně. Napsat na FB :"Byl jsem tam a tam, bylo to super" a k tomu přiložit fotogalerku je sice jednoduchý, ale mě tenhle způsob moc nebaví, i když ho občas taky někdy samozřejmě použiju. Jsem prostě psavec! :) No a tak koho ty moje žvásty baví nebo se chce o mě něco dozvědět, tak si určitě tu cestu rád najde právě sem. Může číst nebo může jen koukat na fotky, je mi to jedno. Tak nějak už si třídím co si dát na svůj FB a co sem, takže samozřejmě tady asi těch blbůstek už je míň a zaměřuju se tu spíš na popisy těch osobních zážitků z akcí, koncertů apod. no a snad to i někoho baví. Koneckonců "hovadoblog" má na FB taky nějakej pátek svůj profil, takže pokud chcete být třeba aktuálně informovaní o mých nových článcích, není nic jednoduššího něž hňápnout tam to známé "To se mi líbí" :-D
I přesto, že nám internet dost pomáhá a v lecčems nám usnadňuje život, byl bych rád, kdybychom občas ten virtuální život opouštěli a nepřestali spolu komunikovat tak nějak normálně - "naživo"! Jsem docela rád, že jsem bez těchle vymožeností vyrůstal a měl jsem normální dětsví, kdy jsem blbnul venku s kamošama. Rozhodně nezávidím těm nadcházejícím generacím, že spolu budou chodit na pivo už jen "on-line"! :-D
pf 2011
Buďte na sebe hodní a mějte se kurva rádi! :o)
sdílet na Facebooku

Závěr roku 2010

3. ledna 2011 v 16:52 | RUDA
Závěr roku - lépe řečeno prosinec, byl po sérii těch podzimních měsíců, kdy se toho moc nedělo, docela záživnej  a za to jsem byl samozřejmě celkem rád, bo já jsem člověk tak trochu akční a tak když je nějaká dobrá příležitost jak zužitkovat volnej čas, tak se jí samozřejmě rád chytím :) V prosinci se toho sešlo celkem dost a tak si to tady docela rád teď zrekapituluju a napíšu něco i o akcích, o kterých tady zatím nepadlo ani slovo a samozřejmě se rád podělím i o zážitky z úplnýho konce roku - tedy Silvestra.
Brno
To, o čem jsem tady už hodil zmínku, byly prosincové koncerty. Hned první den tohoto posledního měsíce v roce jsme se vydali beze strachu na strastiplnou cestu do Brna, přímo do chřtánu večerní sněhové vánice a to se nám nakonec vyplatilo, bo jsme zde zažili parádní večer na unplugged koncertu Dogy v klubu Melodka se spoustou fajn lidí a se skvělou muzikou. Koncert to byl opravdu podařenej a určitě to byl jeden z těch nejpovedenějších koncertů Dogy letos, i díky tomu, že tam mezi všema vládla taková ta správně dobrá nálada. Takže spokojenost.
 K tomuto adventnímu období se vážou i každoroční zimní tradice a my, jakožto místní mládežníci, kteří máme rádi srandu, jsme se opět převlékli do čertovských, andělských a mikulášských masek a obcházeli jsme ty naše Těšnovice za účelem připomenout té nejmladší generaci, že mají sekat dobrotu a nezlobit maminky :) Myslím, že tentokrát jsme byli možná někde až moc hodní a nikomu jsme šoky nezpůsobili, spíš naopak, někteří prcci byli správně odvážní (i když s respektem) a tak to byla celkem sranda. Musím tady tu naši pohádkovou bandu i tak trochu vychválit, bo mám dojem, že alespoň co se týče masek, tak máme jedno z nejhezčích obsazení v širokým okolí a letos to bylo fajn i co se do počtu pekelníků týče. Soudím tak samozřejmě jen podle fotek z ostatních obcí, co vidím někde na netu, ale i tak by se dalo říct, že Těšnovice díky nám (a samozřejmě i díky dřívějším generacím, která většinu masek zrobila) mají jednu z nejpovedenějších mikulášských sebranek tady v okolí. Mikulášská afterparty v hospodě Na Tvrzi se taky celkem vydařila, vždycky se tu aspoň v tomhle čase sejde většina místních mladých a tak to bývá pokaždé fajn, no a úplný závěr tohohle večera jsme strávili v Lubné na zábavě při Reflexách. Pár fotek z téhle mikulášské akce umístěno TADY!!!
Mikuláš 2010
Před Vánocema jsme se jeli tak trošku příjemně naladit i do Zlína, kde probíhal společnej koncert Čechomoru s hostující Ewou Farnou a tohle spojení se mi taky velmi zamlouvalo, o čemž se koneckonců můžete přesvědčit ZDE!!!
 O dva dny později se razilo do Zlína za muzikou opět, tantokrát za kapelama trochu tvrdšího ražení - tedy na společný koncert slovenských Horkýže slíže a našich Tří sester v rámci Bratia a Sestry Tour 2010. Tohle se mi taky moc líbilo, obzvlášť jsem ocenil starší kousky v repertoáru Tří sester, ale co se budu opakovat, když si moje zážitky z tohohle večera můžete počíst TADY, pokud jste tedy už tak neučinili :) Ve Zlíně jsme toho večera s bráchou zůstávali přes noc, bo na druhej den jsme valili do nedalekých Slušovic na Mikulášskou rally. Jaké milé bylo překvapení, když jsme se po ránu probudili a venku bylo bílo. Dopoledne krásně nasněžilo a to byly ideální podmínky pro zimní rally. V zimě se u nás oficiálně tyhle závody nejezdí a když je přece jen někdy nasněžíno, tak jsou s tím problémy, bo závoďáky většinou nemůžou jezdit na pneumatikách s hrotama atd. Tohle byl ale volnej podnik na ukončení sezony, hroty byly povoleny a tak nás čekala skvělá show. Pokud mě paměť neklame, tak tohle byla snad první rally, v které jsem viděl závoďáky v těchhle pravých zimních podmínkách a byla to fakt skvělá podívaná. Pro sledování jsme si vybrali okruh na slušovické dostihovce, kde bylo možný ty auta vidět víckrát za sebou a většina z nich předváděla opravdu krásný drifty na sněhu, někteří se doháněli o kolo a jeli v těsným závěsu, takže to vypadalo místy jako na rallycrossu, ale díky tomu to byla opravdová zimní rallyshow jak má být.
Koho to zajímá, tak si může pustit videjko odtud:

Třinec
Poté mě čekal docela velkej pracovní záhul, kdy jsem byl v práci skoro až do Vánoc bez nějakýho většího volna, ale dalo se to přežít a dokonce se našla i nějaká ta volná chvíle na odpolední lyžovačku na nedaleké Rusavě. Na rozjezd lyžařské sezony, která se zatím vyvíjí hezky, celkem ideální. Vánoce pro mě letos jako kdyby nějak nebyly :( Není zrovna ideální po rozdávání dárků utíkat od rodiny do špitálu na noční, ale bohužel to tak muselo být a stejně jako loni, kdy jsem měl naopak denní službu, to byl na šichtě docela hnusnej frmol, takže nálada moc dobrá nebyla. Ale co se dá dělat. Jsem rád, že jsem se u stědrovečerní večeře sešel s mýma nejbližšíma ve stejným počtu a to je hlavní. Třeba se mi v příštích letech podaří to prožít zase už v klidu.
Zbylé dva svátky už ale proběhly v pohodě, nejdřív návštěva u rodiny, poté na tradičním výletě do Třince za známýma spojeným s dalším unplugged koncertem Dogy a to mi tak nějak všechno vynahradilo. Hezky jsme se opili, zapařili, všechny starosti šli stranou a bylo nám fajn :)

Silvestr 2010

No a ten úplnej závěr roku se tentokrát taky moc povedl a jsem s ním spokojenej. Pokud si dobře pamatuju, tak jsem snad letos teprve podruhé v životě strávil Silvestra na horách na chatě a to má svoje kouzlo, který nikde v hospodě nebo u někoho v bytě na párty nezažijete. Trochu mi to kazil snad jen pocit, že musím hned na Nový rok ráno do práce, ale nakonec to dopadlo všechno v pohodě.
Poslední dva dny roku jsem tedy trávil s přáteli na naší oblíbené horské chatě na Bzové, která jindy na Silvestra nebývá vůbec volná a tak jsme byli rádi, že to tentokrát vyšlo zrovna pro naší bandu. Je tady opravdu nádherně a v zimě to tu má uplně jinou atmosféru než kdy jindy. Všude krásně bílo, všechny zvuky jsou tak nějak utlumený, kolem ticho a slyšíte jen křupání sněhu pod nohama. Obzvlášť když se setmí, tak je to paráda. Kdo se trošku dívá kolem sebe a dokáže vnímat tu přírodu tak trochu "jinak", tak určitě ví, o čem mluvím! ;) Klidně bych si dokázal představit tady v tom okolí někdy žít, bo tady je ještě všechno tak nedotknutý tou moderní technikou a prostě tu musí být uplná pohoda a jediná starost kterou člověk má, je to, že musí ráno vstát a vypustit krávy na pastvu a večír je podojit :-D Samozřejmě zlehčuju, ale prostě život na horách by se mi asi velmi páčil, i když tady určitě taky dokáže být někdy krutej! ;)
Třeba takový vyšlápnutí kopce k chatě bývá ve sněhu 3x tak náročnější než jindy a tak když mě chlapci hned u vchodu přivítali panáčkem slivovice, tak jsem ju kopl spíš na žízeň a hned vevnitř jsem dostal druhou, která byla teprve až na zahřátí. Ty další byly už jen tak ze společenských důvodů no a jelikož byla dobrá nálada a zimní podmínky přívětivé, nenapadlo nás později nic jinýho, než jít bobovat a klouzat se na přilehlou sjezdovku nad chatou. A tohle přesně k takovýmu pobytu patří. Sranda, blbnutí, dobrá parta a nikomu nic nechybí :) Jelikož v chatě bylo přetopený jako v sauně, tak to bylo příjemný schlazení no a první večer se i díky tomuhle vcelku vydařil.
bobovačka
Druhého dne a zároveň posledního dne v roce, (tedy na Silvestra) jsme měli v plánu lyžovačku na některé z okolních sjezdovek, kterých je tu na výběr celkem dost. Ještě dopoledne si holky vyzkoušely své umění na snowboardu nad chatou a jelikož jim to šlo, a mě né, tak jsme mohli vyrazit :) Volba padla na vyzkoušenou Kohútku, kterou známe už z loňska a jelikož jsou tu sjezdovky snad pro všechny lyžaře a nová čtyřsedačková lanovka, na které si člověk rád odpočine, tak jsme tohle středisko opět rádi navštívili. Lyžovačka to byla parádní, podmínky téměř ideální, uzavřeli jsme tu i Česko-Slovenské přátelství a snad jen to sluníčko chybělo k dokonalosti :) Pro mě parádně strávený silvestrovský odpoledne, takhle nějak jsem si představoval ideální konec roku na horách. Na chatu jsme se vrátili už za tmy, tady už bylo o čtyři naše další kamarády navíc a silvestrovská party mohla začít. A bylo to fajn. Sice jsem si nemohl dopřávat alkoholických nápojů tak jako ostatní, neboť brzo ráno mě čekala cesta do práce, ale i tak jsem se celkem dobře bavil. Nikdo tady ani nebyl nijak extra našrot, takže žádné excesy neprobíhaly a všechno bylo tak nějak v klidu a v dobré náladě. Půlnoc jsme si hezky odpočítali venku před chatou, bouchli jsme pár šampusů a rachejtlí, zabékali si státní hymnu, potřepali jsme si rukama, polóbali se, popřáli všechno nej do toho novýho roku a tak nějak podobně to myslím prováděli všichni ostatní ve světě, takže víte jak to chodí, že?! :)
PF 2011
Bylo to tu moc fajn a jen mě mrzelo, že jsem musel brzo zalehnout a v pět ráno tuhle chatu opustit, abych byl už na sedmou ready v práci. Měl jsem i trochu obavu, aby mě tu neskolila únava, ale překvapivě jsem celou šichtu snad i za pomocí energy drinku vydržel uplně v pohodě s minimem zívání :) Takže spokojenost.
Závěr roku se tedy relativně vydařil a jen doufám, že tak dobře to bude pokračovat i v tom novým roku 2011. Pokud nás neopustí dobrá nálada, tak to bude určitě vždycky fajn!
A na závěr vám snad jen mohu pustit originální novoroční projev našeho kamaráda Járy:

Pár fotek z chaty ZDE!!!

Rok 2010 si tady určitě ještě tradičně zbilancuju v dalším článku, takže pokud ještě pořád rádi čtete ty moje kecy, tak zachovejte přízeň! ;)
sdílet na Facebooku

Veselé Vánoce 2010

22. prosince 2010 v 16:06 | RUDA

Taky pořád ještě věříte na Ježíška???

Veselé Vánoce

Přeju Vám všem, kdož právě čtete tyto řádky, šťastné a veselé prožití letošních Vánoc, nechť je prožijete ve zdraví a v dobré náladě a vše hezké si pak jen přeneste i do nadcházejícího roku 2011!!! ;o)

PF 2010

9. ledna 2010 v 19:20 | RUDA
Tož ogaři a dcérky, jdem slavit ty kulatiny né? Takový hezký číslo nám od toho prvního ledna naskočilo, hezky se to píše, aji to hezky vypadá, tak snad se v tom novým roce budem i hezky mít :) Ten rok s devítkou na konci je zase za náma, vždycky to strašně rychle uteče, ale nedá se nic dělat - čas ani prd nezastavíš! ;) No a já si to tady pomocí mého blogu vždycky tak jednou za rok hezky zbilancuju, zavzpomínám, co hezkýho se mi v těch uplynulých dvanácti měsíčkách přihodilo, no a jelikož se tradice musí dodržovat, činím tak i nyní.

No a tož co včil? Co vám mám vykládat? :) Tak třeba...prvního půlroku jooo? To bylo spíš ve znamení studií. Jo jo, Kubík zakončoval své vyšší tříleté studium, takže musel sestrojovat absolventskou práci, učit se na zkoušky a na absolutorium a to mu zabíralo veškerý čas. Ovšem na zábavu se vždycky taky čas našel, to zas né že ne! Všecko se to tak nějak zvládlo s klidem a v červnu se ze mě stal Diplomovaný zdravotnický záchranář...takže teď možu machrovat a psát si titul za jméno. No a k čemu mi to je? Žádný nadčlověk se ze mě nestal, je to pořád ten starej dobrej Kubikula, kterej už akorát teď není študent :) Tak to byl takový jeden z těch větších úspěchů - zakončení školy, bylo to krásné, bylo to dojemné a už je to bohužel za náma.
Po celkem vydařeným jaru přišlo překvapivě léto a to je moje nejoblíbenější část roku, bo tou dobou se děje nejvíc mých oblíbených akcí, dá se dělat spousta venkovních aktivit a je to všecko tak nějak veselejší. Na loňský léto jsem měl spoustu plánů...některý vyšly, některý bohužel ne, možná že jsem od těch prázdnin očekával ještě malinko víc, ale nakonec si myslím, že byly celkem podařený a jsem rozhodně rád, že jsem si užil posledního volna před nástupem do práce, bo někteří mí spolužáci už se rozhodli makat hned po ukončení školy, ale mě tímhle krokem nic neuteklo. Prožil jsem hezký léto :) Nezapomenutelný akce jsou tradičně Noc plná hvězd v Třinci, která sice letos díky blbýmu počasí a slabšímu obsazení nebyla úplně TOP, ale i tak jsme tam zažili spoustu srandy. Stejně jako na Pivních slavnostech na Kamínce, kde se tradičně slézá milion známých z okolí a nechybí tam kvalitní muzika. Měl jsem poprvé možnost alespoň na chvilku nasát i atmosféru fesťáku Masters of Rock, kde se mi docela zalíbilo, skvělá byla i dovolená s Dogou v okolí Českýho Krumlova, kterou jsme tentokrát strávili jako vodáci a bylo to velice příjemný a zábavný si to prožít, navíc zámek a samotný město Č. Krumlov na mě zapůsobili velice hezkým dojmem. Sešli se tu opět bezva lidi a jsem rád, že jsem mohl být u toho. Navíc různý jiný letní výlety a všelijaký ostatní venkovní zábavy a koncerty byly moc fajn a tak si není ani na co moc stěžovat.
Všecka prdel ale jednou končí a Kubíkovi začal v září takovej ten už "dospěláckej" život, bo nastoupil do práce. Zůstal věrný svému zdravotnickému oboru, zachraňuje životy na ARO ve špitálu, není to sice úplně TO pravý, kvůli čemu se učil, ale snad ho to i baví . Jediný, co ho celkem štve a na co si ještě stále zvyká je práce na směny a kolikrát si řiká, že by chtěl mít i práci jako každej jinej "normální" člověk, kterej má o víkendech a svátcích volno a nemusí měsíc dopředu zjišťovat, kdy a kde bude nějaká akce, aby si mohl požádat o volno. Pracovat na Štedrej den a o Silvestrovské noci taky není žádnej med, ale holt jsem se dal na takové povolání, které je snad tomu našemu nemocnému lidu prospěšné, takže aspoň to mě může hřát u srdíčka :) O práci se ale zrovna tady zmiňovat nechci :)
Tenhle blog už se stal spíš takovým záznamníkem všech mých prožitých akcí a kravin s přáteli a kdo se sem chodí dívat často, tak ví, že mě zajímá především muzika a akce s ní spojený. Loňskej rok byl samozřejmě na koncerty taky celkem bohatej, i když zdál se mi možná trošku slabší, než roky předešlé. Největší koncertní zážitek byl jednoznačně Po čertech velkej koncert Kabátů v Praze na Vypichu, kde to bylo opravdu velkolepý. Kabátům se podařilo to, co ještě žádné české kapele, přilákala na 60 tisíc lidí na jedno místo a ani já jsem doposud nic většího nezažil a možná ani nezažiju. Člověku to ani tak nepřijde, že má kolem sebe a za zády tolik lidí, ale když to pak vidí na DVD záznamu, kterej jsem mimo jiné dostal teď od Ježíška, tak je to celkem mazec při pohledu z výšky na tu masu. Je ale opravdu rozdíl být přímo na místě a pak se na to dívat na DVD - nedá se to srovnat. To se prostě musí zažít a já odtud mám zážitky opravdu neopakovatelný. Když si vzpomenu jak ty desetitisíce lidí zpívali na závěr refrén z písničky Pohoda a vy jste slyšeli za zádama tu ozvěnu lidí, kteří měli díky delší vzdálenosti o chviličku opožděnej zvuk...byl to fakt mazec, ze kterýho šel mráz po zádech. Zde malá ukázka, ale srovnat se to s hukotem na místě fakt nedá :)
Tohle byl asi jedinej takovej ten "monstrózní" koncert, kterej jsem v uplynulým roce navštívil. Žádná zahraniční hvězda, která by něco podobnýho u nás udělala sem ldo ČR oni nedojela a tak tohle bylo prostě nejvíc. Nejde ale ani tak o velikost koncertu, jako spíš o to, jakej z něj člověk má pocit a jak si ho užije. K těm nejlepším za loňskej rok bych zařadil hned po Kabátech asi akustickej koncert Divokýho Billa ve zlínským Masters of Rock Café, kde to stálo fakt za to. Staří i mladí dohromady, atmosféra parádní a prostě to mělo štávu a člověka to hezky nakoplo a naladilo do dobré nálady. Jinak těch koncertů bylo spousta, vzpomínat na každej nemá cenu. Samozřejmě se většinou vždycky podaří akce s Dogou, kde se vždycky sejdem se známýma, letos jsme se touhle kapelou viděli fakt mockrát a pokaždé to stálo za to. Nejvíc se mi asi líbili oba dva prosincoví unplugged koncerty v Brně a v Třinci, který mají zase úplně jinou atmosféru, než ty běžný a zase probíhají tak trošku jinak.
No a co jináč? Na začátku roku jsem si stanovil i nějaký ty osobní cíle, kterých bych chtěl dosáhnout - u některých se to podařilo, u některých jen částečně, u jiných to třeba zase nevyšlo. Jsem rád za to, co vyšlo, cením si toho, čeho jsem dosáhl a to co se nepodařilo možná budu zkoušet dál anebo se zase přeorintuju na něco jinýho :) Všechno je to hlavně o vůli, o štěstí a taky o dostatku času, kterej mi teď bohužel nějak pořád schází. Některý cíle mám pořád ještě před sebou a za těma, který mi stojí fakt za to si půjdu pevně dál, bo mi mě pak asi mrzelo, kdybych to vzdal, nezkusil apod.
Co bude s hovadoblogem? No bude snad fungovat pořád dál, doufám, že bude pořád o čem psát a doufám, že to bude někoho stále bavit ještě i číst :) Mě to psaní baví stále :) V dnešní době, kdy světu vládne facebook a jiný sociální sítě, jsou už ty blogy možná trochu zbytečný, ale mě tahleta forma pořád baví. Na FB je sice hezký, že pomocí dvou vět můžete vyjádřit svoje aktuální pocity, ukázat fotky všem svým přátelům a jste s nima v kontaktu takřka nepřetržitě, ale má to svoje pro proti. Tak nějak sleduju, že někteří lidi už se na tom stávají závislí a sedí u toho celej den a víte o nich prakticky úplně všechno od doby, kdy vstávají až po čas,kdy vám zde sdělí že jdou spinkat :-D Přiznávám, že i já jsem tomuhle fenoménu jménem facebook podlehl, ale tak nějak střízlivě, aniž bych u něj musel sedět celej den a sdělovat mím přátelům, že zrovna třeba jdu na záchod a nestával se "fanouškem" kdejaké kraviny :o) Samozřejmě každýho věc. Ale když se nad tím tak člověk zamyslí, tak ten internet je stejně hrozná věc :) Na jednu stranu super, že jste v kontaktu s celým světem kdykoliv chcete, na druhou stranu už tak nějak mizí ten osobní kontakt mezi lidma. Je to vidět skoro na všech. Dřív se chodívalo ven, jen tak pokecat, doma byla nuda, tak se prostě lidi sešli a něco podnikli. Teď každej jen sedíme doma u toho svýho PC a člověku, kterej od nás bydlí třeba jen kousek, radši píšem na ICQ, než abysme se sešli a pokecali tak nějak normálně :) Je to fajn v případě, když máte známý z daleka a chcete s nima občas pokecat, nebo když se vám třeba zrovna fakt nechce, je hnusně a nemáte sílu na to se s někým scházet a taky v momentech, kdy se potřebujete třeba na něčem rychle domluvit...ale v ostatních případech mi to přijde kolikrát fakt divný. Ještě že existujou ty hospody, kde se lidi fakt občas sejdou a můžou hromadně pokecat, jinak už ta komunikace fakt většinou probíhá on-line z tepla domova. A nevím, jestli je to úplně dobře. Holt jdeme s dobou a člověk je od přírody potvora líná a tak proč se s něčím namáhat, když to jde jednoduše :)
Každopádně já jsem vždycky radši za to, když si s někým můžu povykládat z očí do očí. Je to takový bezprosřednější, víte jak se člověk tváří, některý myšlenky a vtípky na tom netu může ten druhej pochopit úplně nějak jinak a pak nastávají třeba úplně zbytečný nedorozumění. No ale jaký si to uděláš, takový to máš, že? :) No prostě buďme rádi, že se ještě pořád můžem scházet, že občas ty prdele zvednem a s těma kamarádama a známýma si někde poklábosíme a zablbnem. I v tom uplynulým roce mi bylo se všema mýma oblíbenýma lidičkama moc fajn, zažili jsme spoustu srandy a hezkých zážitků, ty co mám rád to snad vědí, ti co mají rádi i mě mám ještě radši, všem těm, kteří mi nějak pomohli, věnovali mi nějaký to hezký slovo nebo jenom úsměv, moc děkuji a budu se těšit na další společný zážitky v tom roce "dvacet deset"! :)
Přeju vám všem, aby pro vás byl úspěšnej, aby se vám podařilo všechno, na čem vám záleží a hlavně ať jsme všichni zdraví, nééé?! :)

TOŽ PF 2010 ;o)

No a tady je na závěr takový malý souhrn toho mého roku 2009 ve fotografiích, čili takové The Best Off 2009 :)
Možná by se slušelo sestrojit best off i z těch pohyblivých obrázků, co máme v archivu, ale to snad zveřejním jen pro úzkou komunitu vyvolených...třeba časem na tom facebooku :)

Když se čerti žení...

15. prosince 2009 v 21:23 | RUDA
Každý rok chodí na většině míst v Česku okolo 6. prosince Mikuláš. Výjimkou letos nebyly ani Těšnovice, kde je vždy o "čertovskou show" řádně postaráno :)
Začalo to nevinně...
......měla to být úprava kostýmu.....................................ale zvrhlo se to! :-)
Pak se zjevil Lucifer...
...došli i "svatí" a mohlo se začít!
Tohle si MY v pekle myslíme o Santa Clausovi!!! :oP
:o)" alt="S čerty nejsou žerty! ]:o)" class="center"]
S čerty nejsou žerty ]:o)
S peklem musí být člověk zadobře!!! ;o)
Naše pohádková sebranka!
A závěrečné odhalení! :oP

Všechny fotky z naší mikulášské pochůzky si můžete prohlídnout TADY!!!

 
 

Reklama